(13.30 hodin)
(pokračuje Zelenková)
Prvním takovým zásadním zásahem do školského systému byla reforma veřejné správy, kdy přešly první kompetence k základním a středním školám na kraje a obce. Také financování škol v oblasti provozu a investic jsou už dnes výlučně věcí krajů. Dovolím si toto připomenout právě proto, že např. sám pan premiér v odpovědi na moji interpelaci dal najevo pozoruhodnou neznalost v této věci. (Velký hluk v sále.)
Co se týče prvního pilíře, tedy peněz na platy pedagogických i nepedagogických pracovníků, na učebnice a pomůcky, to je to, o čem tady dnes vlastně jednáme, tak i zde, vážené kolegyně a kolegové, i zde dnes již kraje rozdělují finance obecním a krajským školám dle svého uvážení, byť samozřejmě při respektování příslušných legislativních norem.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Já poprosím všechny poslance, aby se uklidnili, protože ten hluk jde i z pravé, i z levé strany. Protože je nás zde málo, je to hodně slyšet. Kdyby zde byl dostatek poslanců, hluk by nebyl tak slyšet. Poprosil bych, abyste ztlumili vaše hovory mezi sebou, aby paní poslankyně mohla pokračovat.
Prosím, paní poslankyně, pokračujte.
Poslankyně Ladislava Zelenková: Takže, vážení přátelé, již dnes kraje rozhodují o tom, kolik peněz přidělí svým obecním a krajským školám. Musejí to akorát dělat podle příslušných norem, podle příslušných vnitřních školských norem. Takže není oprávněná argumentace některých krajů, že nemohou, nebo tak jak jsme to tady slyšeli i v předchozích zprávách, že nemohou rozhodovat o finančním zajištění svých škol. Zásadní ale je, že kraje dnes musí rozdělit všechny - podtrhuji všechny - peníze, které ministerstvo příslušnému kraji na základě tzv. agregovaných normativů přidělí. Po případném přijetí předloženého návrhu by to byly pouze a jen kraje, kdo by s konečnou platností rozhodoval i o tomto prvním pilíři, tedy o penězích na platy, učebnice a další pomůcky.
Aby mi bylo dobře rozumět, krajská samospráva by začala rozhodovat přímo o objemu peněz, které do školství v tom kterém kraji potečou. Legislativní, metodická a kontrolní činnost, která by státu zůstala, by v tak složitém systému nedokázala krajské úředníky ani školy samotné zásadnějším způsobem ovlivnit. To je odpověď na to, co zde zaznělo, že by i po přijetí tohoto zákona mohl stát nadále řídit koncepčně školství. Mohl, vážení přátelé, ale pouze teoreticky. Prakticky by to totiž nefungovalo. Dříve nebo později bychom zde měli ve 14 krajích 14 malých ministerstev školství se 14 koncepcemi financování středních škol a školských zařízení. Není pak těžké si představit, že postupem času by vznikaly významné rozdíly mezi jednotlivými školskými soustavami v jednotlivých krajích. Prostě někde by mohlo školství doplácet na víc výmolů v silnicích nebo havarijnější situace v nemocnicích anebo třeba také na slabšího školského radu s menším politickým vlivem. Není nereálné si představit dvě podobné školy blízko sebe ležící, ale každá v jiném kraji, s velmi rozdílnou úrovní výuky, protože jejich učitelé budou zaměstnáváni za jiných finančních podmínek.
Položme si otázku: Bude to ještě jednotný školský systém? Jak k tomu přijdou občané, kteří platí v celé zemi jednotné daně a nebudou mít pak vlastně za tyto jednotné daně k dispozici v celé zemi srovnatelně kvalitní školství?
Dovolte mi, vážené kolegyně a kolegové, polemizovat s argumentací, že se jedná o systémové opatření, protože zřizovatel by měl rozhodovat o veškerém financování svých škol. Není to pravda, je tomu právě naopak. Jedná se o nesystémový krok, mimo jiné třeba také proto, že dva svým způsobem rovnocenné typy samospráv, a sice obce a kraje, by byly financovány naprosto diametrálně odlišnými mechanismy. Po přijetí tohoto zákona by obecní školy byly financovány tak, jak jsou financovány dosud, to znamená přes Ministerstvo školství a krajskou státní správu, zatímco kraje by měly peníze ze sdílených daní.
Především ale jde o to, že by stát prostřednictvím Ministerstva školství ztratil možnost garantovat kvalitu, úroveň a další rozvoj středního školství. Je to něco, co žádná odpovědná vláda neudělá. Také v zahraničí bychom obtížně hledali podobná řešení. Pokud v zahraničí existují regiony, které komplexně odpovídají za školskou politiku, pak jsou to regiony nepoměrně větší, viz třeba spolkové země v Německu. Přesto to vypadá, že naše vláda se svých nástrojů školské politiky vzdává s lehkým srdcem.
Pan premiér v odpovědi na moji interpelaci týkající se právě role centra v oblasti školství řekl, cituji: Čtrnáct školských soustav by mohlo být rizikem, nebo taky nemuselo. Konec citátu. Já se teď nechci pozastavovat nad obsahovou hloubkou tohoto výroku, chci pouze říct, že na základě více než 30leté zkušenosti z práce ve školství jsem hluboce přesvědčená, že jde o riziko obrovské.
Kolegyně a kolegové, věřím, že rozhodnutí Sněmovny v tomto případě bude moudré a věcné, a tedy neideologické a apolitické. Vím, že ve Sněmovně existují odpůrci, ale i stoupenci tohoto řešení, a to napříč politickými stranami. A je to tak dobře. Oblast vzdělávání by přece neměla a nesmí být předmětem politického přetlačování.
Z důvodů, které jsem zde popsala, a také proto, že tady nakonec bylo i konstatováno mými předřečníky, že norma není legislativně dopracovaná, takže z těchto všech důvodů navrhuji, aby zákon byl zamítnut již v prvním čtení. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, paní poslankyně. O slovo se přihlásil pan ministr Kalousek. Pane ministře, prosím, ujměte se slova.
Ministr financí ČR Miroslav Kalousek Děkuji za slovo. Prosím pěkně, ještě jednou. Já už jsem to v té své vstupní řeči řekl, ale dovolím si to zopakovat.
Já všechny tyto argumenty paní poslankyně Zelenkové pokládám za relevantní. Ale nepokládám je za relevantní při novele zákona o rozpočtovém určení daní. Tato diskuse proběhla. Tato diskuse proběhla v letech 1998 a na návrh vlády Miloše Zemana Poslanecká sněmovna přesunula tyto kompetence do působnosti krajů. V letech 2001 a 2002 pak tyto kompetence fyzicky byly z centra do krajské působnosti předány, a proto jediné, s čím nemohu souhlasit v projevu paní poslankyně, bylo, že vláda nyní přichází zcela nepochopitelně. Vláda přichází zcela pochopitelně, tak jako zcela pochopitelně s tím přišla v roce 2004 vláda Vladimíra Špidly, když poté, co fyzicky došlo k přechodu těchto kompetencí do působnosti krajů, tak naprosto logicky a pochopitelně Špidlova vláda a její ministr financí Sobotka předložili do Sněmovny novelu rozpočtového určení daní, kde navrhli přesně to, co nyní navrhuje Topolánkova vláda jako pochopitelný důsledek procesu a rozhodnutí, které jsme udělali v roce 1998 nebo 1999. Já teď neumím říct, jestli to bylo rozhodnutí dobré, nebo špatné. Já pro ně tenkrát hlasoval. Vy, kolegové ze sociální demokracie, také.
Podle mého názoru máme dvě možnosti: buď říct bylo to špatné rozhodnutí a vraťme to zpátky do doby nula, nebo si za ním stát a říkat bylo to dobré rozhodnutí a ten proces dotáhnout do konce. Ale není možné nyní při logickém důsledku našeho rozhodnutí z roku 1999 ho brzdit tím, že zůstanu na půli cesty.
***