(15.30 hodin)
(pokračuje Němcová)
Pokud jde o negativa, která spatřuji také v tomto návrhu, zmínila bych asi tři nebo čtyři body. Prvním z nich je délka splátky finančního narovnání, které má existovat mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi, a je navrženo, aby průběh splácení byl rozložen do doby 60 let. Je to bezpochyby na jedné straně odvážné a na druhé straně riskantní, protože málokdo z nás dokáže dohlédnouti toho, co se bude dít za rok, za dva, natož si být jisti podmínkami, jaké mohou platit ve společnosti za 60 let. To je určitě velký otazník nad tímto zákonem a musíme si být vědomi toho, že tedy předáváme povinnost mnoha generacím, které přijdou po nás.
Druhá poznámka možná spíš souvisí s ekonomickým aspektem, to znamená s částkou samotnou, která má být vyplacena. Jakkoliv nehodlám zpochybňovat to, co zde zaznělo od pana ministra o tom, jakými způsoby se dopracovali k částce 83 mld., pomocí jakého úroku je dosaženo po době 60 let celkové částky 273 mld., toto prosím nechci zpochybňovat. Chci pouze jako neekonom a člověk, který neumí uchopit všechny ekonomické detaily, tak se chci pouze zeptat, zda je nějak kalkulováno s tím, že v průběhu kratší či vzdálenější doby přejde ČR na euro, zda to může znamenat něco v souvislosti s takto dlouhodobým závazkem, jak to bude ošetřeno, jak si s tím poradíme.
Třetí poznámka se týká spíše toho, že mám dojem, že na základě tohoto zákona je např. možno vydat katedrálu sv. Víta na Pražském hradě katolické církvi. Já se domnívám, že bychom se měli zamyslet nad tím, jak je vymezen okruh oprávněných osob, které mohou požádat o tento majetek. Zrovna tak se to týká toho, zda mezi oprávněnými osobami má být např. Náboženská matice, kterou vymezuje § 3 písm. f). Jak známo, nebyla to nikdy právnická církevní osoba a je důvodná pochybnost nad tím, že ona by právě měla patřit mezi oprávněné osoby.
Toto je stručný, a velmi stručný výčet toho, jak se já dívám na zákon, který je před námi, s tím, že bych samozřejmě chtěla říci důležitou věc. Myslím si, že každý z nás nalezne některá pozitiva, která budou silnější, než jsem nalezla já, nalezne negativa, která budou silnější, než jsem nalezla já. To je přirozené a patří to ke zcela standardnímu a normálnímu jednání Poslanecké sněmovny nad jakýmkoliv zákonem; nad zákonem, který má takovýto politický náboj, a my všichni víme, že má, patří tato debata a je normální dvojnásob.
Očekávám tedy, že veškeré výhrady, které zde zaznějí, nebo doporučení, která zde zaznějí, budou moci být uplatněna v dalším průběhu projednávání tohoto zákona. Velmi doporučuji Poslanecké sněmovně, aby propustila tento zákon do druhého čtení. Vznikne prostor v jednotlivých kompetentních výborech k tomu, aby se zabývaly všemi názory, které zde zaznějí. Myslím si, že není žádný důvod, aby Poslanecká sněmovna neměla ambici větší, než měla vláda, kdy vláda předložila svůj návrh řešení, a Poslanecká sněmovna by měla mít podobnou ambici důkladně tento návrh posoudit a zaujmout k němu, tedy až po druhém čtení, své zásadní stanovisko.
Předem avizuji, že ve druhém čtení budu přednášet některé pozměňovací návrhy. První z nich se určitě bude týkat např. vymezení katedrály sv. Víta jako majetku, který by měl zůstat v majetku státu a měl by být spravován způsobem, jakým je spravován dosud.
Druhý okruh návrhů, které chci přednést ve druhém čtení, se bude týkat oné doby, po niž má být vyplácena renta, nazveme-li takto onen finační závazek státu, tedy oné doby 60 let, kdy se domnívám, že je možno se pokusit o zkrácení tohoto období, možná i na let 20, to znamená na stejnou dobu, po niž bude postupně snižován příspěvek církvím a náboženským společnostem. Víme, že z dnešního stavu, kdy je příspěvek větší než 1 mld., postupně během 20 let každý rok o 5 % má být tento příspěvek snižován. Je-li zde jedna dimenze, tedy stanovení 20 let na pozvolný útlum státního příspěvku, domnívám se, že podobné období by mohlo sloužit i celkovému narovnání.
Tolik mé připomínky, tolik mé avízo směrem k druhému čtení. A znovu opakuji, doporučuji Poslanecké sněmovně propustit tento návrh do druhého čtení, a vám všem děkuji za pozornost. (Potlesk některých poslanců v pravé části sálu.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, paní místopředsedkyně. Nyní vystoupí pan poslanec Paroubek, připraví se pan místopředseda Zaorálek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, navrácení církevního majetku je evergreenem období české ekonomické a politické transformace. Začalo již v roce 1990 a v roce 2008 ještě dokončeno není. Je skutečně již čas tento problém vyřešit. Důvodů pro zakončení procesu je několik.
V České republice byla politickou vůlí provedena po roce 1989 řada restitucí, či spíše reprivatizací znárodněného majetku, a tento princip není v zásadě zpochybňován jako jedna z metod odstranění křivd spáchaných komunistickým režimem v letech 1948-89. Zároveň však restituce vzhledem ke svému charakteru Pandořiny skříňky měly řadu omezení. Za prvé, spodní hranice pro restituce - 25. únor 1948. Za druhé, restituce primárně fyzickým osobám, právnickým výjimečně. Za třetí, částečná, avšak - a to podtrhuji - neúplná finanční kompenzace osobám, jejichž majetek byl v dobách komunismu nějak znehodnocen.
Jsem přesvědčen, že tyto zásady by měly být dodrženy i v případě restitucí církevního majetku a součástí tohoto zákona by měla být i tzv. restituční tečka, tedy deklarace, že během 41 let bývalého režimu se dělo bezpráví a nespravedlnosti, že česká společnost, český stát se je snažil zmírnit a zmírnil řadou restitučních zákonů. To dílo završuje zákonem o církevních restitucích s tím, že další restituce již prováděny nebudou. Jinými slovy, sociální demokracie podporuje myšlenku ukončení restitučního procesu a tím posledním restitučním zákonem by měl být zákon o restituci církevního majetku.
Silným důvodem pro ukončení restitucí, a to včetně církevních, je tzv. blokační paragraf, který poškozuje zájmy mnoha obcí v ČR. Tento státní majetek blokovaný pro případné církevní restituce by měl být co nejrychleji uvolněn a bezplatně převeden do majetku měst a obcí, a to dokonce v rychlejším termínu, než navrhuje vláda. Jiná věc je ovšem konkrétní vládní návrh zákona, který neobsahuje restituční tečku, a na druhé straně má celou řadu dílčích problémů, o kterých se zmíním ve svém dalším vystoupení.
Je třeba jasně říci, že vlastnictví římskokatolické církve, resp. jejích jednotlivých institucí, bylo v podstatě od dob císaře Josefa II. zcela zvláštní povahy. Možnosti samostatné soukromoprávní dispozice tímto majetkem byly vázány na rozhodnutí správných orgánů. V případných sporech byly církev či její instituce zastupovány finanční prokuraturou. Tento stav trval od časů Josefa II. až do konce první Československé republiky. Majetek byl vždy účelově vázán na vazbu související s posláním církve jako takové. Podstata spočívala v tom, že katolická církev byla od dob josefínských v podstatě státní církví, a tento charakter si de facto v podstatě zachovala i za první republiky, kdy přes počáteční pokusy nedošlo k odluce státu od církve. Právně se v postavení římskokatolické církve nic podstatného za první republiky nezměnilo proti předchozí době rakouské monarchie, společensky ovšem se změnilo postavení římskokatolické církve zcela nepochybně. S jistou licencí lze říci, že církev a její instituce vykonávaly jakési právo hospodaření známé - dovolte mi to přirovnání - za socialismu, ale navíc omezené účelovým posláním církve coby kultovní instituce.
***