(15.20 hodin)
(pokračuje Bratský)
Nahrazuje také dávno zastaralý model financování církví a náboženských společností tím, že jim umožní obnovit majetkovou základnu a následně dospět i přes zvýšené počáteční náklady k samofinancování. Tento cíl umožní také nastolit přirozeně zdravý a svobodný vztah mezi církvemi a státem, kterému se to v dlouhodobém výhledu jednoznačně vyplatí. Nejen tím, že po uplynutí přechodného období už nebude těmto subjektům, tradičním ani nově vzniklým, muset poskytovat základní financování, ale i tím, že stejně jako v minulosti budou církve a náboženské společnosti standardně zapojeny do ekonomických pravidel a podmínek běžně platných pro ostatní. Budou se účastnit hospodářské soutěže nebo usilovat v konkurenci jiných o zakázky státu při přesně definovaném zadání. Budou muset osvědčit svou hospodářskou nezávislost, čímž podpoří i prosperitu země, a kromě toho uspoří státu nemalé prostředky tím, že v rámci svých společenských, sociálních, školských, zdravotních a dalších aktivit budou moci v míře ještě daleko větší než dnes poskytovat svému okolí služby daleko levněji, kvalitněji a adresněji, než je toho schopen jakýkoliv stát sám o sobě.
Předloha, kterou máte před sebou, je velkou šancí pro naši zemi a naši společnost. Tato šance se nerodila lehce, ale je cenným příkladem v dnešní době stále vzácnější vůle k dohodě, velkorysosti, prozíravosti a schopnosti moudrého úsudku. Tato šance je stále křehká, ačkoliv ji podporuje většina relevantních aktérů, vláda, církve, obce, města či kraje. Ti všichni čekají, jakou pevnost a zvuk získá v žáru parlamentní pece.
Jako zpravodaj i za výše jmenované prosím, dejme této naději vyrůst. Prověřme ji ve výborech. Důvěřuji vám, kolegyním a kolegům zde v Poslanecké sněmovně, že k dosaženým a jistě nikterak jednoduchým ujednáním přistoupíte s profesionalitou a s vědomím všech souvislostí i dlouhodobých zájmů naší republiky, vycházejících z těžce nabytých historických zkušeností. Doufám, že důstojnost projednání tohoto výjimečného návrhu bude odpovídat závažnosti této materie při vědomí všech hodnot, kterými jsou kryty naše demokratické mandáty. Doporučuji ctěné Sněmovně, aby propustila návrh do druhého čtení.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám písemné přihlášky v tomto pořadí. Jako první vystoupí paní místopředsedkyně Němcová - využila přednostní právo, dále pan poslanec Paroubek, jako třetí pan místopředseda Zaorálek - využil přednostní právo, dále páni poslanci Dolejš, Rath, Koníček, Grebeníček, Dušek a Sobotka.
Prosím, paní místopředsedkyně, máte slovo.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedo vlády, páni ministři, paní ministryně, dámy a pánové, dovolte mi pouze pár poznámek k zákonu, který jsme právě začali projednávat. Nejprve ale mi dovolte velmi krátký a stručný exkurs do minulosti, protože já mám dojem, že vždycky podlehneme aktuálnímu hodnocení stavu a zapomínáme na to, co tomuto aktuálnímu stavu předcházelo.
Nejprve bych chtěla říci, že vztah státu, církví a náboženských společností není pouze tématem, které se snažíme s většími či menšímu úspěchy řešit nyní, ale bylo to také velké téma první republiky a lze dovodit a dohledat v příslušných historických dokumentech i dokumentech z jednání tehdejší sněmovny, že to byl problém, který se tehdejší politické reprezentaci v době první republiky nepodařilo vyřešit.
Následovala druhá světová válka, jejíž obrysy všichni známe, a nemá smysl se zde bavit o svobodě kohokoli, tedy ani o svobodě církví a náboženských společností.
Komunistický režim potom vystavil církve a všechny věřící nesmírnému útlaku. Víme všichni, a ty dokumenty existují, kolik kněží a řádových sester bylo dlouhodobě vězněno. Někteří na tyto útrapy doplatili celoživotně zničeným zdravím, někteří dokonce o život přišli.
Až po roce 1989 vlády učinily významné kroky, které znamenaly okamžité zlepšení postavení církví a náboženských společností v České republice. Připomeňme si prosím, že jedním z prvních kroků bylo zrušení Státního úřadu pro věci církevní, tedy toho nástroje k potlačování církví a svobody církví. Připomeňme si, že hned od roku 1990 začaly dotace fungovat ze státního rozpočtu na charitativní a jiné církevní aktivity. Rovněž tak existovaly od prvního momentu příspěvky na opravy a rekonstrukce církevních památek, ať už se tyto pobídky týkaly Ministerstva práce a sociálních věcí, zdravotnictví nebo kultury.
Připomeňme si také důležitou věc. Byly přijaty restituční zákony, kdy církvím byla vrácena část majetku, který jim komunisté zabavili. Jednalo se tehdy o tzv. výčtový zákon, a pomocí tohoto výčtového zákona bylo navráceno 172 majetkových souborů, tedy zejména římskokatolické církvi, a byly to restituce, které tak jak tehdejší reprezentace se na tom shodla, se nesly v duchu společenské spravedlnosti a hospodářské únosnosti. To všechno byla první polovina devadesátých let.
Připomeňme k tomu ještě, že byla přijata v roce 1992 Listina základních práv a svobod, v níž byla zaručena široká náboženská svoboda církvím a náboženským společnostem. Připomeňme si, že církvím bylo přiznáno právo zřizovat církevní školy, které v oblasti neinvestičních nákladů jsou financovány stejně jako školy státní. Nezapomeňme na to, že od roku 1994 mohly církve začít působit v armádě a vězeňství.
Díky těmto krokům, dá se říci krátce, byť rekapituluji období let 1990 až 1994 či 1995, bylo v těch prvních pěti letech dosaženo takové úrovně vztahu státu a církví, kterou sami církevní představitelé hodnotí jako mimořádnou, a to pokud jde o míru náboženské svobody i pokud jde o míru vnitřní autonomie církví. Uznávají, že je to míra jak svobody, tak vnitřní autonomie nejvyšší, kterou dosáhli v dosavadní historii, a přinejmenším je na stejné úrovni, jakou známe z ostatních demokratických států kolem nás.
Ve druhé části svého vystoupení chci přičinit pár poznámek k zákonu, který projednáváme. Dovolte mi pár poznámek. Nebudu se zabývat textem samotným. Představili jej postupně ministři a máme jej k dispozici jako text, takže každý z nás měl možnost se seznámit se základními parametry.
Pokud jde o mé stanovisko, tak bych je charakterizovala takto. Jsem přesvědčena, že máme nalézt sílu a odvahu pokračovat v restitucích majetku a pokusit se napravit některé majetkové křivdy tak, jak se k tomuto úsilí přihlásili naši předchůdci právě na začátku devadesátých let.
V čem vidím pozitiva předloženého návrhu zákona? Jakkoli by se asi neměla zmiňovat jako první otázka ekonomická, tak ji přesto zmíním. Je to onen finanční vztah, který postupem let by měl mezi státem a církvemi být rozvolňován. Ať už povede k úplné odluce, tak jak ji chápeme, anebo povede k odluce pouze částečné, je to rozvolnění vztahu mezi státem a církví, jak je definován dnes.
Byl zde zmiňován druhý aspekt, to je možnost uvolnění majetku, který byl zablokován v zákoně o půdě oním známým paragrafem 29, blokačním paragrafem, který bránil mnoha obcím v rozvoji, který měly v úmyslu, a nedovolil jim nakládat s pozemky, které jsou v jejich blízkosti, a činil jim nezměrné problémy. Musím zde podotknout, že v roce 2005 jsem interpelovala ministra zemědělství, myslím, že to byl pan ministr Palas, jestli se nemýlím, a ptala jsem se ho na to, co udělá právě s oním blokačním paragrafem, jak se k tomu vláda postaví, jak umožní obcím, aby měly lepší život v tomto slova smyslu. Odpověď nepřišla žádná.
***