(18.10 hodin)
(pokračuje Vondra)
Co je ona Lisabonská smlouva, která je vám tady v konsolidovaném znění dneska vládou předkládána? Je novelizací stávajících smluv, do kterých zapracovává ustanovení původního, neschváleného návrhu ústavní smlouvy, ovšem pouze v některých jeho částech. Důležité je v této souvislosti zmínit zejména dvě věci. Za prvé, že se do něj zapracovává pouze v rozsahu, který si členské státy stanovily společným mandátem. Tento mandát zohlednil odmítnutí dosavadního ústavního směřování Unie občany, a to nejméně ve dvou členských státech. Priority a pozice české vlády při jeho projednávání byly loni diskutovány opakovaně v českém Parlamentu a v definování české pozice jsme zohlednili mimo jiné i vaše názory.
A za druhé - je důležité, že z právního hlediska obě současné smlouvy zůstanou v platnosti. Lisabonská smlouva je nenahrazuje, ale pouze pozměňuje. Lisabonskou smlouvu tvoří dvě základní části, přičemž jedna část, ta první, obsahuje znění změn Smlouvy o Evropské unii, zatímco druhá obsahuje znění změn Smlouvy o Evropských společenstvích, včetně jeho přejmenování na Smlouvu o fungování Evropské unie. Ta smlouva, resp. jejich novela v podobě institucionální reformy, zavádí samozřejmě řadu novinek.
Především přiznává právní subjektivitu Unii i v oblastech stávajícího druhého a třetího pilíře. Zavádí také dvě zcela nové funkce, totiž stálého předsedu Evropské rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. A také zavádí většinové hlasování v řadě oblastí, o kterých se dosud rozhodovalo jednomyslně.
Jaká jsou hlavní pozitiva na straně jedné a negativa nebo oběti na straně druhé z pohledu české vlády? Začněme tou dobrou stránkou věci. Co smlouva přináší pro nás dobrého?
Soudíme, že v Lisabonské smlouvě oproti té původní euroústavě byla zohledněna většina priorit České republiky formulovaná před zasedáním červnové Rady v loňském roce.
Za prvé, došlo k odstranění ústavních atributů a tím jsme položili jakousi symbolickou hráz federálnímu experimentu, na který - soudíme - Evropská unie není zatím připravena. Není používán výraz ústava, funkce ministra zahraničních věcí Unie se nově nazývá vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, označení zákon a rámcový zákon jsou vypuštěna a stávající označení známá jako nařízení, směrnice a rozhodnutí naopak zůstávají zachována.
V Lisabonské smlouvě není obsaženo ustanovení, které by výslovně stanovilo přednost práva Evropské unie před právem členských zemí.
Smlouvy ani neobsahují žádný článek zmiňující symboly Unie, jako například vlajku, hymnu nebo heslo. Symbolickou rovinu nelze podceňovat. Symboly jsou zástupnými definicemi našich hodnot. Ustoupit v otázce symbolů znamená zároveň i posunout pomyslnou mentální hranici, vychýlit klíčovou rovnováhu mezi nadnárodním a národním prvkem v evropské integraci, rovnováhu, na které soužití v rámci Unie bylo od počátku zakládáno.
Naše motivace pro odstranění ústavních symbolů není ideologická, jak nám mnozí vyčítají, ale proevropská. Pokus o vytvoření evropského státu, který se neopírá o vůli zdola, by pro dosud úspěšný evropský projekt mohl vyústit v jeho pravý opak, totiž pohromu. Jsme přesvědčeni, že nelze bezmyšlenkovitě přednášet principy fungování národního státu na evropský politický systém. Evropě chybí společný jazyk i společné veřejné mínění, vztah lidí k Unii nezná ani ryzí vlastenectví. V tak různorodém společenství, jakým je Unie, nebude rozhodování prostou většinou nikdy zcela možné, aniž by se někdo cítil vyloučen. V Unii je proto velmi těžké dosáhnout skutečné demokracie. Při neexistenci evropského politického národa tak musí členské státy zůstat pány smluv.
Za druhé, a to považujeme za zvlášť důležité, se nám podařilo prosadit posílení úlohy vnitrostátních parlamentů jako základního nástroje řešení demokratického deficitu v Unii. Unie se od svého založení hodně změnila. Přibylo redistributivních politik, a tudíž i politických rozhodnutí, která s sebou přinášejí logicky vítěze i poražené. Taková rozhodnutí vyžadují vyšší legitimitu, než mají nevolené instituce. Národní parlamenty jsou těmi pravými, kdo mají dohlížet na dodržování hranice mezi kompetencemi Unie a národních států.
Z této oblasti posílené úlohy vnitrostátních parlamentů si dovoluji zmínit zejména tři oblasti.
Za prvé. Lhůta pro posouzení legislativních návrhů národními parlamenty z hlediska subsidiarity byla prodloužena z šesti na osm týdnů. Parlamenty tak budou mít více času než dosud, aby plnily svou funkci hlídacího psa evropské demokracie.
Za druhé. Byla zavedena takzvaná posílená žlutá nebo oranžová karta, která nutí Komisi přezkoumat legislativní návrh, je-li napaden kvůli nedodržení subsidiarity.
***