(16.50 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Tento návrh na dříve předložené návrhy změny ústavy, a to návrh změny ústavy z roku 1999, který v rámci smlouvy o stabilním politickém prostředí předložili poslanci ČSSD a ODS, obsahoval v sobě úpravu vztahu prezidenta republiky, Poslanecké sněmovny a vlády a jistou změnu pravomocí prezidenta republiky. Určité změny v pravomocích prezidenta republiky obsahoval i vládní návrh změny ústavy, který jsem tu citoval.
Připomínám tyto návrhy, které, jakkoli se nestaly součástí platné ústavy, vstoupily do jisté, řekl bych, ústavní historie, protože ta obsahuje nejenom to, co se přijalo, ale obsahuje i to, co bylo navrženo, protože i důvody pro případné odmítnutí těch nebo oněch návrhů tvoří součást určité ústavně právní historie.
Připomínám to proto, že když jsme my navrhovali tuto předlohu, vycházeli jsme z některých dříve navržených úprav, pokud jde o vztahy prezidenta republiky, Poslanecké sněmovny a vlády, a to tak, aby byly zpřesněny vztahy v těch otázkách, kde dochází k pochybnostem, nebo kde dochází po mém soudu k nežádoucímu řešení, například na základě nálezu Ústavního soudu - mám na mysli poslední návrh Ústavního soudu, který se týkal toho, koho prezident republiky může jmenovat členem Nejvyššího soudu. Tyto věci, tyto návrhy, jsou v tomto našem návrhu zhodnoceny.
Zároveň ovšem jsme vycházeli z určitého, řekl bych, střízlivého, nechci říci úplně minimalistického, stanoviska, že jsme do té základní ústavní konstrukce, která odděluje pravomoci prezidenta republiky nekontrasignované, článek 62 ústavy, a pravomoci kontrasignované, článek 63, zásadním způsobem nezasahovali, nepokoušeli jsme se obnovit tu konstrukci, která byla v ústavě z roku 1920, to znamená té, kde prezident republiky měl všechny úkony spojené s výkonem svého úřadu povinně kontrasignovány předsedou vlády, resp. příslušným členem vlády. Tak daleko jsme nešli. Nemyslíme si, že to je nezbytné, protože určitá tradice se tu za těch patnáct let vytvořila. Snažili jsme se ale na některé problémy reagovat tím, že jsme navrhli jisté úpravy. Ty jsou podrobně popsány v důvodové zprávě, takže si nemyslím, že je nezbytné, abych je tady podrobně teď v rámci tohoto odůvodnění návrhu podrobně rozebíral.
Chci se ještě ale přece jenom zastavit u stanoviska vlády, které je k této věci velmi kritické, řekl bych až zvláštním způsobem, což se pokusím dokázat, protože užívá někdy argumentů velmi problematických. A osobně se divím vládě, že něco takového mohla do Poslanecké sněmovny poslat.
Už jsem hovořil o tom - a to je první námitka vlády - že tu prý žádná diskuse neprobíhá, že tu tento podnět je předčasný. Už jsem zmínil senátní konferenci, kde pět předsedů parlamentních stran formulovalo stanoviska k této otázce. A to byl, myslím, vážný podnět k tomu, aby diskuse, pokud by o ni ti nebo oni účastníci politického dění měli zájem, probíhala, aby si parlamentní strany v této věci ujasňovaly svou pozici.
Vláda tady poukazuje na to, že jestliže se tedy provádí přímá volba, že s přímou volbou je v rozporu to, aby v určitých ohledech došlo k jistému omezení pravomocí prezidenta republiky - že to je nepřijatelné výrazné omezení prezidentovy role. Osobně si myslím, že tomu tak není. Lze to doložit i srovnáním s celou řadou ústav jiných demokratických zemí, kde prezident republiky je volen přímo a kde má menší pravomoci než prezident České republiky za současné platné právní úpravy.
Pokud vláda poukazuje na to, že ve svém věcném návrhu zákona počítá, pokud jde o Českou národní banku, se zachováním dosavadního stavu, pak bych řekl, že to samozřejmě není něco, co ústavodárce nějak zavazuje. Za prvé - věcný návrh zákona v této věci Poslanecké sněmovně znám vůbec není. A připomněl bych tu kolegům z Občanské demokratické strany, že v roce 1999 - a byli to oni, kdo to požadovali - bylo navrženo, aby členy bankovní rady navrhovaly prezidentu republiky Poslanecká sněmovna, Senát a vláda, každý jednou třetinou. My vycházíme teď z jiné koncepce, a to z té, že pozice České národní banky byla rozšířena i zákonem, který v minulém období přijala Poslanecká sněmovna, když rušila Komisi pro cenné papíry; že Česká národní banka není jenom bankou, která má na starosti udržování stability cen a měnovou stabilitu podle ústavních formulí, ale že to je i orgán ústřední státní správy, který má jisté pravomoci tohoto druhu.
***