(13.20 hodin)
(pokračuje Vilímec)
Tisk 320 vedle převodu prostředků na platy ve školství v úrovni roku 2007 valorizované o 1,5 %, což činí oněch přibližně 29,5 miliardy korun, ještě v případě hlavního města Prahy navyšuje podíl na sdílených daních o přibližně 3 miliony korun, a to v souvislosti s dořešením problému nedostatečného převodu prostředků při poslední novele zákona o rozpočtovém určení daní.
Je třeba také zmínit, že tento tisk má jednu vadu. Není provázán s nezbytnou změnou školského zákona, především jeho části čtrnácté. Bez této změny by novela rozpočtového určení daní byla jen obtížně aplikovatelná.
Chtěl bych také zdůraznit, že Asociace krajů České republiky také s tímto převodem vyslovila souhlas za podmínky současné novely školského zákona. Kraje přistupovaly k projednávání této novely s patřičnou zodpovědností a odmítly variantu Ministerstva financí spočívající v převodu přímých nákladů ve školství na rozpočtové určení daní za celou oblast regionálního školství, tedy včetně obecního školství a školství soukromého. Tato ještě rozsáhlejší varianta, jenom pro vaši orientaci, znamenala převod 75 miliard korun.
Pokud bude tento tisk přijat, respektive bude postoupen do druhého čtení, předpokládám, že buď vláda, anebo pravděpodobně poslanecká iniciativa nebo poslanci předloží nezbytnou novelu zákona školského tak, aby bylo možné tento zákon aplikovat od 1. ledna 2008.
Při všech možných názorech na financování výdajů ve školství doporučuji tento návrh zákona přijmout. Návrh vlastně nepředpokládá nějaké možnosti výrazných změn výše převáděných prostředků či jiného rozdělení mezi jednotlivé kraje. Buď se v této podobě přijme, anebo se odmítne. Jiná alternativa se nenabízí.
Aby tento tisk mohl být projednán ještě na schůzi této Sněmovny, navrhnu v rozpravě zkrácení lhůty ve výborech ve stejné logice, jako tomu bylo u rozpočtového určení daní u obcí. V opačném případě totiž existuje pouze malá šance časově zvládnout projednávání tak, aby tento tisk vešel v účinnost 1. ledna 2008, což by vlastně zákon znemožnilo aplikovat.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Poprosím vás, pane zpravodaji, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám zatím jedinou písemnou přihlášku, a to paní poslankyně Zelenková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Ladislava Zelenková: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, projednáváme zde dnes zákon, jehož přijetí by mohlo mít fatální dopad na naši školskou soustavu. Projednáváme zákon, jehož obsah a předpokládané důsledky by neměly nechat nikoho, komu leží naše školství na srdci, lhostejným. (V sále je hluk.) Pokusím se vysvětlit proč.
Nikdo nepochybuje o tom, že kvalita vzdělávacího systému má rozhodující vliv na budoucí prosperitu společnosti. Tato a podobné věty jsou tak často opakovány, že bohužel právě tím častým opakováním jako by se z nich vytrácel jejich původní hluboký obsah. Ale vždyť přece v čem spočívá bohatství země, která nemá ani ropu, ani jiné velké nerostné bohatství? Přece jedině v lidském kapitálu, jedině v lidech.
A jsme u toho vzdělávání. Jak vzdělané a schopné budou budoucí generace, tak dobře, nebo méně dobře se bude mít celá naše společnost. Naše současné školství se potýká s řadou problémů. Je dlouhodobě podfinancované, a to i přes pozitivní kroky minulých vlád. Je reformami permanentně mučené a zoufale čeká na systémové kroky. Jakkoliv to teď zní jako sci-fi vzhledem k návrhu rozpočtu, musím říci, že výrazné zlepšení finanční situace učitelů je naprostou nutností, zrovna tak jako zlepšená koncepční práce ministerstva sledující především kvalitu ve vzdělávání.
V posledních patnácti letech došlo k obrovskému nárůstu studentů jak na středních, tak na vysokých školách. Situace už je dnes taková, že my ani nemůžeme hovořit o zlepšování kvality. Postupně totiž dochází k jejímu průměrnému poklesu, takže my, vážené kolegyně a kolegové, můžeme dnes hovořit pouze o udržení aspoň současného stavu, o udržení současné kvality, a to jak na středních, tak na vysokých školách. (Stálý hluk v sále.)
V oblasti vysokého školství se jakýsi pozitivní vývoj rýsuje. Teze v Bílé knize terciárního vzdělávání jsou poměrně dobrým krokem. Hovoří se o bakalářských programech, které budou připravovat pro praxi, a jenom některé vysoké školy by měly vyšší formy navázané na vědu a výzkum.
Ve středním školství se nám ale na lepší časy zatím neblýská. Nárůst počtu maturantů o násobky s sebou nese velkou diverzifikaci v oblasti kvality středoškolského vzdělávání a bohužel její celkový pokles.
Prosím, pane předsedo, já mám pocit, že z pravé strany Sněmovny se ozývá nadbytečný hluk.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Ano, paní poslankyně. Prosím poslance na pravé straně, aby se uklidnili. Vy můžete pokračovat, prosím. Prosím, můžete pokračovat.
Poslankyně Ladislava Zelenková: Narůstají problémy s nedostatkem absolventů technických profesí. Neutuchá zájem o nejrůznější humanitně a ekonomicky orientované obory. Čím dál tím víc se bude prohlubovat nedostatek absolventů tříletých učebních oborů. Zaměstnavatelé už dlouho a zatím marně volají po koncepčních opatřeních Ministerstva školství, které by pomohly řešit tyto mezery na trhu práce. A určitě je namístě si v této chvíli připomenout iniciativu označovanou jako Výzva osobností, varovně hovořící o všeobecném poklesu požadavků na žáky, o celkové klesající vzdělanostní úrovni absolventů.
Proč o tom všem hovořím? Chci jen zdůraznit, že před centrální institucí, před Ministerstvem školství, stojí řada zásadních koncepčních úkolů. Jejich řešení je o to těžší, že ministerstvo už nemá dnes mnoho nástrojů, jak řídit školy v regionech. Po reformě veřejné správy přešly kompetence k základním a středním školám na obce a kraje. V této situaci, kdy je vliv ministerstva na regionální školství do značné míry omezený, přichází vláda dle mého názoru zcela nepochopitelně s návrhem vzít centru základní pilíř, jímž může ovlivňovat fungování škol v krajích. Není přece žádným tajemstvím, že finanční nástroje jsou tou nejúčinnější motivací.
Kolegyně a kolegové, s určitou mírou přijatelné nadsázky zde mohu konstatovat, že v současné době bychom mohli, samozřejmě v přijetí tohoto zákona, být svědky jednoho z největších zásahů do vzdělávací soustavy, a to od doby souboru tereziánských školských reforem. Hovořím zde o postupném, ale důsledném převádění odpovědnosti za úroveň vzdělávacího procesu v České republice ze státu na samosprávu. V tomto konkrétním případě na samosprávy krajské.
Stát se prostřednictvím zákonů přijímaných v této ctihodné Sněmovně postupně krok za krokem zbavuje možnosti ovlivňovat úroveň vzdělanosti v této zemi. Co je však ještě horší, stát nepředává své kompetence na základě nějaké dlouhodobé koncepce, která by vytyčila cíle vzdělávání obyvatelstva této země a definovala prostředky k dosažení těchto cílů. Rozhodování o kvalitě vzdělávání, která je naším jediným skutečným národním bohatstvím, se děje nahodile ad hoc podle potřeby, či ještě lépe jako přílepek při řešení nějakého dalšího společenského problému.
***