(14.50 hodin)
(pokračuje Topolánek)
Je třeba říci, že Kosovo se stalo díky prohlášení Rady bezpečnosti zemí, která není dnes v situaci, že by byla fakticky pod srbskou jurisdikcí. Ona je díky té rezoluci Rady bezpečnosti fakticky entitou, která spadá pod mezinárodní společenství. Já se k tomu možná dostanu. Mezinárodní společenství a kontaktní skupina rozhodla o misi bývalého finského prezidenta Ahtisaariho, který zpracoval plán, který měl základní premisu - žádný návrat před rok 1999, žádné dělení Kosova a vyloučení možností spojení Kosova s některou ze sousedních zemí, speciálně byla myšlena Albánie. Ahtisaari zakládal tu činnost v roce 2006, předložil ten plán, který nebyl - teď to zjednodušuji - fakticky pod hrozbou ruského veta přijat Radou bezpečnosti. Byla zřízena kontaktní skupina moderovaná trojkou Evropské unie - panem Ischingerem, za Ruskou federaci panem Bocanem-Charčenkem, za Spojené státy americké panem Wisnerem. Sto dvacet dnů neúspěšných jednání, kdy byly vyčerpány všechny možnosti, které mohly fakticky vést k řešení. Srbské strany neakceptovaly ani návrh trojky, myslím tím Prištinu i Bělehrad, i když se ta dohoda rýsovala někdy na konci října 2007.
Kosovští Albánci jsou přesvědčeni, že jedině plná nezávislost Kosova řeší problém, a fakticky jsou ochotni ji vyhlásit jednostranně; byli ochotni to udělat bez předchozího varování.
Já bych řekl, že to, co je pozitivní, je, že nedošlo k vyhlášení nezávislosti Kosova v původně deklarovaném termínu, víceméně na tlak mezinárodního společenství, který způsobil to, že se spekuluje, že někdy mezi 4. a 18. únorem by k takovému vyhlášení dojít mohlo.
Jaká je pozice České republiky? Já to teď všechno přeskočím, připravené to mám tak na půl hodiny.
My jsme po celou dobu působili tak, což si myslím, že by měla Sněmovna ocenit, aby v této věci došlo ke stejnému stanovisku zemí EU. Jestliže mluvíme o společné zahraniční politice Evropské unie, a speciálně sociální demokracie to vždycky prosazovala, tak my jsme říkali, že to nemůže být vynuceno tlakem, tento společný postoj. Proto se celou řadu měsíců jedná o společné pozici. Pokud by nebyla Evropská unie schopna zaujmout relativně stejnou pozici, společné stanovisko, tak by to oslabilo, a to opakovaně, autoritu unie nejenom v Kosovu, ale v celém regionu západního Balkánu, který my bereme jako naši českou prioritu, a myslím, že bez rozdílu stran. Fatálně by to oslabilo tu proklamovanou společnou zahraniční politiku Evropské unie. Nejednotnost by ohrozila vztahy s USA, které my deklarujeme jako jednu z priorit svého předsednictví.
Je žádoucí, abychom postupovali v souladu s většinou členských zemí, a tady se dostáváme pod tlak, to připouštím, kdy klíčovou roli hrají čtyři evropští členové kontaktní skupiny, a to je Velká Británie, Německo, Francie a Itálie. Což nejsou členské země, u kterých bych předpokládal, že chtějí porušovat lidská práva, znásilňovat menšiny nebo brát právo většinám. Členské země, které nepodporují tento názor, které mají odlišný názor, jsou většinou země, které mají svoje vnitřní problémy, nějaké homogenní národnostní menšiny, jako je Slovensko - svoji maďarskou menšinu, jako je Rumunsko - svoji maďarskou menšinu a problém s Moldavskem, jako je Řecko a problém s Kyprem a problém s Makedonií, FYROM, jako je Kypr se svojí severní tureckou částí, jako je například i Španělsko se svým separatistickým baskickým hnutím na západě země. Toto jsou důvody, proč tyto země jsou daleko opatrnější v pohledu na případné uznání Kosova.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Pane premiére, čas.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Já rozumím, ten konec po doplňující otázce.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Poprosím paní poslankyni, jestli chce doplňující otázku. Ano, chce. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Kateřina Konečná: Já vám děkuji, pane premiére. Možná stačil ten závěr, ne ta historie, protože já se bavím o mezinárodním právu a snad ani tu historii nemá smysl v této věci rozebírat. Pokud uděláme to, co se evidentně chystáte udělat, že se přidáte k zemím, které vyhlásí nezávislost Kosova, Česká republika tím poruší veškeré závazky mezinárodního práva, které podepsala.
Já si dovolím jenom říci, že nechápu, proč vy jako představitel euroskeptické ODS dáváte najevo takovou slepou podřízenost mnichovanské politice takových lidí, jako je vysoký komisař Evropské unie Chavier Solana. Musím říci, že jste mě trošku zklamal.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Pan premiér chce odpovědět, má na to dvě minuty.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Já myslím, že euroskepticismus je jenom nálepka. Vyhlášení nezávislosti, pokud bude vůbec uznáno, tak nikdy nebude chápáno jako neomezená státoprávní suverenita, protože už dnes je Kosovo pod mezinárodním dohledem a my trváme na tom, aby ta mezinárodní přítomnost byla zajištěna nejenom jednotkami NATO, KFOR, kde máme 536 vojáků, ale také přítomností mise bezpečnosti ESDP Evropské unie, kterou jsme prosadili na prosincovém jednání Rady. My určitě nebudeme mezi prvními zeměmi, které uznají nezávislé Kosovo. Počítá se s tím, že to bude silná čtyřka. Nemáme z toho žádnou radost, naše vztahy se Srbskem jsou velmi dobré a chceme, aby byly velmi dobré. My nemusíme žádat Parlament, protože to je v naší jurisdikci. Je to záležitost vlády. Mohu vás ubezpečit, že já osobně vůbec netuším, jak to hlasování ve vládě dopadne.
Není to jednoduchá situace. Je třeba se o ní bavit, ale představa, že bychom byli jediná země, která to nezávislé, pod mezinárodním statutem OSN fungující Kosovo neuzná, v celé Evropské unii, to by mi připadalo trochu pofidérní. Já se omlouvám, ale my se budeme chovat jako země, která patří do Evropské unie.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane premiére. Nyní vystoupí se svou interpelací pan místopředseda Lubomír Zaorálek. Je to ve věci zvyšování dluhu České republiky. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Vážení kolegové, pane premiére, problém těch interpelací je v tom, že já začínám mít pocit, že vy nás tady vodíte za nos. Já chci mluvit o zvyšování státního dluhu a připadá mi, že ta debata je marná. Protože si vzpomínám, že na minulých interpelacích jste byl panem poslancem Plocem osloven kvůli pořádání olympijských her a vy jste tady řekl větu, já vám ji zopakuji, myslím, že podstata bude přesná: Olympijské myšlence říkám ano, ale garancím na olympijské hry v Praze říkám ne. Takto to tady zaznělo. Vzápětí jsme slyšeli, že vláda poskytla garance na pořádání olympijských her.
Mně připadá, že základní problém je v tom, jak vy komunikujete s námi a jak komunikujete s veřejností. Vy tady teď složitě vysvětlujete, jak je to s odškodněním církví. Já bych byl velmi rád, kdybyste před volbami, těmi posledními parlamentními volbami, prostě lidem řekli, že hodláte vyplatit církvím 270 miliard Kč, jako že zadlužíte další dvě generace na šedesát let. Mně není vůbec jasné, jak jste se dopracovali toho čísla 83 miliard, které potom úročíte tím úrokem, o kterém jste tady mluvil. Tím zvýšíte mandatorní výdaje, zvýšíte tím výdajové limity, jakoby zatěžujete státní rozpočet způsobem, před kterým bledne celá vaše reforma veřejných financí. A o tom nikdo nevěděl ani slovo. Prostě vy jste po celou kampaň mluvili o tom, že dostáváte stát zadlužený. Dneska vidíte, že poslední deficit, na kterém jsme se my podíleli, byl 1,7 procenta, a vy jste do toho vstoupili s takovým zadlužením, jaké nemá vůbec obdoby.
A já vás žádám - pokud chcete učinit takový krok, pak k tomu uspořádejte referendum. Lidé o těchto krocích dopředu nic nevěděli.(Poslanci ČSSD tleskají).
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. S reakcí vystoupí pan předseda vlády Mirek Topolánek. Prosím, pane předsedo, máte slovo.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Mně to nedá, abych v úvodu nepoložil řečnickou otázku: Kde zůstal ten Lubomír Zaorálek z roku 1989? Kam se dostal za těch osmnáct let člověk, který po revoluci tvrdil, jak je třeba se vypořádat s minulým režimem, jak je třeba udělat to či ono, jak je třeba napravit ty křivdy, které komunistický režim způsobil? Všechny ty kroky, o kterých mluvíme a ke kterým se dostanu po krátkém expozé k olympijským hrám, vedou přece k částečné nápravě těch křivd, po kterých jsme my, Lubomíre Zaorálku, v listopadu 1989 volali. To, že nebyly za osmnáct let realizovány, je naše společná ostuda. Nic víc, nic míň.
Pokud užíváš - nebo užíváte ta čísla, tak buď používejte číslo 83 miliard, a já jsem jasně řekl, že to je stanoveno na základě odborných odhadů celé řady institucí, které se na tom podílely, a ne číslo 270, protože já tady nechci dělat ekonomickou přednášku o diskontování a o hodnotě peněz. Částka 270 miliard je fikce. Můj byt stál 8,5 milionu, a ne asi 20, které nakonec zaplatím díky hypotéce. Osm a půl milionu je jeho hodnota. Tolik já zaplatím. Ne dvacet. Dvacet, to je hodnota peněz v budoucnosti. To je možná jedna věc.
***