(15.00 hodin)
(pokračuje Jedlička)
Po 17. listopadu 1989 se naše země vydala na cestu ke svobodné společnosti. Transformace totalitního státu v demokracii respektující základní lidská práva a svobody nebyla otázkou krátkého časového okamžiku. Že však některé zátěže z minulosti poneseme téměř 20 let, to asi tušil málokdo.
Předkládaný návrh zákona by měl být vnímán jako součást úsilí o vypořádání se s minulostí. Politická reprezentace se v minulých 18 letech nedokázala shodnout na způsobu nápravy křivd spáchaných bývalým režimem na církvích a náboženských společnostech. Život církví je do dnešního dne svázán zákonem o hospodářském zabezpečení církví z roku 1949, který byl přijat v době počínající perzekuce věřících obyvatel a jehož jediným účelem bylo podřídit do té doby nezávislé a svobodné církve státní moci. Tímto pohledem bychom měli předkládaný návrh posuzovat.
Nejsou to však pouze věřící občané nebo církve a náboženské společnosti, kdo navrhovanou úpravu vítají. Stejně tak jsou to mnozí soukromí vlastníci, kteří jsou v důsledku existence blokačních paragrafů omezeni v nakládání s majetkem, který drží v dobré víře. Návrh vítají mnohé obce, které jsou ve svém rozvoji natolik zablokovány, že jejich představitelé hovoří o nesmírných ekonomických ztrátách. Negativní dopady v podobě ztracených podnikatelských příležitostí pak lze vyčíslit jen velmi obtížně. Zoufalá situace mnoha malých obcí vyústila v ústavní stížnost skupiny senátorů, kteří se domáhají zrušení blokačního paragrafu zákona o půdě, nikoli proto, aby znejistili postavení církví a náboženských společností, ale proto, aby donutili politickou reprezentaci tento problém jednou provždy vyřešit.
Domnívám se, že návrh není třeba příliš podrobně představovat. Vychází z myšlenky kompromisu. Těžce se k němu dospělo, ale ve svém důsledku bude výhodný pro všechny.
Fyzicky bude vydána pouze menší část majetku. Jedná se o majetek v držení státu, který původně vlastnily řády a kongregace. Soukromí vlastníci, obce a kraje dotčeni tímto návrhem nejsou. Majetek, který se nevydává, bude odblokován a ihned připraven k okamžitému hospodářskému využití jak obcemi, tak soukromými vlastníky či státem. Církvím se však jeho hodnota bude splácet formou finanční náhrady po dobu 60 let.
Ruku v ruce s majetkovým vyrovnáním jde i postupné opuštění současného modelu financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu. Významné kroky k řešení tohoto problému učinil již můj předchůdce v ministerské funkci, současný poslanec pan Vítězslav Jandák, kterému se i přes omezené časové možnosti podařilo obnovit upřímný dialog státu a církví. Poté v polovině minulého roku vznikla vládní komise, která návrh, který dnes předkládám, připravila. Návrh konzultovala se všemi 17 církvemi, které jsou financovány státem, ale samozřejmě také s odbornou veřejností a především také s obcemi a se Svazem měst a obcí.
Pravděpodobně zde zazní argumenty proti navrhované úpravě. Některým z nich bych rád v tuto chvíli předešel a odpověděl na ně dříve, než zazní.
Částka 83 mld. finanční náhrady se mnohým zdá taková, že neodpovídá žádnému hodnověrnému výpočtu. Když vláda sociální demokracie zhruba před deseti lety připravovala majetkové vyrovnání s církvemi, ve svých materiálech zdůrazňovala, že není reálné částku vyplacenou jako náhradu ocenit položkově a že je třeba k ní dospět cestou politické dohody, a jako výchozí pozici jednání uváděla částku přesahující 100 mld. korun. I my se podobně domníváme, že není reálné oceňovat každou položku zvlášť a že k částce vyplacené jako finanční náhrada je třeba dospět formou konsensu reprezentací státu a církví. Tento konsensus, tato politická dohoda se však musí opírat o reálné údaje. Z tohoto důvodu komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi, zřízená jako poradní orgán vlády, provedla kvalifikovaný odhad současné hodnoty majetku, který církve a náboženské společnosti vlastnily v roce 1948. Teprve na základě výsledku tohoto odhadu se dospělo ke kompromisu ohledně výše finanční náhrady. Částka nebyla vystřelena od boku, ale dospělo se k ní odpovědnou cestou. Bližší informace k této částce vám rozhodně lépe podá pan ministr financí či případně pan ministr zemědělství Gandalovič.
Ojediněle zaznívá argument, že církve a náboženské společnosti nikdy majetek nevlastnily. Od počátku utváření pojmu vlastnické právo v občanském právu nebyly pochybnosti o tom, že církevní majetek patří mezi majetek soukromý. Církve a náboženské společnosti měly oprávnění, tak jako ostatní vlastníci, tento majetek držet, užívat a brát z něho užitky. To platilo už od prvního občanského zákoníku na našem území, který byl přijat v roce 1811 a platil až do svého zrušení v roce 1950. Důkazem toho, že církve byly vlastníky svého majetku, je i skutečnost, že se na ně vztahovala první pozemková reforma, která zacházela s církevními majiteli stejně jako s jinými soukromými vlastníky. I minulý režim pohlížel na církevní majetek jako na majetek soukromý, což lze snadno dohledat v dokumentech Státního úřadu pro věci církevní. Není pochyb o tom, že církve a náboženské společnosti v únoru 1948 svůj majetek plně vlastnily. Tento názor ostatně potvrdily právní posudky důvěryhodných institucí, jakými jsou Ústav státu a práva, brněnská Právnická fakulta a Právnická fakulta v Plzni.
Často se uvádí, že navrhovaná úprava zvýhodňuje církve oproti jiným restituentům. Toto tvrzení vychází ze srovnání nesrovnatelného. Odhlédneme-li od skutečnosti, že křivdy jiných poškozených skupin byly zmírněny již před 15 lety, hlavní rozdíl spočívá v tom, že většina majetku se tímto návrhem nevydává, ale nahrazuje. A protože nedochází k jednorázové výplatě náhrady za nevydaný majetek, přistoupilo se k úročení dlužné částky.
***