(11.00 hodin)
(pokračuje Seďa)
Zapomněl jste však zdůraznit, že soudem určené výživné se započítává do finančního příjmu neúplné rodiny, a to přesto, že není vypláceno. Takže opravdu nedochází k nějakému zvýhodňování neúplných rodin nad rodinami úplnými, jak tvrdí pan ministr Nečas.
Vážené poslankyně, vážení poslanci, problém úniku před plněním pravomocných rozhodnutí, jímž bylo určeno výživné pro děti, není nový. Proto byly činěny kroky, aby potřebným dětem bylo ze strany společnosti pomoženo. V řadě evropských zemí institut náhradního výživného je zaveden. Také Rada Evropy či Výbor pro práva dětí Organizace spojených národů nabádá státy garantovat dávky výživného pro nezaopatřené děti, pokud povinná osoba tuto povinnost neplní.
Rozumím tomu, že když se problém nechce řešit, hledají se důvody, proč to nejde. Já se pouze ptám, proč to lze ve vyspělých evropských zemích, ale v České republice není politická vůle k prosazení opatření, které napomůže zajistit práva dětí na jejich zdravý růst a rozvoj. Proto vás prosím, nepodpořte zamítnutí tohoto návrhu zákona.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Tak. Vyslechli jsme příspěvek pana poslance Sedi. Bude na to někdo reagovat? Ano, zazní ještě vystoupení paní poslankyně Zelenkové. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
(Výměna předsedajících.)
Poslankyně Ladislava Zelenková: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, při opakovaném projednávání tohoto zákona ve Sněmovně zazněla celá řada argumentů, pseudoargumentů, účelových tvrzení a především vykonstruovaných důvodů, proč je tento zákon špatný a proč ho nemůžeme přijmout. Přitom je to tak jednoduché. Nejde o nic víc a o nic míň než podat pomocnou ruku konkrétním lidem v nouzi, kterou si sami nezavinili. Nechci se snažit někoho lacině dojímat. Těch příkladů kolem nás bychom našli stovky. Matka, která se stará o předškoláka a jednoho staršího sourozence denně vypravuje do školy, má soudem stanovené výživné kolem tří tisíc korun, ale rok už neviděla ani korunu. A její bývalý manžel nemusí být zrovna bezdomovec pohybující se mezi Hlavním nádražím v Praze a kriminálem. Mezi neplatiči najdeme dobře kličkující vypočítavce, ale i zdánlivě seriózní lidi.
Postiženým matkám nezbývá, než nekonečný maraton soudů a odvolání, který se může táhnout i několik let. Jenže děti potřebují peníze hned.
(Předsedající tiší hluk v sále: Pšššššš!)
Jak jim vysvětlovat, že nemohou mít stejné věci jako spolužáci, že není na školu v přírodě nebo na lyžařský výcvik a že ve slohové práci na téma Prázdniny musejí napsat: Byli jsme jenom doma.
Předložený návrh vychází z jednoduché rovnice. Zatímco rodič samoživitel, a nemusí to být vždy nutně jenom matka, potřebuje peníze hned, okamžitě, stát má na vymáhání dlužné částky mnohem víc času.
Pane předsedo, můžu poprosit o…
Místopředseda PSP Jan Kasal: Ano. Dámy a pánové, věnujte prosím pozornost tomu, co paní poslankyně Zelenková přednáší. Prosím vás o klid.
Poslankyně Ladislava Zelenková: Rodič samoživitel na rozdíl od státu nemá po ruce represivní aparát, který může do vymáhání dlužných peněz zapojit.
Vážené kolegyně a kolegové, já neočekávám od ministra sociálních věcí za Občanskou demokratickou stranu sociální cítění. Neočekávám soucit s dětmi, které nemohou za své rodiče. A neočekávám soucit s mnohdy zoufalými matkami, které nevědí kudy kam. Neočekávám soucit se slabými, kteří se neumějí a nemohou bránit. Co bych ale očekávala, to je snaha naplnit základní pravicové, lépe řečeno konzervativní principy fungování státu, a sice zajištění vymáhatelnosti práva. Jestliže zde z argumentace pana ministra vyplývá, že stát není schopen zajistit vymáhatelnost zákonných nároků dítěte, potom je legitimní otázka, k čemu máme takový stát. K čemu zde přijímáme zákony, když na této půdě obratem říkáme, že je stejně nikdo nebude respektovat?
Očekávala bych, že se budete alespoň snažit uvádět v život základní postuláty vašeho tolik citovaného a obdivovaného amerického ekonoma Miltona Friedmana, který říká, že základním úkolem státu nemá být nic jiného než zajišťování konkurenceschopného prostředí a - a to podtrhuji - vymáhání práva. Ano, zajištění vymáhatelnosti práva je podle tohoto ekonoma jedním ze dvou základních úkolů státu.
A o čem jiném je tento zákon? Jen a jen o tom, že stát by měl být schopen vymoci právo pro slabé a pro ty, kteří to sami nedokáží. Snad to přece není tak, že byste i základních pravicových postulátů využívali jen účelově a jen tehdy, když se to hodí. A když se to nehodí, jako v případě tohoto zákona, tak na ty své pravdy jednoduše a s lehkým srdcem zapomenete.
Pokud to tak není, měl by tento zákon najít pochopení mezi poslanci bez rozdílu stranické legitimace. Jedná se totiž o naplnění jedné z primárních funkcí státu - postarat se o neprávem strádající. A ti přece mohou být příznivci levice i pravice.
Děkuji. (Tleskají hosté na galerii.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: To byla paní poslankyně Zelenková. Hlásí se ještě někdo? Ano, pan poslanec Votava.
Připomínám, že se nacházíme v rozpravě ve třetím čtení.
Poslanec Václav Votava: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, slyšíme od našich některých kolegů argumentaci, proč má stát přebírat na svá bedra odpovědnost za neodpovědné rodiče a z našich daní za ně platit výživné na jejich děti. Proč by to stát přesto měl udělat? Protože jde především a především o děti.
Bohužel dnes je spíš pravidlem, že řada zákonů zabývajících se postavením a ochranou dětí ve společnosti se vlastně skutečně nezabývá dětmi, ale řeší především problémy dospělých. Exekutoři odebírají násilně děti jednomu rodiči a posílají je do ciziny druhému rodiči, protože zákon chrání do důsledku jejich rodičovská práva. Opuštěné děti trčí zbytečně roky v kojeneckých ústavech, protože zákon chrání rodičovská práva matek, které od svých dětí utekly už z porodnice, a nikdo neví, kde jsou. Zájmy o práva dětí se z toho tak nějak vytrácejí.
Podle předloženého návrhu zákona by stát finančně pomohl dětem, na něž právě jeden z rodičů neplatí výživné. Dlužné výživné by pak stát vymáhal po neplatícím rodiči. A stát má samozřejmě daleko lepší možnosti a nástroje k vymáhání dluhu. Už jen to, že je veden jako dlužník státu, může nezodpovědnému rodiči dost znepříjemnit život.
Smyslem zákona o náhradním výživném tedy není usnadňovat život rodičům neplatícím alimenty na své děti. Má pomoci především dětem. Dětem ze sociálně slabších rodin, neúplných rodin, které na rozdíl od svých spolužáků nemají na ty drahé mobily, jak tady bylo řečeno, nemají pěkné oblečení jako ostatní, nejezdí na školní výlety, lyžařské výcviky, nenavštěvují nebo nemohou navštěvovat žádné kroužky. Bohužel takových dětí v naší společnosti stále přibývá. A doma čeká vystresovaná matka, která zajišťuje obživu rodiny jen s maximálním vypětím sil, a její boj s bývalým partnerem o výživné připomíná boj s větrnými mlýny.
Také jsem si nedovedl představit, kolik kliček a obezliček lze využít k neplacení výživného. Například pokud matka podá trestní oznámení na otce neplatiče, stačí, aby on zaplatil menší částku, projevil tak dobrou vůli, a stíhání je zastaveno. Pokud je přece jenom odsouzen a uvězněn, ještě hůře. Když jako vězeň nepracuje, dítě se výživného opět nedočká. Proto jsem přesvědčen, že by stát měl těmto dětem pomoci.
***