(12.10 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Chceme tedy, pokud soud rozhodne o tom, že se tento rodič bude s dítětem stýkat, aby zde byl vytvořen nějaký tzv. navykací režim tak, aby styk dítěte s rodičem nevyvolal u dítěte šok, protože dítě není zvyklé na tohoto svého rodiče. Vím, že u některých expertů, psychologů, toto vyvolalo otazníky, a bude asi na diskusi v ústavněprávním výboru, abychom posoudili, jestli takovýto navykací režim do právní úpravy ano, či ne. Zdůrazňuji, že to je věc, která je běžná v zahraničních právních úpravách a umožňuje jaksi větší šetrnost při určování pravidel pro dítě, jak a kým bude vychováváno.
Dámy a pánové, mám zde další a další věci, které novela obsahuje, např. možnost čerpat vymožené pokuty ve prospěch dítěte v případě, že rodiči je ukládána pokuta, že dobrovolně dítě nepředal druhému rodiči, tak do budoucna bude platit novinka, že peníze takto vymožené budou moci být využity ve prospěch dítěte, a další a další změny, které v maličkostech mohou výrazným způsobem posunout kvalitu právní úpravy, která upravuje výchovu a výživu nezletilých dětí.
Dámy a pánové, já vás tedy prosím, abyste podpořili tento návrh, tak aby byl propuštěn do dalšího čtení, resp. do druhého čtení, a slibuji již předem rozsáhlou a doufám, že i kvalitní diskusi v příslušném výboru, protože se jedná o téma, kde se prolíná ona právní dimenze s odborností dětských psychologů, příp. psychiatrů, a je tedy třeba, aby diskuse v ústavněprávním výboru, příp. v jiném výboru, byla vedena takto interdisciplinárně, a my jsme samozřejmě na to připraveni. V žádném případě tuto novelu nechceme považovat za dogma a jsme připraveni ji měnit na základě názoru odborníků a též případně doplnit ještě o další instituty, které by mohly vést ke kvalitnějšímu soudnímu rozhodování, pokud se rozhoduje o právech dítěte.
Nicméně dovolím si ukončit tezí, která platí a vždy platila a bude platit, že nejlepší pro práva dítěte je, pokud se rodiče dohodnou a soud dohodu pouze potvrdí, nikoliv autoritativně je nucen sám rozhodnout. Ale to už je téma, které Ministerstvo spravedlnosti jaksi řešit nemůže.
Dámy a pánové, já vás prosím o projednání této novely a o její podporu, protože je zřejmé, že tato novela bude mít pozitivní přínos pro soudní rozhodování o právech nezletilých občanů, o právech našich dětí. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Já vám děkuji, pane ministře. Nyní prosím, aby se slova ujala zpravodajka pro první čtení a tou je paní poslankyně Eva Dundáčková.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, máme před sebou sympatickou novelu Ministerstva spravedlnosti, která se snaží reagovat na některé případy z minulosti, které otřásly naší veřejností, povědomím o tom, jakým způsobem u nás probíhá péče o děti a zda stát stojí na straně dětí, či nikoliv.
Pan ministr uzavíral svoji řeč tím, že je vždycky v zájmu dítěte, pokud se rodiče dohodnou a nemusí rozhodovat soud. Já se pokusím do toho ve své zpravodajské zprávě, která jinak vám ve svém závěru doporučí, abyste propustili tuto normu do druhého čtení, poukázat ještě na jeden rozměr, který bohužel i této novele chybí, a já věřím, že buď najdeme prostor na půdě jednotlivých výborů, anebo v budoucnosti velmi blízké diskutovat také o tom, že v našem právním řádu zatím relativně malá práva má dítě. My se zaměřujeme na to, abychom narovnali vztahy mezi rodiči. Tato novela se sympatickým způsobem snaží otevřít možnost pro navykací režim, pro mediaci, pro to, aby pracovala s oběma partnery, kteří jsou tedy příčinou konfliktu a střetu o dítě, ale stále ještě téměř žalostně málo práv v celém průběhu má dítě samotné.
Já se teď pokusím reagovat na jednotlivé navrhované změny. Jedna velká a nejzásadnější se týká právě mezinárodního prvku, a to znamená tzv. únosů dětí, občanskoprávních únosů dětí a výkonu práva s těmito dětmi, kdy tato novelka nám nabízí jednoduchý a co nejrychlejší průběh řízení o takovýchto případech, tak aby došlo k naplnění konvencí a aby dítě bylo co nejrychleji vydáno, a došlo tedy k nějakému rychlému rozhodnutí soudu. Já vím, že je velmi obtížné jakoukoliv změnou zákona řešit něco jiného než rychlé a řekněme přednostní rozhodování soudů, svázat soud lhůtami. Přesto si dovolím poukázat na to, že v tomto případě děti jsou také chráněny mezinárodními konvencemi a že také existují velmi vážné důvody pro to, aby kterýkoliv stát, v tomto případě Česká republika, takové dítě nevydal, a to v případě, že soudní řízení je zahájeno po uplynutí jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, a zároveň, prokáže-li se, že je tedy dítě zcela sžito se svým novým prostředím. Dále v případě, že strana, která s navrácením nesouhlasí, prokáže, že rodič, který měl o osobu dítěte pečovat, ve skutečnosti právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nevykonával anebo s přemístěním nebo zadržením souhlasil či se s ním později smířil. Dále, pokud strana, která s navrácením nesouhlasí, prokáže existenci vážného nebezpečí, že by návrat dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo jinak dostal do nesnesitelné situace. Zjistí-li soud, že dítě s návrhem nesouhlasí, pak za podmínky, že dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné k jeho stanovisku přihlížet, soud rovněž vydání dítěte do domovského státu - tím je myšlen stát, kde naposledy dítě mělo společně s rodiči trvalé bydliště - rovněž nevydá souhlasné stanovisko. A pak tedy, pokud by navrácení bylo v rozporu se základními zásadami státu o ochraně lidských práv a základních svobod.
Já myslím, že asi nebudeme mít zásadní problémy shodnout se na většině z těchto důvodů pro nevydání dítěte do zahraničí. Může nás zarazit fakt, že důvodem může být také skutečnost, že samotné dítě s návratem nesouhlasí. To je totiž něco, s čím zatím nedokážeme pracovat, s čím nepracují soudy, sociální pracovníci; nikdo z okruhu lidí, nebo jen málokdo z okruhu lidí, kteří se péčí o děti v těchto věcech zabývají, málokdo se ptá dítěte na jeho názor, málokdo s jeho názorem pracuje a málokdo mu popřává ve střetu, do kterého se dítě dostává, skutečně postavení rovnocenného účastníka.
Já na to poukazuji z toho důvodu, že v zahraničních právních řádech takovéto úpravy existují a vůbec nejsou řídké a vůbec to nejsou zahraniční úpravy, které bychom museli hledat někde daleko. Naopak v řadě zemí, které s námi bezprostředně sousedí, např. v Německu již od sedmi let, jinde od deseti dvanácti let jsou děti povinně vyslýchány. Žádné rozhodnutí ani předběžné opatření nemůže ve věci péče o děti padnout, pokud dítě není vyslechnuto. V případě předběžného opatření se tak může stát pouze ve výjimečných případech, ale v každém případě musí následně dítě být vyslechnuto a protokol o jeho výslechu a názoru na věc musí být součástí spisu. Tyto výslechy se týkají jak předběžného opatření, tak rozhodování o péči, o styku s dítětem, ale také umístění do ústavní výchovy do typu zařízení, ve kterém bude o dítě pečováno, a následně ale i o souhlasu s pěstounskou péčí, rozhodování o adopci a dalších skutečnostech, které se bezprostředně dítěte týkají. V evropských právních řádech najdeme i tzv. emancipované nezletilé. To jsou děti mezi 14 až 16 lety, které dokonce podle některých právních řádů mají právo jednat samy za sebe u úřadů, u soudů, právo obracet se na úřady svým vlastním jménem, na soudy s žádostí o přezkum, pomoc apod. Nic takového náš právní řád zatím dětem nenabízí a já myslím, že to je docela dost velká škoda.
Znovu tedy poukazuji na to, že zahraniční občanské zákoníky, ale normy odpovídající naší procesní normě, kterou dnes projednáváme, řeší věkovou hranici nezletilých, od níž mají větší práva, a soud je názorem těchto dětí vázán. Samozřejmě je to vázáno v široké míře na znalecké posudky, na práci s odborníky, psychoterapeuty apod. Neznamená to, že bychom si měli představovat, že dítě přijde před soud a řekne v jednom výslechu svůj názor a soud bude tímto názorem vázán.
Ve Švýcarsku se nedávno dostali právníci na základě precedentního rozhodnutí u soudu k hranici 12 let, kdy nezletilý si může u soudu sám prosadit názor, dokonce u koho chce nebo nechce žít, včetně názoru na adopci a umístění do určitého zařízení apod.
***