(19.20 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Kdo kritizuje Číňany, měl by si vzpomenout na před několika generacemi existující vyhubení Indiánů, na otrokářství, na americkou občanskou válku, na Vietnam a v Německu také na dobu nacismu. Čili nebudeme-li uplatňovat určitá historická kritéria, pak samozřejmě se budeme dopouštět velmi jednostranných hledisek.
Už tady bylo řečeno, že Tibet je spojen s Čínou, byť ty vztahy byly v různých dobách různé. Když kolega Schwippel tady připomněl, že určitou dobu byl Tibet samostatný, pak pokud chce být - a kolega Schwippel je člověk, který studuje - věrný smyslu toho, co studuje, měl by vzít na vědomí, že to bylo období, kdy Čína byla ovládána koloniálními mocnostmi, ale to je období, které samozřejmě Číňané už překonali. Prostě doba, kdy Čína byla ponížena tím, že o čínských osudech rozhodovaly koloniální mocnosti, a dobře víte, že tam byly zvláštní zóny evropských koloniálních mocností, tak to je doba, která je pasé.
Připomněl bych vám i slova Henryho Kissingera, což je člověk s velkým smyslem pro reálnou politiku, který v knize Dějiny diplomacie píše, že Číňané učiní změny v oblasti lidských práv, pokud k tomu sami dospějí. Neučiní je potud, pokud to po nich někdo zvenčí vymáhá. A znovu připomínám, že bychom měli upustit od selektivního postoje ve vztahu k lidským právům. Už tady byla připomenuta situace kurdské populace, která v Turecku rozhodně žádnou autonomii nemá, a myslím, že ani kurdština není vůbec povolená jako vyučovací jazyk.
Když jsem teď sledoval a studoval řadu věcí, které o tom byly napsány, tak skutečně se obávám toho, že dalajlámova slova, která také sdílím, část té radikální mladší tibetské populace, zejména tibetského exilu, nesdílí, a že tedy z tohoto hlediska asi vývoj nebude jednoduchý. Ale rozhodně bychom se měli vzdát představ, že určité kritické akce vůči Číně povedou k tomu, že Čína přestane chápat Tibet jako součást svého státu.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu profesoru Jičínskému. S přednostní přihláškou nyní pan ministr Cyril Svoboda. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr vlády ČR Cyril Svoboda Vážené kolegyně, kolegové, já mám pocit, že tady mluvíme jedni o voze, druzí o koze. Pojďme si přečíst, co v tom usnesení skutečně je. Tam není o Spojených státech ani slovo, o imperialismu, o nějaké privatizaci lidských práv nikde ani slovo. Konstatujeme, za prvé, že obě dvě strany se mají vzdát násilí. Je na tom něco, co by mělo urazit někoho? Za druhé říkáme, že bychom měli mít možnost plnohodnotné informace o tom, co se tam skutečně děje. Co je na tom urážlivého? Potom konstatujeme, že by tam měli přijít zástupci OSN a Červeného kříže. Komu to vadí? Jestliže se tam neděje nic bezprávního, proč by do té oblasti nemohli přijet zástupci OSN nebo Červeného kříže? Dále vyzýváme k dialogu. Co je na tom urážlivého, že vyzýváme někoho, aby spolu vedl dialog. A potom říkáme s naší zkušeností z 90. let, že u nás byla 50. léta, kdy lidé byli vězněni a mučeni, že všichni, kdo byli pronásledováni v dějinách za své přesvědčení nebo za svůj názor, mají být rehabilitováni a že toto bereme jako hodnotu, kterou máme vzít vážně všude na světě. Samozřejmě, že vedeme všechny představitele k tomu, aby navzájem spolu našli cestu. Na tom není nic urážlivého.
Toto usnesení je zcela korektní a vyvážené a já si myslím, že rétorika, kterou tady slyším jakoby z 50. let minulého století, by měla přestat a měli bychom hlasovat o tomto usnesení, které je usnesením, které je podle mě usnesením slušných lidí. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu ministrovi Cyrilovi Svobodovi. Hovořit bude pan poslanec Petr Bratský, připraví se pan poslanec Radim Chytka.
Poslanec Petr Bratský: Děkuji za slovo. Pokusím se vnést ještě trošku jiný pohled na věc, možná ze stránky, která je bližší olympijským hrám, z té sportovní. Olympijské hry jsou pro sportovce vrcholem čtyřletého cyklu náročné práce, tisíce hodin tvrdé dřiny, tréninků, kvalifikací, mistrovství. Nejen náš stát tuto snahu doplňuje významnou finanční, ale i organizační podporou, která má za cíl kromě obecně prospěšné propagace sportu a zdravého životního stylu také vybrat ty nejlepší z našich sportovců, kteří budou naši zemi reprezentovat ve světové špičce na vrcholném fóru. Nejen sami sportovci, ale celá země se tím zároveň hlásí k olympijským myšlenkám, k jakési kulturně civilizační známce jakosti, o kterou tímto také usilujeme. Tyto myšlenky jsou soustředěny v Olympijské chartě, která mimo jiné dost limituje politické ovlivňování olympijských her a zasahování sportovců a národních olympijských výborů do jejich přípravy i průběhu. Navzdory tomu byly ale olympijské hry v minulosti již několikrát zneužity k politickým cílům ať již samotných pořadatelů nebo jejich odpůrců, případně obou současně.
Město a země poctěná mezinárodním společenstvím privilegiem pořadatelství olympijských her dostává mimořádnou šanci k tomu, aby předvedla světu své úspěchy, svou ekonomickou sílu, organizační zdatnost, kulturu či filozofii, ale také vyspělost své demokracie, toleranci společnosti, otevřenost, tradice respektu k univerzálním lidským právům a další atributy spojené s olympismem jako takovým. Bohužel je třeba nahlas konstatovat, že Čína tuto šanci neuchopila, a neuchopila ji vůbec šťastně.
Co je platné, že asijská ekonomická velmoc má dostatek peněz na nová sportoviště, dopravní i další infrastrukturu či na okázalou propagaci a přípravu velkolepých slavností a ceremoniálů, když druhou stranou téže mince je takřka doslova buldozerování olympiády hlava nehlava přes termíny, ekologické škody na krajině, zdraví obyvatelstva, přes právní i fyzické represe vůči těm, kdo si dovolí o akci byť jen zapochybovat, nebo třeba stojí v cestě olympiádě jejich dům, pozemek či rýžové políčko. A ze všeho nejhorší jsou však z tohoto pohledu samozřejmě ti, kdo si dovolí připomenout vládě, že stejné ideály, které tak halasně před světem oslavuje, doma bez skrupulí pošlapává. Nedávné události v Tibetu jsou toho názorným příkladem.
Je nefér chtít po sportovcích a přímých účastnících her, aby na tyto skutečnosti a události nějak osobně reagovali, zvlášť pokud jsou vázáni Olympijskou chartou. Nelze si brát sportovce či národní olympijské výbory za rukojmí politických názorů. Pokud z nich někdo bude chtít nějaké gesto učinit při vědomí všech kontroverzí a možných následků, bude to jeho volba a budiž mu za to vzdána čest. Ale ti, kdo by mlčet neměli, jsou právě politici. Ani olympiáda není posvátnou modlou, kterou nelze podrobit kritice či hodnocení. Úlohou politiků nezúčastněných na sportovních kláních je na tyto neblahé skutečnosti a souvislosti upozorňovat. K zamyšlení sportovních funkcionářů by mělo patřit brát příště tyto zkušenosti do úvahy při rozhodování o budoucích pořadatelských městech a zemích. Formy vyjádření politiků mohou být různé, od prohlášení vrcholných politiků či celých parlamentů přes neúčast na ceremoniálech nebo na celých hrách, včetně jasného a transparentního vysvětlení důvodů, až po zaujetí stanovisek a otevírání těchto témat při politických nebo obchodních jednáních se zástupci pořadatelské země.
Protože i já jsem politikem demokratické země respektující lidská práva, nemohu mlčet k poslednímu dění v Tibetu a stejně, jako tak činím z tohoto místa, i při setkání s čínskými představiteli musím žádat o nenásilné a kulturně nezpochybnitelné řešení tibetské problematiky, o zpřístupnění Tibetu nezávislým pozorovatelům a novinářům a o skutečné respektování myšlenek, ke kterým se Čína pořadatelsky přihlásila. Proto samozřejmě plně podporuji - a je nás více - i předložený návrh prohlášení Poslanecké sněmovny u příležitosti 49. výročí povstání v Tibetu.
***