(17.00 hodin)
Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg Tak ještě jednou. Při posuzování otázky statutu Kosova je nezbytné vzít v úvahu vývoj v Kosovu od konce 80. let minulého století, jehož vývoje jsem byl částečně od začátku sám svědek. Kosovským Albáncům bylo po zrušení autonomního statutu provincie v roce 1989 upřeno právo na vzdělávání ve vlastním jazyce, správa vlastních záležitostí přešla do Bělehradu, ekonomický rozvoj byl podvázán. Je paradoxní, že k tomuto rozhodnutí došlo ve stejném roce, kdy se většina zemí střední a východní Evropy začala osvobozovat od totalitních režimů. Kosovští Albánci tak zažívali opačný vývoj, který narušil možnost soužití Srbů a Albánců v jednom státě. Tento vývoj byl završen zločiny, který Miloševičův režim v Kosovu páchal v roce 1998 a počátkem roku 1999. Právě v reakci na ně došlo k vojenským operacím Severoatlantické aliance proti Svazové republice Jugoslávie a následně k přijetí rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244 z roku 1999, která formalizovala mezinárodní správu pod vedením OSN v Kosovu.
Aktuální úsilí o navržení budoucího řešení statutu Kosova bylo zahájeno v polovině roku 2005, mimo jiné v reakci na události v březnu 2004, kdy, jak známo, došlo přece jenom k velmi násilným činům.
Na základě zprávy zvláštního představitele generálního tajemníka Spojených národů Kai Eideho a doporučení kontaktní skupiny Spojených států, Ruské federace, Francie, Spojeného království, Itálie, Německa generální tajemník Spojených národů jmenoval hlavním vyjednávačem mezinárodního společenství pro statut Kosova bývalého finského prezidenta Martti Ahtisaariho. Ten po více než ročních jednáních, v jejichž průběhu nebylo možné dosáhnout dohody Prištiny a Bělehradu, představil v březnu 2007 svůj plán předpokládající mezinárodním společenstvím kontrolovanou nezávislost Kosova, garantující multietnickou společnost a menšinová práva. Návrh byl projednán v průběhu dubna až června 2007 v Radě bezpečnosti OSN, kde se nepodařilo vzhledem k hrozbě ruského veta dosáhnout shody.
V červenci 2007 kontaktní skupina rozhodla o obnovení jednání moderovaných trojkou Evropské unie, Ruské federace a Spojených států po dobu 120 dní. Jednání byla ukončena neúspěšně, bohužel, 10. prosince 2007 a zřetelně prokázala, že kompromisní dohoda mezi stranami není možná. Kosovští Albánci zůstali přesvědčeni, že jediným možným řešením je plná nezávislost Kosova, zatímco srbská strana trvala a trvá na variantě poskytnutí podstatné autonomie Kosovu. Kontaktní skupina předložila 10. prosince 2007 generálnímu tajemníkovi Spojených národů zprávu, v níž se konstatuje, že byly vyčerpány všechny možnosti jednání. Trojka v průběhu rozhovorů nastolila všechny myslitelné možnosti řešení, nezávislost, autonomii, konfederaci, hongkongský model. Všechny tyto návrhy byly zamítnuty alespoň jednou ze stran a většina byla nepřijatelná pro obě strany.
Na tento vývoj reagovala Evropská rada 13. prosince 2007 přijetím závěrů, ve kterých konstatovala. že vyjednávací proces mezi Bělehradem a Prištinou zprostředkovaný trojkou byl vyčerpán. Konstatovala také, že současný status quo v Kosovu je neudržitelný, a je proto potřebné přistoupit k řešení, které posílí regionální stabilitu. Evropská rada se rovněž přihlásila k vedoucí roli při dalším řešení konečného statutu Kosova. V tomto smyslu vyjádřila připravenost Evropské unie vyslat do Kosova civilní misi v rámci evropské bezpečnostní a obranné politiky.
Následné konzultace Rady bezpečnosti OSN 19. prosince 2007 a 16. ledna 2008 skončily bez jakéhokoliv formálního rozhodnutí a pouze potvrdily stávající pozici členů Rady bezpečnosti i stran sporu. Rusko trvá na pokračování jednání a úplné implementaci rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244, Spojené státy a evropští zástupci v kontaktní skupině, tzv. kvinta, naopak navrhují vytvoření nezávislého Kosova pod mezinárodním dozorem.
Volby v Kosovu, které se uskutečnily 17. listopadu 2007, prokázaly jednoznačnou vůli kosovskoalbánské části populace po nezávislosti. Původně se předpokládalo vyhlášení nezávislosti bezprostředně po 10. prosinci 2007, to je datu, ke kterému trojka předložila generálnímu tajemníkovi OSN svou zprávu o výsledcích přímých jednání mezi Prištinou a Bělehradem. Pod vlivem tlaku mezinárodního společenství byl tento krok odložen.
Při mé návštěvě v Kosovu dne 14. ledna 2008 se jasně potvrdilo, že kosovští představitelé plánují vyhlášení nezávislosti v nejbližších týdnech. K takovému kroku mají také mandát od svých voličů. Samotný proces podle mého názoru je již nezvratný, a to i přes nejednotné stanovisko zemí zastoupených v Radě bezpečnosti OSN.
V návaznosti na rozhodnutí Evropské rady schválila 4. 2. 2008 Rada Evropské unie společné akce o vyslání civilní mise ESDP do Kosova a ustanovení zvláštního představitele Evropské unie pro Kosovo, EUSR, kterým je jmenován Pieter Feith, který bude hrát důležitou roli při koordinaci aktivity Evropské unie v Kosovu. K chápání kosovského případu jako sui generis je třeba zdůraznit, že Kosovo je jediné území, na kterém je uplatňována již osm let přímá správa Spojených národů na základě jednomyslně přijaté rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244 z roku 1999. Tímto mezinárodně uznávaným právním aktem byla de iure provincie vyňata z národní jurisdikce Srbska.
Pozice české vlády v otázce Kosova vycházejí z těchto základních principů. Vláda České republiky bude působit tak, aby v této věci došlo k dohodě členských zemí Evropské unie. Neschopnost přijmout společné stanovy Evropské unie by oslabilo nejen autoritu Unie v Kosovu a v celém regionu západního Balkánu, ale také fatálně oslabilo nově posílenou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie. Ještě více by umenšila roli Evropské unie oproti roli Spojeným státům a Ruské federaci v bytostně evropské záležitosti a též oslabila transatlantickou vazbu, kterou Česká republika deklaruje jako jednu z priorit svého předsednictví.
Je žádoucí, aby Česká republika postupovala v souladu s většinou členských zemí Evropské unie. V tomto ohledu hraje klíčovou roli zejména pozice čtyř evropských členů kontaktní skupiny, to je Spojeného království, SRN, Francie a Itálie. Členské země Evropské unie, které deklarují odlišný postoj k uznání Kosova, mají vesměs specifické vnitropolitické důvody pro svůj postoj, existence relativně homogenních národnostních menšin. V České republice tyto důvody neexistují. Pokud by se Česká republika při řešení této klíčové otázky nyní vyčlenila z návrhového proudu v rámci mezinárodního společenství a zejména Evropské unie, přestala by být pro ostatní členské státy Unie víc relevantní partner při řešení ostatních otázek spojených se situací v regionu západního Balkánu.
***