(18.20 hodin)
(pokračuje Vondra)
Jde o dosud bezprecedentní možnost národních parlamentů nezasahovat pouze konzultativně do procesu, ale účastnit se i v rovině rozhodování. A konečně, vnitrostátní parlamenty dostaly v Lisabonské smlouvě možnost veta v obecné pasarele. Pokud tedy Evropská rada zamýšlí přijmout rozhodnutí, které by vedlo k přechodu od jednomyslnosti ke kvalifikované většině, má národní parlament možnost říci ne.
A konečně - zakotvením principu tzv. obousměrné flexibility byl znovu zdůrazněn význam subsidiarity jako klíčového principu dobré vlády a došlo i k jasnějšímu vymezení pravomocí Unie, které zefektivní práci institucí a zprůhlední vzájemné vazby mezi členskými státy a Unií.
Jako každý kompromis Lisabonská smlouva samozřejmě nemůže uspokojit všechny, ani ty, kteří by si přáli federální Unii, ani ty, kteří jsou příznivci potlačení jejího politického rozměru. Souhlas s Lisabonskou smlouvou vidíme spíše jako jakýsi sňatek z rozumu, ve kterém bilance výhod a nevýhod převažuje ve prospěch prvního. V zájmu dosažení shody musíme být proto samozřejmě připraveni i něco obětovat.
Za prvé, naše hlasovací váha v Radě Evropské unie se sníží. To nemá cenu zastírat. Lisabonská smlouva více posílí lidnaté státy Unie na úkor středně velkých nebo těch menších. To je fakt, navzdory tomu, že malé členské země stále zůstávají v institucích Unie nadreprezentovány, pokud bychom to měřili pouhým počtem obyvatel. Podařilo se ovšem vyjednat odklad uplatnění tohoto systému až do roku 2014, respektive do roku 2017. Přestože námi původně podporovaný jagellonský kompromis považujeme za spravedlivější, nebylo za daných okolností reálné dosáhnout více.
Za druhé - oblast komunitarizace třetího pilíře. Jaké nevýhody se s touto změnou do budoucna pojí, zakoušíme například nyní ve vlastní kůži při debatě o bezvízovém cestování do Spojených států. Na druhou stranu ale je třeba otevřeně říci, že většinové rozhodování ve třetím pilíři je odůvodnitelné požadavky na efektivnější zajištění bezpečnosti v prostoru, kde hranice jsou volně propustné a bez vnitřních kontrol. Nelze zároveň těžit z výhod Schengenu, a přitom na tuto spolupráci rezignovat. Nic prostě ve světě není zadarmo, vždy něco ztrácíme, abychom mohli něco získat. O to důležitější bude, aby parlament využil svých posílených pravomocí při kontrole subsidiarity v této oblasti a aby se i vláda naučila používat záchranných brzd, které jí Lisabonská smlouva poskytuje, například právě v oblasti trestního práva. Jestliže je členský stát přesvědčen, že legislativní návrh zasahuje do základních svobod jeho systému trestního soudnictví, může záležitost předložit Evropské radě. Pokud není následně dosaženo konsensu, návrh nemůže být přijat.
A konečně za třetí, je tu nejasná povaha Listiny základních práv a z ní vyplývající otázka jurisdikce Evropského soudního dvora v této oblasti. Vláda si byla vědoma tohoto problému již během projednávání Lisabonské smlouvy a prostřednictvím prohlášení číslo 53, které najdete přiložené k této smlouvě, jsme proto zdůraznili, že ustanovení listiny jsou určena orgánům a institucím Unie, a nikoli členským státům, a na členské státy se vztahují pouze tehdy, když provádějí právo Unie. Prohlášení rovněž podtrhlo, že listina nerozšiřuje oblast uplatňování práva Unie, a nezakládá tudíž žádnou novou pravomoc unie.
Soudíme, že Lisabonská smlouva je tím nejlepším možným kompromisem, kterého bylo možno v Unii v rámci sedmadvacítky dosáhnout. Je ztělesněním hlavní hodnoty, na které Unie stojí, totiž schopnosti domluvit se, vzájemně si ustoupit a najít společného jmenovatele. Je vyvrácením tvrzení, že po rozšíření již Evropská unie této shody není schopna. V tomto směru považuji Lisabonskou smlouvu za skutečný úspěch.
Nyní nastupuje éra ratifikace. Jaký je časový rámec tohoto projednávání v jednotlivých členských státech? Aby mohly příští volby do Evropského parlamentu naplánované na červen 2009 proběhnout již podle pravidel zakotvených v této smlouvě, směřují členské státy unie k ratifikaci do konce roku 2008. Smlouvu zatím k dnešnímu dni ratifikovaly Maďarsko, Malta, Slovinsko, Rumunsko a Francie. Ve Velké Británii byl zákon k ratifikaci schválen 11. března Dolní sněmovnou a postoupen Sněmovně lordů, která by jej měla začít projednávat v dubnu. S napětím bude v Evropě očekávána ratifikace v Belgii, kde musí smlouva projít několika regionálními i národním parlamentem, a pak zejména v Irsku, které jako jediná země bude smlouvu schvalovat referendem koncem května letošního roku. Časový plán ratifikace ve Švédsku, v Nizozemsku a v mnoha dalších zemích počítá se schválením smlouvy až koncem podzimu letošního roku. Například ve Švédsku si jednokomorový parlament vyžádal dostatek času na posouzení smlouvy.
Co říci závěrem? Vláda České republiky nyní předkládá poslancům a senátorům k ratifikaci dokument, který vyjednala na základě svých nejlepších schopností, v rámci reálných možností a se zřetelem k nejlepším zájmům obyvatel českého státu. Za svou prací si stojíme a jsme připraveni ji před vámi hájit.
Vláda přistoupila k zahájení ratifikačního procesu v nejbližším možném termínu. V lednu byl dokument odeslán do Parlamentu a v této chvíli vám tak zbývá dostatek času na kvalifikované rozhodnutí, téměř devět měsíců. Parlament je suverénním představitelem demokratické vůle českého lidu. V Česku neprošla řádnou diskusí k ústavní smlouvě, ta byla zastavena po neúspěšných referendech. O to důležité je, aby skutečná demokratická reflexe proběhla nyní při příležitosti ratifikace Lisabonské smlouvy.
My jsme proto připravili konsolidovaný text tohoto znění, to znamená přehlednou formu, kde skutečně máte možnost se s tou smlouvou dokonale seznámit v celkovém kontextu. Chci upozornit, že to je samizdat fakticky a že Česká republika společně s některými zeměmi spíše s protestantskou tradicí jako Švédsko přistoupila k vydání toho na vlastní náklady, protože generální sekretariát Evropské rady na tlak některých členských zemí neposkytl konsolidované znění v jednotlivých národních jazycích, tak jak bývá zpravidla zvykem. Proč tomu tak bylo, to nechávám k vaší úvaze. Ale my, tak jako kdysi v minulosti bylo těch překladů bible asi deset, tak přicházíme před vás s otevřeným hledím. Protože věříme, že právě diskuse je základním znakem demokracie, právě ona pomáhá překonávat společenský konflikt dialogem. Chceme-li, aby Lisabonská smlouva obstála před našimi občany, musíme obstát i my před našimi poslanci a senátory.
Dámy a pánové, nyní je míč na vaší straně. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já děkuji panu místopředsedovi vlády Alexandru Vondrovi za úvodní slovo a prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Jan Hamáček. Pane předsedo, máte slovo.
Poslanec Jan Hamáček: Děkuji, pane místopředsedo. Vážné kolegyně, vážní kolegové, hlasování o Lisabonské smlouvě je velmi významnou událostí, protože se nestává každý den, abychom hlasovali o ratifikaci dokumentu, který je výsledkem tak dlouhého a náročného jednání a který rozhodne tak zásadním způsobem o budoucí podobě Evropské unie.
V posledních padesáti letech se změnily Evropa i svět a v dnešní éře globalizace je třeba čelit novým výzvám. A právě Lisabonská smlouva je takovým dokumentem pro 21. století. Na řešení problémů, jež neznají hranice, nemohou členské státy samy stačit. K jejich řešení je potřeba kolektivního úsilí.
***