(17.30 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Karlu Šplíchalovi. Slova se ujme pan poslanec František Laudát, připraví se pan profesor Zdeněk Jičínský. Pane kolego, máte slovo.
Poslanec František Laudát: Děkuji, vážený pane předsedající. Dámy a pánové, možná to bude trošku překvapením, já svůj projev zkrátím, protože bych se ze sta procent podepsal pod to, co tady řekl pan kolega Radko Martínek. Já se domnívám, že národ se zkušeností Mnichova by v žádném případě neměl podporovat jakési národní inženýrství lidí typu Ahtisaari a podobných. Mne to skutečně pohoršuje. Já se domnívám, že žádný národ od druhé světové války nebyl tak dehonestován a není tak dehonestován jako srbský národ. Já se domnívám, že toto přece není řešení, další štěpení v dnešní době, kdy se území mají spíše slučovat, fungovat. Ptám se: Jestliže Albánci v Kosovu utlačili a prakticky zničili srbskou menšinu, jak chtějí fungovat v Evropské unii, která má být založena na toleranci, spolupráci apod.? Já se domnívám, že Brusel v tomto, bohužel, možná za nějakých dvacet třicet let pozná, že je to naprostý nesmysl.
Mělo by být měřeno jedním metrem, ale potom se tedy ptám - jestliže si Kosovo zasluhuje na Balkáně svůj samostatný stát, s tím, že nelze vyřešit situaci, že tam teče krev, tak stejný metr já mohu nasadit na Baskicko. Jak to, že v Irsku se celé desítky let trpělivě vyjednávalo, a také tam tekla krev? Já se domnívám, že cesta je úplně jiná. Ptám se, proč dodnes nemají Kurdové svůj stát a proč více než půl století čekají na svůj stát Palestinci.
Takto bychom mohli pokračovat. Já se nedomnívám, že problém Kosova je poslední v Evropě. Aby to náhodou nebyl první problém v obrovské další šňůře.
Podpořím samozřejmě to velice mírné a decentní stanovisko zahraničního výboru, které považuji za minimální. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Františku Laudátovi. Slova se ujme pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se pan poslanec Schwippel. Prosím, pane profesore, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, i já se chci přihlásit k usnesení, které přijal zahraniční výbor, a chci Sněmovně doporučit, aby je plus minus schválila, protože si myslím, že vyjadřuje velmi mírné a vyvážené stanovisko k této velmi závažné záležitosti.
Zároveň chci říci, že považuji za dobré, že jsme se přece jenom dohodli na tom, že o této věci se bude ve Sněmovně hovořit, protože nehovořit o věcech, které jsou důležité a které se týkají občanů této země, o kterých občané této země vědí, o které mají zájem a které se jich z řady důvodů týkají, by znamenalo, že selháváme ve své funkci parlamentu jako voleného zástupce občanů. To považuji za pozitivum.
K tomu, co říkali kolegové, kteří mluvili přede mnou, se bez problému také mohu připojit, ale přesto považuji za důležité upozornit na to, že problematika je složitější, že nejde jenom o to, abychom vyjadřovali jednoznačně naše postoje, ale že musíme brát v úvahu celou složitou situaci vývoje těchto vztahů, kde mnohé věci se nám asi líbit nebudou, ale přesto musíme brát na vědomí, že existují.
Jsou tu mezi námi někteří, není jich, myslím, tak málo, kteří si vzpomenou na dobu, kdy jsme v roce 1999 tady jednali o tehdejší akci NATO, mám na mysli bombardování Jugoslávie, bombardování Bělehradu, poté, kdy po jednání v Rambouillet bylo Srbsku v podstatě dáno ultimátum. Česká vláda - byla to vláda Miloše Zemana, ministrem zahraničí byl Jan Kavan - byla ve složité situaci. Byli jsme tehdy, pokud se nemýlím, dva měsíce členy NATO. Po mém soudu - a také jsem to tehdy řekl, schválně jsem se na své vystoupení, které jsem měl tehdy ve Sněmovně, díval - jsem tuto českou účast akceptoval, resp. český souhlas s touto akcí, protože jako nový členský stát NATO, který chtěl být členem NATO, jsme si nemohli po mém soudu dovolit nesouhlasit s touto akcí a uplatnit své veto, protože akce NATO musí být založeny na souhlasu všech členů.
Možná si ale vzpomínáte, že tuto akci provázely ze strany tehdejších hlavních představitelů České republiky projevy jistých výhrad. Bylo to jak od tehdejšího premiéra Miloše Zemana, tak od Václava Klause, připomínám to, protože to také stojí za připomenutí, a připomínám tu i iniciativu Jana Kavana a řeckého ministra Papandrea, tzv. česko-řeckou iniciativu, která chtěla převést řešení těchto vztahů od vojenských akcí na politickou rovinu.
Ale podstatné je to, že tato akce NATO se neuskutečnila na základě mezinárodního práva. Byla porušením mezinárodního práva, nemá žádnou mezinárodněprávní legitimitu. To je podstatné. To si musíme uvědomovat. Rezoluce 1244, která byla vzpomínána, už byla jaksi následnou snahou nějak mezinárodněprávně upravit další řešení těchto vztahů.
To, co se nyní navrhuje, není kryto mezinárodněprávní argumentací. Mne teď zajímá, jaký bude další vývoj, jestliže Evropská unie bude mít zájem nějak legalizovat to, co se hodlá v Kosovu stát. Tady byly vzpomínány volby, ale ty volby se konaly stále v rámci Kosova jako součásti Srbské republiky. Kosovo právně nepřestalo být součástí Srbské republiky. Z mezinárodněprávního hlediska tu vznikne velmi obtížná situace.
Jednání Rady bezpečnosti v této věci se nekonalo a pochybuji, že tam dojde k souhlasu všech pěti stálých členů, bez jejichž "ano" nemůže žádný akt Rady bezpečnosti být přijat.
Takže mně, přiznám se, není jasné, jak z mezinárodněprávního hlediska bude fungovat ten určitý protektorát nad Kosovem, které má být nezávislé.
***