(12.20 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Samozřejmě je tu jiná systematika, protože starý systém, nebo starý režim, kladl do popředí kolektivismus, proto byly na prvním místě trestné činy proti státu, bylo jich také více, než je dneska. To je v pořádku. Souhlasím s tím, že na prvním místě je dnes individuum, ochrana jeho zdraví, svobody atd. Ale zároveň myslím, že všichni dobře víme, že sama systematika trestního zákona, jakkoli je důležitá pro to, aby vyjádřila určitou škálu hodnot, nerozhoduje o tom, jak trestní zákon bude působit z hlediska společnosti. Tam je důležité, aby všechny podstatné skutkové podstaty tam byly, aby nebylo nic, co zůstává mimo možnost trestního postihu.
Tady byla ze strany kolegy Grospiče polemika proti tomu pojetí trestného činu, jak je tady. Já říkám, neměl jsem možnost srovnávat, jak je to teď, s tou minulou předloženou úpravou. Ale tam jsme se tehdy dohodli, že bude v podstatě přijat kompromis mezi formálním a materiálním pojetím trestného činu, protože myslím, že všichni jsme si vědomi toho, že nemůže být jenom čistě jedno nebo druhé pojetí trestného činu. To by neodpovídalo zásadám trestní politiky ve státě, jakým je Česká republika, to znamená spadající do kontinentálního práva, a samozřejmě stará latinská zásada nullum crimen sine lege platí. To znamená trestnost musí být obsažena v trestním zákoně. Ale nestačí jenom formální kritérium, musí tady být kritérium, které se dříve vyjadřovalo tím obecným pojmem společenská nebezpečnost. Od toho pojmu lze ustoupit, lze ho formulovat jinak, ale vyjadřuje to to, že ten čin musí svým obsahem být vážným zásahem do hodnot, které trestní zákon hájí. Takže z tohoto hlediska můžeme nahradit z řady důvodů ten pojem společenské nebezpečnosti, ale ten moment, který tento pojem vyjadřuje, tam být obsažen musí, protože nelze stíhat někoho, kdo by sice formálně naplnil určité ustanovení trestního zákona, jestliže by tím neohrozil reálně žádné významné společenské vztahy, žádné významné společenské hodnoty. Takže to je k této věci.
Já myslím, že kolegové, kteří tu byli v minulých obdobích, vědí, že se tady obecně kritizovala soustava trestů v tom smyslu, že tresty odnětí svobody, jejich horní hranice je nedostatečná, čili už v té minulé předloze se ta trestní hranice posunula, což myslím je v pořádku a já s tím souhlasím. Souhlasím i s rozšířením té škály trestů, včetně trestu domácího vězení, byť samozřejmě bude třeba vážně hovořit o tom, jak lze výkon tohoto trestu kontrolovat. Ale na rozdíl od kolegů, od pana ministra i od pana zpravodaje, kteří tady, řekl bych, odsouvali význam trestů odnětí svobody, tak já osobně si myslím, že to tak jednoduché není.
Všichni víme, že tady je příliš mnoho lidí, kteří jsou ve vězeních, že je třeba, pokud je to možné, tento trend zpomalit a snažit se prostřednictvím jiné škály trestů nerozšiřovat počet lidí, kteří jsou v trestu odnětí svobody. Ale myslím si, že nemůže zůstat stranou také to, že srovnáváme-li statistická čísla, tak je nesporné, že kriminalita tu mnohonásobně vzrostla během období od listopadu 1989. To má celou řadu příčin, které tu nechci rozebírat, ale je to fakt. A zároveň myslím, že všichni jsme svědky - doufám, že většinou ne přímo fyzickými svědky, ale z toho, jak sledujeme život naší společnosti i mediální zpravodajství, tak sledujeme to, že ve společnosti vzrůstá násilí, vzrůstá počet velmi tvrdých násilných činů, kde jiný prostředek než odnětí svobody po mém soudu není adekvátním trestem za takovéto činy násilné. A kolega Chytka už hovořil o tom, že bohužel jsme svědky z řady důvodů toho, že ta hranice páchání takovýchto činů se posouvá věkově dolů.
Já sice nejsem obecně stoupencem snížení hranice trestnosti, ale už v minulém období jsem navrhoval, aby se uvažovalo, zda pro určité trestné činy není účelné tuto hranici snížit. A opakuji opět svůj návrh, byť chápu, že to z hlediska legislativního není úplně jednoduché, ale myslím si, že bychom o tom vážně měli přemýšlet, protože jsou takové situace, svého času o nich hovořila kolegyně Dundáčková, že jsou mladí lidé, kteří terorizují okolí a z hlediska právní úpravy je nelze dost tvrdě a účinně postihnout. Takže tyto jevy po mém soudu, chceme-li, aby trestní zákoník v praxi účinně působil, musí tam být nějak zakomponovány, aby společnost měla dost účinné prostředky a mohla proti takovýmto jevům, které ohrožují bezpečnost lidí, zasahovat.
Pan kolega zpravodaj tady hovořil o tom, že se rozšiřuje počet skutkových podstat z 210 na 276. To je samozřejmě problém, který nemá žádné jednoduché řešení. Vždycky můžeme říci, že to je příliš kazuistické, anebo v určitém ohledu budeme kritizovat, že ten nebo onen skutek, který je nepochybně z hlediska své povahy trestný a měl by být trestán, nemá přesné ustanovení a že je problém, zda jej můžeme pod některou skutkovou podstatu zařadit. Takže tyto problémy patří po mém soudu už k tomu důkladnému projednávání, kterým by se měl zabývat nejenom ústavněprávní výbor, ale i výbory další, protože skutečně jde o jednu ze základních norem této společnosti.
Já jsem pro to, aby se ta škála trestů rozšířila, aby se tu používaly odklony v tom smyslu, aby stát mohl plně, řekl bych, svou represivní sílu soustředit tam, kde je to nezbytné a kde ty prostředky výchovné nepůsobí. Bohužel zkušenost nás poučila, že ne vždycky se můžeme spoléhat na to, že výkon trestu má výchovné účinky. V řadě případů od toho sice teoreticky nemůžeme ustoupit, ale skutečnost ukazuje, že tomu tak vždycky není, takže v tomto hledisku je třeba mít široký rejstřík těch prostředků, kterými stát zasahuje. Ale v tomto směru - opět opakuji - tresty odnětí svobody, včetně vyšší horní hranice, jsou zcela namístě, protože vyšší horní hranice umožňuje také střízlivěji posoudit, jestli lze ten trest zkrátit za předpokladu, že se pachatel během výkonu trestu chová tak, že dává naději, že po propuštění se bude chovat jako řádný občan této země.
A potom mám ještě několik poznámek, které také asi bude vhodné uplatnit v té diskusi konkrétní - abychom upustili od některých po mém soudu ideologických pojmů nebo ideologických formulací, které v té osnově jsou, a myslím, že z hlediska účinnosti nejsou nezbytné, spíš jsou daní za období, v nichž se ta osnova připravovala, a daní za určitou společenskou atmosféru a je třeba posoudit reálně, jaký je jejich společenský význam.
Takže já jsem pro to, abychom osnovu pustili do druhého čtení, protože je to takový zákon, nebo takový právní předpis, který nikdy nemůže být předložen tak, aby k němu nebyly výhrady.
***