(15.10 hodin)
(pokračuje Marková)
Tím v podstatě dojde k obrácení principu solidarity. Nikoliv bohatý je solidární s chudým, ale chudý bude solidární s bohatým. Toto porušení principu solidarity je další významný dar bohatým a s tím KSČM rovněž nesouhlasí!
Pokud by tvůrci takzvané zdravotnické reformy chtěli skutečně řešit problémy ve zdravotnictví ve prospěch všech občanů ČR, ne pouze těch nejbohatších, mladých a zdravých, neargumentovali by seriózně nepodloženou frází o nedostatku peněz ve zdravotnictví, ale vycházeli by z analýz potřeb a skutečně pravdivých údajů o stavu českého zdravotnictví. Museli by také začít s tím, že jasně a nahlas řeknou: zdravotnictví je veřejná služba financovaná z veřejných peněz, a tedy nemůže sloužit k obohacování jednotlivců či skupin. Zdraví není zboží! Teprve poté by se měla stanovit definice potřebné zdravotní péče pro všechny, čili standard, podmínky pro případné komerční připojištění na nadstandard a specifikovat reformovaný systém zdravotnictví.
Zatím nikdo nevysvětlil, proč ministerstvo připravuje kvapem věcné záměry zákonů a nevyčká závěrů kulatého stolu odborníků, který by zpracování návrhů reformy (připravil, neboť proto jej) vláda ustavila. Že by podklady vznikající v analytické fázi neodpovídaly jeho představám? Je velice laciné, má-li někdo moc všechno řešit příkazem plaťte, aniž by se zamyslel, kde jsou černé díry a hlavně, proč vznikly!
KSČM ve svém přístupu k řešení problematiky zdravotnictví vychází z analýz dat zdravotnictví z období 2000 až 2006 a ze závěrečné zprávy tříleté studie OECD vydané v říjnu 2004 s názvem Cesty k efektivně fungujícím zdravotnickým systémům. Zde se v kapitole 5 Stimuly efektivity uvádí, že jsou pouze dvě cesty pro udržení kontroly nad růstem veřejných rozpočtů pro zdravotnictví, tedy veřejné služby. Jsou to opatření na straně poptávky a opatření na straně nabídky.
O opatřeních na straně poptávky, tedy pacientů, jako jsou poplatky, spoluúčasti, spoluplatby, přímé platby apod., uvádí, že obvykle nesplňují očekávání, že pokles nákladů působí jen dočasně, většinou jde přes omezení prevence a s tím spojené přesunutí problémů a poté i vyšších nákladů do budoucna. To ale zřejmě vyvolává i vedlejší efekty. Poskytovatelé zdravotní péče se, i při dočasném poklesu, snaží nahradit omezení svých příjmů. Jako největší nedostatek zdravotnictví v zemích OECD zpráva v doporučeních pro rozhodovatele, čili pro politiky, uvádí: Pacientům jsou z finančních důvodů poskytovány výkony, které pro zlepšení jejich zdraví nejsou nutné a mohou pro ně znamenat zdravotní riziko v budoucnosti. A jako druhý největší nedostatek pak, že pacienti z finančních důvodů nemohou participovat na posledních poznatcích medicíny.
Shrnuto to znamená, že je nutné dělat opatření na straně nabídky - ty obvykle splní očekávání v krátké době - tedy na straně poskytovatelů zdravotní péče. Pacient sám o sobě nerozhoduje, zda anebo jak má být léčen. Zrovna tak nemůže ovlivnit, jaké léky mu budou předepsány. Pacient nemá dostatek informací, aby mohl lékaři oponovat, a proto obrovská většina pacientů lékařům prostě věří.
Pokud bychom chtěli skutečně šetřit, mohli bychom začít třeba u stanovení pravidel pro marketingové pobídky farmaceutických firem. Jsou v řádech miliard, které se promítají nejen do cen léků, ale i do jejich vydaného a pojišťovnami zaplaceného množství. Tedy v podstatě jde o korupci z veřejných prostředků! Úspory by pak šly také do miliard - a dvakrát: v cenách a v množství.
O oficiálním zdůvodnění zavedení poplatků - omezení nadměrných kontaktů s lékaři a zvýšení příjmů do systému zdravotnictví - lze asi úspěšně pochybovat. Po několika týdnech od zavedení tzv. regulačních poplatků pacienti většinou platí, protože mají strach z případných následků v podobě hrozby soudy až exekucí majetku a také z obavy rozhněvat si svého lékaře, kterého budou jistě ještě potřebovat. Vždyť většina lidí je ochotna pro své zdraví udělat prakticky cokoliv, obzvláště v pozdějším věku, kdy se začíná zdraví zhoršovat, a toho je zneužíváno. Řada pacientů však také raději volí domácí léčbu nebo dovolenou místo návštěvy zdravotnického zařízení, což může vést k podcenění zdravotního stavu a vyšším rizikům v budoucnosti.
Lékaře je možno rozdělit na ty, kteří sice s nechutí, ale z obavy až 50tisícové pokuty poplatky vybírají a přitom se snaží vyrovnat s narůstající administrativou. Ti druzí, reprezentovaní Koalicí soukromých lékařů, nejenže poplatky s radostí vybírají, ale chtějí je po vzoru stomatologů ještě navýšit. Některé nemocnice si zavedly automaty a pacienti tak platí ještě dříve, než jsou ošetřeni, i když o tom zákon rozhodně nehovoří. Někde si lékaři v nemocnicích zvou pacienty na kontroly v době pohotovostí a bezostyšně vybírají 90korunový poplatek. Mnozí pacienti odcházejí z nemocnic na vlastní žádost na víkend domů a v pondělí se vracejí zase zpátky, aby ušetřili za 60korunový poplatek. Prostě plaťte, plaťte, plaťte! Ptám se - taková je představa o poskytování veřejné služby?
Nezbývá, než za tzv. aktivitu pochválit Českou pojišťovnu ZDRAVÍ, u které si lze od února tohoto roku uzavřít pojištění proti poplatkům za pobyt v nemocnici. Mohla by to být dobrá zpráva, kdyby z této možnosti nebyli vyloučeni ti, kteří by takovou pojistku užili nejvíce - chronicky nemocní. Slova ředitele České pojišťovny ZDRAVÍ - "když bude klient zdravý, smlouvu uzavřeme hned" - jsou více než výmluvná. Takže jste-li zdraví, uzavřete po dvou měsících, které si pojišťovna na rozhodnutí vyhradila, pojistku. Ale pozor! Ochrana proti poplatkům v nemocnici nezačne platit hned po podpisu smlouvy, ale až za tři další měsíce, pokud ovšem nejde o těhotnou ženu - tam je lhůta osmiměsíční. Pojistit se mohou zájemci od 4 do 60 let. Výpočet ceny pojištění se odvíjí od zdravotnických statistik, což znamená, že čím je kategorie rizikovější, tím je pojištění dražší, a pojištění se netýká lázeňských pobytů. Skoro se chce vykřiknout: a to se vyplatí! Zvlášť když nejvíce čerpají zdravotní péči chronicky nemocní, malé děti do šesti let a potom senioři po 60. roce věku.
Nedávno jsem zaznamenala i názor, že poplatky u lékařů v nemocnicích a v lékárně představují vlastně nepřímou eutanazii. Pacient, který je nucen v důsledku své diagnózy užívat nákladné léky, na ně nebude vždy mít nebo dostane ty méně účinné, stejně tak jako většina důchodců v domovech a penzionech pro seniory a sociálních ústavech. Mezi tyto občany zřejmě vy, kteří obhajujete regulační poplatky, nechodíte. Dovedeno do důsledků: Navržená reforma zdravotnictví vypadá jako svérázný doplněk důchodové reformy. Sníží počty důchodců!
Část reformního zákona týkající se poplatků ve zdravotnictví zřejmě neodpovídá ani představám některých odpovědných politiků o provedení reformy zdravotnictví.
***