(10.20 hodin)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Já bych ještě požádal zpravodaje zahraničního výboru pana poslance Tomáše Duba, protože ten by nás informoval o výsledku v zahraničním výboru.
Poslanec Tomáš Dub: Děkuji vám za slovo. Pane předsedající, dobrý den, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informoval, že zahraniční výbor přijal své usnesení č. 78 na své 17. schůzi 14. listopadu tohoto roku a zároveň mě tímto usnesením zmocnil, abych vás o tomto usnesení informoval, což činím.
Tedy po odůvodnění ministryně obrany Vlasty Parkanové, náměstka ministra zahraničních věcí Tomáše Pojara a prvního zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky Jaroslava Kolkuse a mé zpravodajské zprávě zahraniční výbor vzal na vědomí vládní návrh působení sil a prostředků Armády České republiky v zahraničních operacích v roce 2008.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Také děkuji. A teď už snad nic nebrání zahájení všeobecné rozpravy. Já bych si dovolil požádat paní místopředsedkyni Němcovou a zahájil bych sám obecnou rozpravu.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Zahajuji všeobecnou rozpravu a první slovo v této rozpravě má místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek. Prosím, pane místopředsedo.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji, paní místopředsedkyně. Jenom dovolte, kolegové, už jsem tady vlastně křičel, jak významný je tento bod, a myslím, že to říkám tady ve Sněmovně skoro opakovaně, že je to podle mě jedna z velkých pravomocí, ale i odpovědností Parlamentu, že tady rozhoduje o vyslání našich vojáků do zahraničních misí. Řekněme zjednodušeně, že dneska to obnáší do těch tisíce vojáků, které rozmisťujeme ve světě kolem nás, a mně připadá, že je vždycky docela významné a zásadní si uvědomit, že přebíráme odpovědnost za ty vojáky, které do zahraničí posíláme.
Já bych se rád vyjádřil k tomu návrhu, který tady je, především pro to, protože si myslím, že on úplně nebere v potaz tu situaci, ve které se Česká republika nachází, především že v něm není úplně bráno v úvahu to, že my jsme se zavázali v roce 2004, že postavíme v Evropské unii jednotku battlegroups do těch 1500 vojáků a že bychom ji měli mít připravenou v první polovině roku 2009 k nasazení. Dneska se mluví o Čadu a Kongu jako o možných místech, kde by tato jednotka mohla nastoupit. Domnívám se, že jakékoliv plánování misí - mělo by se v této chvíli jenom brát v úvahu, že máme tento závazek, který podle mě musíme splnit, a tomu bychom měli přizpůsobit i ty počty vojáků, které jsme schopni dodat. To je první věc.
Myslím si, že to úplně součástí těch úvah strategicky není. A pak si myslím, že je důležité si uvědomit a jasně v tomto Parlamentu na tom najít nějakou shodu, kde jsou priority těch zahraničních misí pro Českou republiku. Já si pamatuji, že teď paní ministryně Parkanová, když tady vystoupila, tak použila výraz, že - nevím, jestli to řeknu úplně přesně - ale bylo tam řečeno, že je klíčová ta mise v Afghánistánu, její osud a její úspěch, že to je pro nás klíčová věc, a že dokonce proto budeme zvyšovat počet vojáků v této misi. Ono to dělá řekněme z těch 225 asi na 415, ale vzhledem k tomu, že některé jednotky stahujeme, tak to bude v příštím roce méně než těch 200. Řekněme, bude to 80 nebo kolik vojáků nárůst. A samozřejmě víme také o tom, že se uvažuje o tom, že nám bude předložen na začátku příštího roku další zvláštní návrh, ve kterém bychom uvažovali ještě o nějakých dalších speciálních jednotkách. To by znamenalo, pokud bychom takto postupovali ve Sněmovně, že se Afghánistán stane skutečnou prioritou České republiky, protože to bude - s Kosovem, s Balkánem - to bude místo, kde budeme mít největší počet vojáků a kde vlastně budeme zásobovat z hlediska našich možností největším počtem našich vojenských sil.
A já se vlastně chci zeptat Sněmovny, jestli tohle je věc, kterou máme dobře zváženou, jestli je to skutečně tak, že pro Českou republiku kromě Kosova budeme mít ještě v Afghánistánu nakonec možná stejně 500 vojáků, jako máme v tom Kosovu. Tohle je podle mě zásadní rozhodnutí a já se vám přiznám, že si nejsem jist, jestli toto angažmá v Afghánistánu je to, oč má teď Česká republika usilovat a do čeho se má takto vážně pustit. Vy určitě dobře víte, že otázka Afghánistánu je široce diskutovaná v celé řadě i zemí našich spojenců, jako příklad bych mohl uvést Německo, a všude se zvažuje, jaké jsou vlastně výsledky té naší mise v Afghánistánu a jaký má smysl v ní pokračovat za těch podmínek, se kterými jsme do toho vstoupili. Myslím si, že teď je to přesně otázka: Jaký je účel, jaký je cíl, čeho chceme dosáhnout. Víme to v případě Afghánistánu?
Dovolte, abych připomněl, určitě se o tom mluvilo na výborech, ale rád bych aspoň naznačil tady i pro ostatní poslance. Situace v Afghánistánu je taková, že centrální moc je poměrně velmi slabá. My jsme tam vytvořili ústavou prezidentský systém, ale současný premiér Karzáí má v parlamentu podporu zhruba asi 30 % poslanců, 50 % poslanců jsou islamisté, ale ti se také nejsou mimochodem schopni sjednotit. To je také velice rozbitá skupina. Tam se nedá říct, že by tam byla jakákoliv skupina, která by měla skutečně politickou moc a silný mandát v té zemi. Parlament je v podstatě nefunkční. O ten parlament se v této chvíli nemůže opřít vůbec nikdo, nejenom Karzáí, díky tomu, jak se tam chováme jako mezinárodní společenství. Jednáme především s vládou, ale vláda sama ovládá v podstatě jenom hlavní město Kábul a malou oblast kolem, ale jinak de facto v regionech velký vliv nemá. My si těžko troufneme nějaké zákony doporučovat, schvalovat v parlamentu, protože tím nám těžko něco projde, tak se dělají dohody s vládou, která ale - opakuji - nemá velkou moc v té zemi. A dokonce je to veřejné tajemství, že mezinárodní společenství se snaží v regionech hledat dohody i s místními kmenovými vůdci, protože to je jediný způsob, jak se v tom prostoru pohybovat. Rozumíte, takže děláme celou řadu velmi kompromisních kroků. Je to takový ten způsob, když někde zavádíte demokracii. Ty výsledky v případě Afghánistánu jsou velice sporné. A dokonce často v tom, co děláme, si protiřečíme, protože vlastně ten parlament není použitelný, tak používáme jiných, neoficiálních metod a do určité míry se diskvalifikujeme i před tím obyvatelstvem, protože to samo vidí, že jsme pragmatici v tom, když se snažíme v tom regionu nějak zorientovat a nějakým způsobem třeba garantovat bezpečnost a podobně.
Díky tomu jsem přesvědčen, že tady mohu říci celkem s čistým svědomím, že prestiž mezinárodního společenství v Afghánistánu spíš klesá. Nám se prostě nepodařilo je přesvědčit o tom, že nejsme neokolonialisté, že nám jde opravdu o budoucnost Afghánistánu, zvlášť v situaci, kdy se více významně nemění sociální poměry v té zemi. Podívejte se, po krátkém zlepšení, co se týče produkce opia, možná v roce 2005, kdy to na chvilku kleslo v rámci hrubého domácího produktu na těch 52 %, to zase stoupá zpátky, zhruba 60 % HDP je produkce opia. Chápete, to je docela smutná věc, protože nám se nedaří změnit prostě to, co je hlavním způsobem obživy v té zemi, ale co je také hlavním způsobem, kterým se vytváří moc těch místních vůdců, protože s produkcí opia je také spojena jejich ekonomická pozice. Možná ten nápad Tonyho Blaira, prostě nakupovat to opium v Afghánistánu, se dneska nezdá být tak hloupý, když jsme svědky toho, že s tím nakonec nejsme schopni udělat vůbec nic.
Myslím si, že když říkáme, že zvýšíme počet vojáků v Afghánistánu, nejenom vojáků, mluví se také o té pomoci civilní, ale já upozorňuji, že ta rozvojová pomoc, na kterou dáváme 80 milionů, je v nepoměru k té vojenské složce, která ji doprovází, která je 800 milionů. Čili na tom je vidět, jak drahá je teda ta civilní, ta rozvojová pomoc a kolik potřebujete vojáků na to, abyste něco v té civilní oblasti vykonali.
To znamená, je tady celá řada velice vážných otázek. Především jaké máme výsledky, co se skutečně daří, co ta mise slibuje do budoucna a jaká je naše pozice v ní. Já si myslím, že ty výsledky jsou bohužel chmurné. Z toho nemám radost. Mám pocit, že počet vojáků, který tam dneska je, těch 160 tisíc, to říkají odborníci, že je třetina toho, co bychom tam potřebovali mít, abychom reálně byli schopni mít nějakou perspektivu. Ale já si myslím, že to taky není cesta, zvyšovat vojáky. Na to jednak nemáme a jednak sami vojáci demokracii v Afghánistánu nevytvoří.
Já si myslím, že bychom se měli bavit v NATO a v Evropské unii o tom, co si dále s Afghánistánem počít. Je to podle mě obrovský problém a my bychom se měli téhle té debaty účastnit. Nejsem si ale jist a vážně pochybuji o tom, že samotné zvyšování vojáků a zvyšující se angažmá České republiky něčemu významně prospívá. Myslím si, že si na sebe bereme něco, za co ve skutečnosti odpovědnost těžko můžeme převzít. A je to podle mě důležité o tom mluvit také proto, že mám dnes stejně silný dojem, že v daleko bližším sousedství České republiky máme vážné problémy, se kterými můžeme být v krátkém čase konfrontováni.
***