(18.30 hodin)
(pokračuje Hamáček)
Ale i Evropská unie se musí modernizovat, přizpůsobit se podmínkám svého nedávného rozšíření a hledat optimální nástroje a mechanismy, jež jí umožní pružně reagovat na podněty současného rychle se měnícího světa.
Německo, které předsedalo Evropské unii v první polovině roku 2007, si jako jednu z hlavních priorit svého předsednictví vytyčilo oživení debaty o evropské ústavní smlouvě. Prvním krokem v tomto směru bylo podepsání tzv. Berlínské deklarace v březnu 2007, ve které se hovořilo o snaze postavit do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009 Evropskou unii na obnovený společný základ. A již v červnu 2007 na summitu v Bruselu se nejvyšší představitelé členských států po náročném vyjednávání shodli na znění dohody, na základě které byl vypracován návrh smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství. Jednání o nové smlouvě, které se začalo říkat reformní, byla zdárně dovedena do konce v průběhu portugalského předsednictví ve druhé polovině roku 2007 a k jejímu slavnostnímu podpisu došlo 13. prosince 2007 v Lisabonu. (V sále je hluk.)
Smlouva obsahuje dva věcné články pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství. Lze říci, že základem se sice stal text dříve navrhované euroústavy, avšak byly z něj vypuštěny některé sporné body. V uvozovkách reformovaná Evropa na základě této smlouvy má mít tyto základní atributy: Má být demokratičtější, transparentnější a efektivnější. Má se jednat o Evropu práv a hodnot, jež budou zajišťovat svobodu, solidaritu a bezpečnost. A za třetí se Evropa má stát globálním aktérem v současném světě.
Česká republika měla díky jednání o Lisabonské smlouvě poprvé možnost zasáhnout do tvorby primárního evropského práva a konstruktivně se tak podílet na utváření institucionálního rámce Evropské unie, což lze necelých dvacet let po pádu železné opony považovat za velký úspěch.
Od 15. prosince loňského roku probíhá v jednotlivých členských zemích ratifikační proces, který by mohl být poznamenán odmítnutím evropské ústavy v roce 2005. Ale historická paralela není namístě. Pokud vnímáme návrh evropské ústavy v kontextu unijních vztahů jako revoluci, pak Lisabonská smlouva je spíše krokem evolučním. Lisabonská smlouva není zlom, ale reakce na vnitřní změny Unie dané především rozšířením počtu členů. Dalším faktorem jsou vnější změny způsobené zejména novými ekonomickými, bezpečnostními, ekologickými a sociálními výzvami. Evropa i svět se rychle vyvíjejí a my bychom měli umožnit vývoj právního rámce Evropské unie.
Lisabonská smlouva zachovává vývojovou kontinuitu s předešlými smlouvami, ale přináší také celou řadu nových prvků, které mimo jiné ovlivní i české předsednictví v roce 2009. Tato smlouva opouští strukturu pilířů Evropské unie, zavádí právní subjektivitu do Evropské unie, institut stálého prezidentství Evropské rady, novou kvalifikovanou většinu, vysokého zmocněnce pro zahraniční politiku a bezpečnost, většinové hlasování u záležitostí vnitřní bezpečnosti, zakotvení charty lidských práv a v neposlední řadě posiluje úlohu národních parlamentů a také explicitní ustanovení o dobrovolném vystoupení z Evropské unie. Z tohoto výčtu je zřejmé, že změny může ocenit jak nadšený eurooptimista, tak i skalní euroskeptik.
Dopad uvedených změn lze shrnout v následujících bodech.
1. Lisabonská smlouva posiluje úlohu Evropského parlamentu a zároveň posiluje národní parlamenty, kterým jsou předkládány návrhy legislativních aktů k posouzení z hlediska dodržování zásady proporcionality a subsidiarity.
2. Smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy a pravidla hlasování především zavedením nového systému pro hlasování v Radě. Tento systém zvyšuje akceschopnost Evropské unie a je přizpůsoben stávajícímu počtu 27 členů.
3. Lisabonská smlouva zakotvuje Listinu základních práv jako součást primárního evropského práva a umožňuje tak účinnější prosazování evropských hodnot a poskytuje nové mechanismy pro zajištění solidarity a lepší ochrany občanů.
4. Lisabonská smlouva zvyšuje soudržnost jednotlivých složek evropské politiky vnějších vztahů a Evropská unie tak získá ve vztazích se svými partnery možnost využít svůj hospodářský, humanitární, politický a diplomatický potenciál k prosazování evropských zájmů a hodnot ve světě při současném respektování politických zájmů jednotlivých členských států. Přijetí Lisabonské smlouvy vede k efektivnější, transparentnější a demokratičtější Evropské unii, která má všechny předpoklady vystupovat jednotně a sebevědomě na mezinárodním poli.
Vyváženost změn obsažených v Lisabonské smlouvě je důsledkem složitého vyjednávání plného vzájemných kompromisů. Výsledek takového procesu nemůže být pro každého optimální. Mezi známé výhrady patří například nepřehlednost a komplikovanost předkládaného textu, kterému lze porozumět jen se znalostí předešlých smluv. Avšak i přes tyto výhrady je třeba si položit základní otázku, která již zazněla na půdě francouzského parlamentu z úst francouzského premiéra Françoise Fillona, a ta otázka směřovala na ty, kteří pochybují o formě schvalování Lisabonské smlouvy, a na ty, kteří jsou principiálně proti. Otázka zněla. Chceme skutečně znovu obnovit Evropu, nebo dáváme přednost jejímu zablokování?
Pozice Parlamentu České republiky k reformní smlouvě by měla zohlednit i následující úvahu: Je-li naším cílem silná a sebevědomá Česká republika, je pak v našem zájmu, aby byla Evropa silná, nebo slabá? Řád Evropské unie je výhodný právě pro malé a střední státy, jakými je Česká republika. Ze zablokování integračního procesu, z návratu do chaosu vzájemné nedůvěry a konkurence mezi suverénními státy by mohli někteří těžit. Rozhodně by to však nebyla střední Evropa a rozhodně by to nebyla Česká republika. Podle mého názoru je načase říci jasně a nahlas, že silná Evropa je životním zájmem České republiky. Lisabonská smlouva je posílením integračního procesu, a proto je i v zájmu České republiky její ratifikace.
Dámy a pánové, věřím, že Lisabonská smlouva pomůže zefektivnit fungování Evropské unie a dá i občanům Unie větší slovo v evropské politice. Po vstupu této smlouvy v platnost získáme tolik potřebné instrumenty pro zahájení nutné obšírné debaty o dalším směřování Evropské unie a já pevně věřím, že tyto instrumenty budeme umět správně používat.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu zpravodaji Janu Hamáčkovi za přednesenou zpravodajskou zprávu.
Otevírám obecnou rozpravu. První je do obecné rozpravy s procedurální přihláškou přihlášena paní kolegyně Hana Orgoníková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Hana Orgoníková: Děkuji. Pane místopředsedo, vážená vládo, kolegyně a kolegové, dovolte, abych požádala o přestávku na jednání poslaneckého klubu na půl hodiny. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vám vyhovím. Ještě předtím, než přeruším jednání dnešního jednacího dne naší schůze Poslanecké sněmovny, oznámím, že zatím eviduji pět písemných přihlášek do rozpravy v této věci, a konstatuji, že další zájem tady byl. Protože tento bod byl pevně zařazen, budeme muset pravděpodobně o pokračování tohoto bodu rozhodnout zítra v dopoledních hodinách.
Přeruším schůzi do zítra do 9 hodin do rána. Budeme začínat pevně zařazeným bodem 84 - Odpovědi na písemné interpelace. Po tomto bodě, který nepředpokládám, že by byl dlouhý, bude bod č. 41. To je zákoník práce, první čtení, předkládaný zastupitelstvem Jihomoravského kraje. Zpravodajem je pan poslanec David Kafka. Dále je zařazen pevně, ale nejdříve od 12 hodin, bod č. 6 - zákon o elektronických komunikacích ve druhém čtení. Přítomen musí být ministr průmyslu a obchodu a pánové Šimonovský, Tejc a Klas. Mezitím, tedy v tomto mezidobí, budeme muset rozhodnout o pokračování v přerušených bodech. Předpokládám tedy, že by se pokračovalo v tomto přerušeném bodě a body, které máme, to znamená 49, 35, 36 a podobně. Já určitě vystoupím, jak jsem slíbil Poslanecké sněmovně, se zařazením druhého čtení tzv. antikuřáckého zákona.
Takže to je oznámení, které jsem učinil podle jednacího řádu. Přeji vám hezký večer. Těším se s vámi zítra na shledanou.
(Jednání skončilo v 18.39 hodin.)
***