(18.30 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Druhá vada je, že tento návrh zákona se vůbec nevypořádává řádně s právním nástupnictvím, protože ti, kteří byli poškozeni, povětšinou zemřeli, a nechci tady dělat školení o tom, jak špatně uchopeno je právní nástupnictví dědiců, nebo konkurence mezi pozůstalými manželi a dědici v tomto návrhu zákona.
Třetí vada, velmi podstatná, je, že se vychází z cen, které měly být úředně určeny, říkám, měly být úředně určeny v té době. A zákon nedává jasnou odpověď, z jakých cen se bude vycházet při odškodňování. To je podstatná otázka, protože podle toho se bude vědět, kolik se bude vyplácet, a hlavně se vytváří právní nejistota těch, kteří budou žádat o to odškodnění, o jakou cenu se budou opírat, a budou nekonečné soudy, než se vůbec určí cena, která se má případně vyplatit.
A konečně, v tomto návrhu zákona vůbec není vypracován proces, jak se má domoci žadatel svého práva.
Podle názoru vlády je to návrh, který má jistě dobrý úmysl, ale je proveden řekl bych tak málo profesionálně, že jej nelze opravit. To lze buď napsat úplně jinak, a to říkám se všemi důsledky, o kterých jsem tady mluvil, ale nelze to opravit. To znamená, že při vší úctě k předkladatelům, kteří pokrývají celé politické spektrum Poslanecké sněmovny, velmi naléhám na to, aby byl tento návrh zamítnut, protože pokud by něco takového bylo schváleno, tak lidem pouze otevřeme prostor se soudit, nikoliv se něčeho domoci.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi. Nyní pan zpravodaj. Prosím, pan Hrnčíř, poté kolega Hamáček. Ne, dobře. Žádám, aby se svého slova ujal pan kolega Hamáček. Vidím přihlášku pana profesora Jičínského. Po panu poslanci Hamáčkovi se přihlásil pan kolega Hanuš. Prosím, pane předsedo.
Poslanec Jan Hamáček: Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych jako jeden z předkladatelů zákona rovněž přidal pár poznámek a odůvodnil tak, co nás vlastně vedlo k tomu, že jsme tento návrh zákona podali.
Tento předložený návrh zákona si klade za cíl zmírnit, jak již bylo řečeno, některé majetkové křivdy, které vznikly v souvislosti s odstoupením území někdejší Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu na základě smlouvy, která byla podepsána v červnu roku 1945. Podkarpatská Rus se stala součástí tehdejší Československé republiky na základě rozhodnutí pařížské mírové konference po první světové válce. Toto území bylo v té době nejchudší částí někdejšího Rakousko-Uherska a před tehdejší československou vládou stál obrovský civilizační úkol. Během období první Československé republiky zde byla do velké míry odstraněna negramotnost, byly vybudovány školy, nemocnice, kulturní zařízení, komunikace a tak podobně. Už od počátku 20. let minulého století na Podkarpatskou Rus přicházeli občané české národnosti, kteří zde zabezpečovali zprvu prakticky celý chod státní správy. Výsledky budování tohoto nejvýchodnějšího cípu Československa jsou na dnešním území Zakarpatské oblasti Ukrajiny patrné dodnes. (V sále je velký hluk.)
Ve druhé polovině 30. let 20. století se podařilo vychovat již první generaci kvalifikovaných a vzdělaných příslušníků z řad zdejšího obyvatelstva. Bohužel právě v době, kdy se začínaly jasně rýsovat první výsledky mnohdy obtížné práce vykonávané především občany české národnosti, došlo k velkému zhoršení mezinárodní situace v důsledku nástupu nacismu v Německu, a tím také k bezprostřednímu ohrožení existence československého státu. Po Mnichovu rozhodnutím vídeňské arbitráže z listopadu 1938 byly jižní oblasti Podkarpatska odstoupeny Maďarsku a zdejší občané české národnosti se museli urychleně vystěhovat. V březnu 1939 potom Maďarsko vojensky napadlo území Podkarpatské Rusi a na pět let jej okupovalo. Češi tam žijící museli často za velmi nedůstojných podmínek a narychlo opustit své domovy, a to jen s nejnutnějšími osobními věcmi. Zanechali tam své domy, zahrady, polnosti, provozovny a tak podobně. Po skončení druhé světové války se Stalin zmocnil území Zakarpatské Ukrajiny a tito čeští občané se tam již vrátit nemohli.
Zákon o odstoupení Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu sice řešil otázku odškodění, ale prakticky k němu nikdy nedošlo. Zpočátku pro komplikace ze strany Sovětského svazu a následně z důvodu neochoty komunistického režimu. A navíc existují občané, jako jsou například děti obětí holocaustu, pocházející z území Podkarpatské Rusi, kteří si v té době ani o odškodnění požádat nemohli. (Hluk v sále neutichá!)
Předkladatelé, tedy my, a já věřím, že mluvím za všechny předkladatele, jsme si vědomi té skutečnosti, že skutečná příkoří, která museli občané české národnosti žijící na území někdejší Podkarpatské Rusi zažít, nelze už nikdy odškodnit ani nahradit. Občané, kteří často dobrovolně odešli položit tam základy efektivně fungující státní správy, byli nakonec státem, pro který obětavě a mnohdy s nasazením života pracovali, zrazeni a podvedeni. Většina z nich se ve svém životě nedočkala ani poděkování. Návrh zákona se proto snaží alespoň částečně tento dluh státu vůči výše uvedeným občanům řešit.
Velmi prosím přítomné paní poslankyně a pány poslance, aby se na tuto věc nedívali pouze a jenom optikou ekonomickou, ale aby si uvědomili, že celá tato záležitost má především velký rozměr morální. Děkuji. (Hluk v sále je stále obrovský!)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu předsedovi zahraničního výboru poslanci Hamáčkovi. Než udělím slovu panu kolegovi Hanušovi, požádám Sněmovnu o klid, protože se tady zase míra hluku výrazně zvýšila.
Pan profesor Jičínský byl řádně přihlášen do rozpravy. Já jsem to nevnímal jako faktickou poznámku, jako řádnou. Pane kolego, jako řádnou přihlášku. Prosím, pan poslanec Hanuš.
Poslanec Jiří Hanuš: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, já nechci kritizovat tento zákon, ono se jedná skutečně o peníze a dneska nevíme o jaké, ale chtěl bych ukázat, že těchto problémů je daleko více, které vznikly třeba prozaicky tím, že byly narovnány -
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane kolego, já váš přeruším a požádám pana předsedu zahraničního výboru, pana ministra Svobodu a další, aby případné debaty přesunuli mimo sál, aby tady byl klid.
Prosím, pokračujte.
Poslanec Jiří Hanuš: Chtěl bych poukázat na věci, že jsou tady další nevypořádané nároky lidí, kteří přišli o své pozemky a nemovitosti tím, že byly narovnány třeba hranice s Polskem. To je otázka roku 1958, kdy byla podepsána dohoda o narovnání hranic, a do dnešního se táhnou nevypořádané věci našich občanů v České republice, kteří přišli o pozemky a dneska leží na polském území. Takže bych byl rád, pokud se bude řešit i tato oblast, aby se nezapomnělo i na tyto věci, které se tak těžko dostávají na svět. Mám tady tolik dokumentů od lidí, kteří se na mě obrátili, aby nějakým způsobem už to konečně bylo dořešeno. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji kolegovi Hanušovi. Nyní paní poslankyně Mallotová a poté pan profesor Jičínský. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Helena Mallotová: Děkuji za slovo. Vážení kolegové, v březnu roku 1945 jednali prezident Edvard Beneš a Jan Masaryk v Moskvě s Molotovem. Na tomto jednání byla poprvé nastolena otázka připojení Podkarpatské Rusi neboli Zakarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Podrobně byla věc projednána na jednání zástupců politických stran ČSR 24. 3. 1945 v Moskvě, jehož výsledkem byl obsah sedmé kapitoly Košického vládního programu. Smlouva se Sovětským svazem o připojení byla uzavřena dne 29. 6. 1945, schválena byla parlamentem až po vytvoření prozatímního Národního shromáždění 22. 11. 1945. Nezpochybnitelný fakt je, že ke smlouvě o připojení Podkarpatské Rusi byl připojen protokol, podle kterého získaly osoby české a slovenské národnosti s trvalým bydlištěm na Podkarpatské Rusi možnost optovat podle své národnosti buď pro Československou republiku, nebo pro Sovětský svaz, s tím, že za nemovitosti zanechané na odstoupeném území dostanou odškodné. Sovětský svaz poté československému státu poskytl určitou částku na odškodnění, ta však byla vyplacena žadatelům jen částečně. Potud tedy velmi stručná rekapitulace.
***