(15.50 hodin)
Poslanec Jeroným Tejc: Děkuji za slovo. Dovolím si krátce k panu ministrovi vnitra. Já už jsem pochopil, pane ministře, proč jste mě nepochopil. Každý žijeme asi někde jinde. Bylo by dobré opustit občas stěny této budovy nebo stěny Úřadu vlády a vydat se za policisty. Ti ty věci většinou vnímají jinak, než jak jsou napsány na barevných papírech.
Ještě k času pro plnění slibů. Ono je to vždy relativní. Já věřím, že za osm let vlády sociální demokracie, které ji nepochybně čekají, budeme schopni napravit to, co se ve vašem resortu za rok nebo za dva ještě uděje. Děkuji.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Dále s faktickou pan poslanec Rath.
Poslanec David Rath: Dámy a pánové, pane ministře vnitra, slyšeli jsme tady od vás slova, slova, slova. Jaká je realita? Vždyť vy hubíte policisty jako obtížný hmyz! Jste první ministr vnitra, který si vzal za úkol zdecimovat policii. Kde skončila finanční policie? Kde končí ÚOOZ a co je schopno dnes řešit? Kde máte a v jakém stavu je protikorupční policie? Rozklad, paralýza.
V devadesátých letech se říkalo, že se zhaslo proto, aby se mohl vyčistit stůl, resp. aby si někteří lidé z něho mohli vzít, co potřebují. Já mám pocit, že vy jako ministr vnitra pro to dnes děláte podmínky. To je realita.
Druhá věc. Já velmi oceňuji vaši snahu vylepšit služebny policistům. Při té příležitosti bych vám za všechny policisty a lidi poděkoval, protože jste řádně začal u sebe, jak se patří, a za dvacet milionů si přestavěl svoji pracovnu. Pěkný počinek, pane ministře. Za to byste měl být zapsán do Guinessovy knihy rekordů. (Potlesk z řad ČSSD.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní s faktickou pan poslanec Hamáček.
Poslanec Jan Hamáček: Dámy a pánové, pan ministr nás zde přesvědčoval o tom, jak se snaží zlepšovat podmínky pro práci policistů. Já bych ho seznámil s reálnou situací, jak jsem ji viděl při své poslanecké práci.
Na okresní ředitelství policie přišel pokyn vybudovat recepci. Co udělal policejní ředitel? Vystěhoval policisty ze dvou kanceláří, sestěhoval je do zbývajících, to znamená, že se tam všichni tlačí. A ve zbylých uvolněných prostorách těchto dvou kanceláří vybudoval recepci. To znamená, že policisté mají daleko méně místa na práci, ale hlavně že mají recepci.
Děkuji.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. To byla poslední faktická přihláška. Nyní se vrátíme do řádných přihlášek. Na řadě je pan poslanec Rath. Prosím, pane poslanče.
Poslanec David Rath: Děkuji, pane předsedo. Dámy a pánové, chci se věnovat především otázce zdravotnictví, protože ta v pojetí této vlády znamená pro drtivou většinu běžných občanů něco, co se dá shrnout pod slovo strach. Lidé začínají mít velký strach z toho, zda je někdo ošetří, zda na to budou mít. Mají strach, zda jejich nemocnice nebude prodána v privatizaci a rozkradena, jak se to třeba děje ve Středočeském kraji. Mají strach, zda jejich zdravotní pojišťovna nebude vytunelována po privatizaci, kterou připravuje tato vláda.
Zdravotnictví podle pravidel a kulturních zvyklostí evropské civilizace je službou blízkým a trpícím. Tak to už založila antická civilizace. Převzalo to ještě ve větší míře i křesťanství. Jak k tomu přistupuje dnešní neoliberální vláda? Bohužel neoliberální vláda podporovaná křesťanskými demokraty, tedy tou stranou, která by křesťanské principy zdravotnictví, tedy pomoci bližnímu a službě trpícímu, měla uznávat. S čím přichází neoliberální vláda? Zdravotnictví je byznys jako cokoli jiného. Ano, zdravotnictví je podle této vlády byznys jako cokoli jiného, jako třeba prodej šroubků, tenisek, tenisových raket, golfových holí nebo aut.
Dámy a pánové, abychom pochopili rozměr toho, s čím přichází současná vláda, dovolím si vám říci tři příběhy.
Příběh první. Někdy tak v lednu matka, samoživitelka dvou nebo tří dětí, někdy na konci měsíce, kdy její 15tisícový plat je již vyčerpán, protože dětem musela koupit potraviny, věci do školy zaplatit nájem a další záležitosti, zjistí, že má prázdnou peněženku a její sedmileté dítě bude mít třeba večer 40 stupňů horečky. Tato žena je dbalá všech předpisů, sleduje aspoň běžně média a ví, že za návštěvu pohotovosti má zaplatit 90 korun. Samozřejmě, co řekne neoliberál? Jistě, musí si být vědoma svých povinností a své odpovědnosti. Tato žena se prostě bude bát jít na pohotovost, protože těch devadesát korun nemá, bude se bát, tak raději počká do rána. Ráno najde dítě mrtvé, protože mělo třeba meningokoka. Ano, řeknete, i kdyby šel k lékaři, lékař to nemusel poznat. Máte pravdu. V nějakých 60 % případů to lékař skutečně nepozná. Dokonce máte pravdu, když řeknete, že to lékař pozná, začne se to děcko dobře léčit, že nepřežije. Ano, v 50 % případů i dobře léčená meningitida končí úmrtím. Ale prostě ta matka ani tomu děcku nedá šanci kvůli vašim devadesáti korunám. To myslíte, že devadesát korun spasí české zdravotnictví? To je reálný příklad, který může nastat. Stojí vám to za to? Stojí vám to za to? Dovedete si představit, koho ta matka bude vinit? Bude vinit vás. Já bych nechtěl žít s vaší zodpovědností. Ptám se vás: Proč? Proč to děláte?
Příběh druhý. Staří manželé. Žijí spolu celý život, je jim přes 80 let, trpí celou řadou nemocí a zbyli si jeden druhému. Žijí sami v jednom bytě a manžel vážně onemocní, musí být hospitalizován, leží v nemocnici několik týdnů a zemře. Pro tu zbylou paní je to životní tragédie. Přišla o celoživotního partnera, druha, pomoc v nouzi. Najednou se to na ni všechno navalí. Ona s důchodem šest a půl tisíce musí platit sama všechny náklady včetně bytu, musí zaplatit vše, co se týká pozůstalosti. Ona, která nikdy s úřady neměla nic společného, najednou musí řešit tisíce věcí. Vedle té obrovské bolesti jí přichází další problém. Faktura z nemocnice. Třeba na dva a půl tisíce. Za toho zemřelého manžela. Ona z důchodu šest a půl tisíce neví, co bude dělat. Zaplatí byt, má zaplatit poplatky z pozůstalosti, má zaplatit nemocnici. Ona dobře ví a je vychována v tom, že povinnosti se musí plnit. To není členka ODS, která klidně vyhlásí bankrot, když si předtím půjčila dvacet milionů od banky. To je normální člověk, který když dostane fakturu, tak se třese strachy, co s tím udělá. Vy takovýmto lidem přiděláváte další, téměř neřešitelné životní situace, stresy. K tomu úmrtí blízké osoby ještě přiděláte stres další. Stres s fakturou.
Příběh třetí. Dětské ARO. Přivezou tam třeba kluka osm let, po autonehodě, po vážné autonehodě. Lékaři dělají, co mohou, využijí všechny možnosti, které dnešní moderní medicína má, léčba stojí statisíce. Po několika dnech bohužel boj prohrávají. Rodičům předávají pár zbylých věcí a k tomu také fakturu - za pobyt na ARO. Rodiče dostanou třeba fakturu za 1500 za léčbu, která stála půl milionu. Lékaři už dnes z toho nemohou spát, protože vědí, jaké jsou to stresy. Vy tady přiděláváte stresy jak zdravotnickému personálu, tak těm rodičům. Ptám se vás proč. Stojí to za to? Jsme jediná země, která takto zpoplatňuje děti, zpoplatňuje důchodce, zpoplatňuje občany s malými příjmy.
***