(18.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Má Česká republika zapotřebí sdílet ideologické pokrytectví kolem lidských práv a ještě se na něm aktivně podílet? Odkud pramení neuvěřitelná devótnost mnohých českých politiků vůči Washingtonu, když po celá desetiletí prý jim byla nepříjemná servilita vedení někdejší Komunistické strany Československa vůči Moskvě?
Koncept lidských práv v tržním euroatlantickém vydání rozhodně není univerzální a po všechny časy platný pro celý svět. Historicky se zrodil v západní Evropě, resp. v britských zámořských koloniích v Americe. Rodil se v době vzestupu nové majetkové elity, a pokud se postupně zbavoval a zbavuje otevřených forem bílého rasismu, dodnes se odmítá rozejít s konceptem kulturní, ale i náboženské a zejména ekonomické nadřazenosti. Ano, řeč je o tom, že tam, kde se křižáci takzvaných jedině správných a univerzálních euroatlantických hodnot zrovna nerozhodnou podrobit si a zlomit jiné kultury válkou, tam dnes a denně přesvědčují o své nadřazenosti. Nic podobného předtím v lidských dějinách není zaznamenáno a ostatní světové civilizace podobný koncept v té podobě nikdy neformulovaly.
Jistě, rozvoj intelektuálních úvah o lidských právech byl založen v renesanci a s ní spjatých myšlenkových hodnotách - humanismu a racionalismu. Byla to však až éra osvícenství 18. století, v níž se lidská práva stala jedním z ústředních pojmů politické filozofie. Sama politická praxe posledních dvou století však prokázala a také dnes prokazuje, že teoretické ideály jsou mnohdy v přímém rozporu s realitou. Ze severoamerického konceptu lidských práv jako by dodnes zaznívalo na jedné straně konstatování, že lidé se rodí svobodní a sobě rovní a mají právo na štěstí, a na straně druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se tenkrát vyrovnal s nesvobodou černých lidí rozhodnutím, že černoch tato práva nemůže plně konzumovat, protože černoch prý není celý člověk.
Dámy a pánové, praktiky nejen Spojených států severoamerických, ale též všechny evropské státy, které během 19. století přijaly koncept pluralitní demokracie a ekonomického liberalismu, učinily tuto zkušenost. Během 19. století a první poloviny 20. století se západní svět přestal otázkou lidských práv reálně zabývat. Uplatňovala se nadvláda bílé rasy v koloniích. Na území Spojených států byla hlásána převaha bílé tržní kultury a jejího boha. Faktická nadvláda vojenská a ekonomická nad kolonizovanými a vyhlazovanými etniky a národy vylučovala debatu o těchto otázkách. Teprve hrůzy druhé světové války vedly k tomu, že vítězové se k tématu lidských práv vrátili a vtělili je v roce 1945 do Charty OSN a o tři roky později do Všeobecné deklarace lidských práv.
Politická praxe v období studené války ale mnohokrát ukázala, že reálná politika států, velmocí, bloků a nadstátních ekonomických struktur se na lidská práva neohlíží. Je příznačné, že ještě celá dvě desetiletí po strašlivé zkušenosti s německým nacismem, italským fašismem a japonským militarismem se takové země jako Spojené státy, Velká Británie a Francie odmítaly vzdát nikoli jen pouhé teorie, ale vlastní státní ekonomické, vojenské, kulturní a politické praxe založené na preferenci bílé rasy a na znásilňování jiných kultur, ras a národů.
Ano, v 70. letech a na konci 80. let minulého století, protože to bylo momentálně výhodné, se jednalo o univerzalitě lidských práv. Ale i tehdy platilo, zejména po nástupu do úřadu amerického prezidenta Jamese Cartera, že o tom, jak mají tato univerzální lidská práva vypadat a jak mají být naplňována, nemůže demokraticky diskutovat a závazně jednat celé mezinárodní společenství.
Dámy a pánové, na prahu třetího tisíciletí, byť to mnozí zainteresovaní nechtějí přiznat, znovu padla závaznost mezinárodního práva a spolu s ní i teorie univerzality lidských práv pod náporem velmocenské, ekonomické a finanční nadřazenosti vyvolených států a národů. Lidská práva jako pojem byla péčí Spojených států amerických a jejich spojenců privatizována. Už neplatí ani jejich univerzalita, ale ani nároky národů a kultur na svébytnost a kulturní a politickou nezávislost. Údajné humanitární bombardování, preventivní války a okupace, politické, vojenské a ekonomické vydírání vytěsnily univerzalitu lidských práv kamsi na okraj, vykoupaly ji v řekách krve a degradovaly ji na soukromé vlastnictví jakéhosi George Bushe, kterého podle vlastních slov ke křížovým válkám vede sám bůh.
Možná by alespoň některé z těch, kdo při této privatizaci lidských práv a jejich výkladu asistují, mohlo znepokojit, že takovéto zacházení s mezinárodním právem a s právy lidskými nápadně vrací ozvěnu někdejšího Gott mit uns. Každá expanze, kterou dějiny poznaly, měla vždy nějaké zdůvodnění. Klasický kolonialismus se sápal na svět s tvrzením, že šíří civilizaci do zaostalých zemí. A teď jsou po ruce lidská práva. Já myslím - cituji v této souvislosti profesora Goldstückera - že lidská práva byla objevena jako velmi účinný prostředek rozšiřování mocenského vlivu.
Hrubým ekonomickým, politickým, a když se to tržně vyplatí, i vojenským násilím je mezinárodnímu společenství vnucován takzvaný euroatlantický systém jediných správných hodnot a pravidel. Výklad lidských práv a úlohu arbitra si monopolizovaly Spojené státy americké, které se o ně jen v minimální míře dělí s těmi, kdo jim jsou ochotni při údržbě tohoto panství posluhovat.
Dámy a pánové, Spojené státy americké si tak vyhrazují právo nedodržovat Chartu OSN, mezinárodní konvence a třeba i ty nejzákladnější principy humanity a lidská práva vůči lidem, státům a národům, zbytku světa vždy, kdykoli to uznají za vhodné. Proto výzvu Evropského parlamentu členským státům Evropské unie, aby tlačily vládu Spojených států amerických k dodržování lidských práv, považuji za malé světlo na konci tunelu.
Pokud Evropský parlament něco o bushovské privatizaci tématu lidských práv naznačil, pak k uším některých českých politiků to asi nedoléhá. Někteří z nich dokonce říkají, že poslušnost Spojeným státům má přednost před zdravým rozumem. Mám-li parafrázovat nedávné výroky jistého Václava Havla o vděčnosti a velkém významu bezvýhradné - (Přerušen předsedajícím.)
***