(12.20 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
I před předběžným rozhodnutím soudy v zahraničí musí vyslechnout nejprve dítě. Od názoru dítěte a jeho výslechu se odvíjí veškeré ostatní řízení. Podobně je to v německém občanském soudním řádu. Pokud se týká rozhodnutí soudu o rodičovské péči, je dítě vždy osobně vyslechnuto.
Myslím, že již nemusím vyjmenovávat další právní řády, které takové právo dětí zakotvují, že na půdě ústavněprávního výboru, případně dalších výborů se budeme moci touto problematikou zabývat.
Vrátím se ještě k jedné úpravě, která se týká předložené novely, a to je výkon rozhodnutí odnětí dítěte. Nevím, jestli jste se někdy nad touto větou zkusili zamyslet - je hrozná. Právnický slovník sám o sobě je někdy velmi necitlivý, ale slovní spojení výkon rozhodnutí odnětím dítěte v člověku, který má v sobě aspoň minimum empatie, musí vyvolávat odpor a husí kůži na těle. Dítě se dostává do situace, kdy je pouhým plyšovým zvířátkem, o které se rodiče přetahují. Pokud se nedohodnou, nastupuje stát, který tzv. v zájmu dítěte provádí výkon rozhodnutí mnohdy naprosto neuvěřitelným způsobem. Za použití represivních orgánů státu dochází k přepadení dítěte ozbrojenými složkami českého státu. Záměrně to říkám takto vypjatě, protože to mnohdy dělá policie, soudní vykonavatel i za účasti advokáta a bohužel i jednoho z rodičů. Dítě je zastaveno třeba na schodišti školy a násilím odvlečeno do auta. V této situaci nevím, jak se všichni přítomní zúčastnění na tom, čemu říkáme výkon rozhodnutí odnětím dítěte, následně pokoušejí dítěti vysvětlit, co se stalo, proč ho policie odvlekla cestou do školy nebo proč ho odvlekla od dědečka a od babičky, od maminky, od tatínka. Je to trauma, se kterým se dítě vyrovnává dlouhé měsíce a roky, a jsou děti, které se s tím nevyrovnají vůbec.
Myslím, že nastal čas, abychom na půdě Poslanecké sněmovny minimálně otevřeli debatu o tom, že v některých právních řádech je už výkon rozhodnutí odnětí dítěte proti vůli tohoto dítěte zcela zakázán a je zcela nemožný. Nic takového neexistuje.
Z německého zákona o činnosti soudu, nelze-li provést rozhodnutí soudu - obecně jakékoli rozhodnutí - bez donucení, pak mohou být na základě zvláštního rozhodnutí soudu použity donucovací prostředky. Následuje věta: použití donucovacích prostředků není přípustné proti dítěti, pokud má být dítě vydáno k výkonu práva na kontakty. Znamená to podle německého občanského soudního řádu, že dítě nemůže být proti své vůli přinuceno ani ke kontaktu s druhým rodičem, natož aby bylo odňato a odvlečeno na dobu trvalou, a dokonce mu byl zakázán nebo omezen přístup k rodiči se kterým doposud žil.
Jak v Německu, tak ve Švédsku mají v tomto případě zvláštní institut opatrovníka, který je nařizován. Je to možná obdoba našeho navykacího režimu. Vstupuje do hry a pokouší se o kontakt dítěte s rodiči prostřednictvím a za přítomnosti třetí osoby, která se pokouší řešit celou rodinnou terapii. Ale i tam není možné, aby docházelo ke kontaktu s dítětem s kterýmkoliv z rodičů. U nás si lze představit i někoho z prarodičů, protože náš právní řád umožňuje i rozhodnutí ve prospěch prarodičů o styku s nezletilým dítětem. Jak v Německu, tak ve Švédsku soud zkoumá příčiny odporu dítěte a podle toho následně postupuje.
Myslím si, že bylo zřetelné, že jsem se pokusila odvést vaši mysl trochu bokem, a panu ministrovi se za to omlouvám, od určitě pozitivních ustanovení, která novela obsahuje, dál k tomu, abychom se pokusili na celou problematiku podívat také z pohledu dítěte, které díky českému právnímu řádu je v těchto sporech naprosto ztraceno a má pocit, že rodiče mnohdy nereflektují, protože jsou v konfliktu mezi sebou, na jeho práva. Soud se snaží vyřešit situaci takzvaně ve prospěch dítěte, ale mnohdy nezávisle na jeho vlastní vůli a aniž by zjišťoval, co si dítě o celé situaci myslí. Přestože i dnes má soud možnost dítě vyslechnout, ne vždy tomu tak bývá. Zpravidla se soustředí na zprostředkované stanovisko sociálních pracovnic, které vzhledem k rozsahu své práce a množství dětí, o které se tímto způsobem musí starat, nemohou dost dobře plnit svou funkci tak, abychom si byli jisti, že jsou práva našich dětí dostatečně chráněna.
Závěrem mi dovolte, abych i z těchto důvodů doporučila postoupení této novely do druhého čtení. Avizuji, že budu otvírat diskusi na půdě ústavněprávního výboru a možná dalších výborů na téma dalšího posílení práv dítěte. Určitě budu mluvit o tom, že bychom měli přinejmenším diskutovat o možnostech zákazu výkonu rozhodnutí odnětím dítěte alespoň v těch nejkřiklavějších případech.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Evě Dundáčkové jako zpravodajce pro první čtení k této předloze a otevírám obecnou rozpravu. Mám do ní zatím jedinou přihlášku od paní poslankyně Zuzky Bebarové-Rujbrové, kterou prosím aby se ujala slova.
Poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová: K mému vystoupení mě vyprovokovala slova paní zpravodajky. Léta praxe v oblasti práv dítěte mě přesvědčila o tom, že se jimi obvykle zaštiťujeme tam, kde nám nejde ani tak o dítě jako o prosazení vlastních zájmů. Zažila jsem případ, kdy se čtyřleté dítě počuralo, kdykoli tatínek v sobotu zazvonil, aby si ho převzal na styk, který měl soudem upraven. Tento styk musel být zakázán. Byl to tehdy i názor dítěte, které týmy odborníků nedokázaly přesvědčit. Zúčastnila jsem se výkonu rozhodnutí odnětím nezletilého dítěte, které bylo odňato bezprostředně poté, kdy jeden z rodičů je v rozporu s rozhodnutím soudu převzal do své péče. Šlo o velmi dramatickou situaci. Kdyby neproběhla, následně bychom několik měsíců, možná i let znalecky zkoumali, který z rodičů je vhodnější, až by dítě fakticky zůstalo u rodiče, který je neoprávněně převzal, přestože druhý rodič byl od počátku vhodnější. Po násilném výkonu i po zdravotnické stránce se situace stabilizovala tak, že dítě v péči tohoto rodiče zůstalo. Tím chci říci, že to nesmíme vidět černě, nebo bíle.
Chtěla bych také varovat před zobecněním ve formě závaznosti názoru dítěte. Zažila jsem celou řadu situací zmanipulovaných dětí ze strany jednoho či druhého rodiče, případně prarodičů, zažila jsem spoustu situací, kdy si rodiče přes dítě vyměňovali své vzájemné invektivy a schválnosti a kdy to, co zákon o rodině klade v těchto případech na první místo, to je blaho dítěte, bylo odsunováno stranou.
***