(17.40 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Je to bohužel smutný fakt nebo smutný důsledek toho, že v posledních letech síla zvítězila nad právem, viz vojenská akce v Iráku, která rovněž není kryta mezinárodním právem, a jsme tedy účastníky těchto procesů, které vyvolávají značné zneklidnění.
Myslím, že tady řada kolegů hovořila o tom, podrobně jsme o tom mluvili na zahraničním výboru, že to, co se stane, může být precedentem v tom smyslu, že podobné argumenty, které budou uplatněny tady ve prospěch Kosova a příslušníků kosovské albánské populace, že podobné argumenty mohou uplatňovat různé jiné národy nebo národnosti. Už tu byli připomínáni Kurdové, kterých na rozdíl od Albánců je desetkrát více, minimálně, a jimž je právo na samostatný stát upíráno. Byl tady připomenut i případ Basků, ale jsou to Abcházci a mohli bychom pokračovat dlouho.
Jsou jisté argumenty pro to, aby se říkalo - to není obdoba Mnichova. Všichni dobře víme, že žádný takovýto případ není úplně totožný, ale celá řada argumentů, která paralelu s tím, co bylo v Mnichově a co se týkalo tehdejšího Československa, činí velmi reálnou a odůvodněnou.
Vážení kolegové, prosím vás, abyste všechny tyto věci brali v úvahu, protože jde o věc, která opravdu je dalekosáhlá. Připomínám tady nedávný článek Jiřího Dienstbiera, který byl svého času zvláštním zpravodajem OSN z pověření Kofiho Annana pro bývalou Jugoslávii. Jeho článek zní: Rukojmím Kosova je nejen léta vydírané Srbsko. Čili jestliže bude Kosovu přiznána nezávislost, byť v nějaké zvláštní podobě, že tam bude fungovat určitý protektorát EU, pak, řekl bych, rozkladné procesy zdaleka nezůstanou omezeny na území Kosova a budou se šířit a Balkán nepřestane být oním sudem prachu.
Česká republika a její zahraniční politika by se v každém případě měla velmi starat o to, aby Srbsko bylo bráno jako významný subjekt tohoto dění, aby nezůstalo stranou a aby nebylo stavěno před ultimáta, jako se to stalo tehdy při jednání v Rambouillet, kdy Srbsko nebylo rovnoprávným partnerem těchto jednání a kdy byla po mém soudu velmi nezodpovědně tímto partnerem učiněna UCK, teroristická organizace kosovských Albánců.
Chtěl bych vás upozornit také na jednu věc, která přesahuje tuto otázku, ale souvisí i s tím, jaká má být orientace naší zahraniční politiky, a souvisí s naším vztahem k USA jako významnému spojenci v rámci atlantického společenství.
Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt, jehož rozhodně nelze podezírat z nějakého levičáctví - byl to on, kdo koncem 70. let prosadil v Německu raketové vyzbrojení jako odpověď na sovětské hrozby a stal se tehdy terčem kritik pacifistického hnutí německé levice - napsal teď v Zeit číslo 6 významnou stať, kde klade americkým kandidátům na prezidenta 12 otázek týkajících se toho, jaká bude americká politika v základních otázkách tohoto desetiletí. A klade tam otázku, zda Charta Spojených národů je stále v Americe ještě považována za mezinárodně platný právní dokument. A uvádí tam také, že chceme udržet atlantické společenství a byli bychom rádi, to jsou Schmidtova slova, kdybychom opět mohli mít rádi Američany. Ale jsme skeptičtí, protože Washington se nás v posledních deseti letech ptal jenom na to, jaké pošleme vojenské oddíly a jaké poskytneme finance. Jde o to, jak bude fungovat vazba EU a USA.
A to se týká i otázky radaru. To není věc, která s tím, co projednáváme ve věci Kosovo, se netýká. Jde o to, jaká bude naše česká pozice v této věci, zda budeme mít svou vlastní samostatnou pozici, která bude umožňovat, jak to říkal Karel Šplíchal, abychom se mohli sami podívat sobě do očí, že v této složité situaci jsme nezklamali.
Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu profesoru Jičínskému. Slova se ujme pan poslanec Schwippel, připraví se pan místopředseda Lubomír Zaorálek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Schwippel: Vážený pane předsedající, děkuji vám a jsem rád, že můžu přispět do diskuse a vyjádřit v ní odlišný názor.
Jsem přesvědčen, že v případě Kosova nehledáme absolutně správné řešení, ale řešení ze všech špatných nejméně špatné. Hlavním požadavkem podle mého názoru je, aby takové řešení bylo nenásilné a aby přineslo této oblasti Evropy dlouhodobě klid a stabilitu. Proto musíme podle mého názoru opustit právní fundamentalismus, protože taková cesta toto výše uvedené řešení nemůže přinést. V právní debatě jde o spor mezi určitým pojetím státní suverenity, a já zde nechci rozvíjet to, jak se zachoval Slobodan Miloševič k nově vzniklým nezávislým státům Slovinsku a Chorvatsku, ani to, jak se zachoval k Bosně, což byl stát uznaný OSN. Jde tedy o spor mezi jiným pojetím státní suverenity a požadavkem na garantování standardů lidských, nebo chcete-li občanských práv.
Myslím, že nejpozději od Norimberku je jasné, že stát nemůže beztrestně masakrovat svoje vlastní občany.
Za druhé si myslím, že je třeba opustit diskusi historickou a hledání jediné pravdy a jediného pohledu na dějiny. Taková diskuse je podle mého názoru v podmínkách Balkánu naprosto zničující. Je například možno si položit otázku, zda v případě obsazení Kosova Srby v roce 1912 šlo, tak jak je převládající srbská představa, o osvobození Srbů z tureckého jha, anebo zda šlo o moderní formu kolonizace, tak jak o tom hovoří Albánci. Myslím si, že ani takováto debata by nikam nevedla. Platí to i o našich debatách o událostech v Kosovu v roce 1999 v rámci operace Koňská podkova a po nich následující a jimi vyprovokovanou akcí NATO. Všechny zúčastněné strany budou nutně zdůrazňovat různé stránky a preferovat odlišné pohledy a velice rychle se dostaneme do slepé uličky a na mrtvý bod.
Neakcentujme ani diskusi náboženskou nebo mezináboženskou. Mnohem spíše než takovouto debatou, myslím si, že správnou cestou je hledání praktických a konkrétních kroků, jako je kroků na ochranu menšin, kulturních památek, kroků, které směřují ke spolupráci v oblasti zásobování energií a na nichž jsou zainteresovány všechny strany konfliktu.
***