(13.10 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Převáděly se sdílené daně vždy v rozsahu i mzdových prostředků zaměstnanců příslušných zařízení. Toto je výjimka. Znovu opakuji - cesta na půli cesty a kočkopes.
Konstatuji to pochopitelně z pozice ministra financí. Konstatuji to z hlediska systémovosti financování jednotlivých činností, jednotlivých kompetencí. Necítím se dostatečně erudován k tomu, abych vedl diskusi o tom, zda je, či není správné mít 14 středoškolských krajských soustav v desetimilionovém státě. Ale znovu opakuji - diskuse o tom, zda to je, či není správné, není diskuse, která se týká zákona o rozpočtovém určení daní. To je diskuse, kterou jsme vedli v roce 1999, a pak jsme rozhodli politickým rozhodnutím. Vzpomínám si, že to byla sociální demokracie, KDU-ČSL a Unie svobody, která toto rozhodnutí učinila v roce 1999. Rozpočtové určení daní, které pak převádí příslušné množství sdílených daní na pokrytí těchto kompetencí, je potom už jenom logickým důsledkem.
Proto si dovoluji požádat o schválení tohoto návrhu. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane ministře. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Vladislav Vilímec. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Vladislav Vilímec: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, kolegové, pan ministr financí výstižně popsal situaci spojenou s financováním tzv. regionálního, resp. v tomto případě krajského školství. Snad učinil pouze drobnou nepřesnost - když onen návrh posledního rozpočtového určení daní předkládala sociálně demokratická vláda myslím na konci roku 2004, tak aby mohl platit od 1. ledna 2005. Nutno dodat, že zvláště ona poslední změna rozpočtového určení daní krajů byla přijata po složité diskusi, když vlastně identický návrh v poněkud ambicióznější podobě neprošel již v roce 2003 o dva hlasy, jak si pamatuji, a to nakonec spíše z důvodu pocitu určité regionální nevybilancovanosti ve vztahu k některým krajům.
Považoval jsem i v intencích toho, co zmínil pan ministr financí, za velkou politickou chybu, že vznik krajů nebyl doprovázen jasnou politickou dohodou o způsobu jejich financování. To zvláště v prvním volebním období krajských zastupitelstev vždy výrazně znesnadňovalo jejich fungování.
Jako pamětník tehdejších debat, protože jsem krajský radní, musím zdůraznit, že ve vztahu k rozpočtovému určení daní krajů zde docházelo vždy k určité konfrontaci v přístupu Ministerstva financí jako toho, kdo usiluje o výraznější převody do daňových výnosů krajů, a některých resortů hájících velmi houževnatě své tradičně spravované prostředky. Nesoulad vždy vznikal mezi Ministerstvem financí, a pokud si pamatuji, Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Tento spor o podobu financování tzv. přímých nákladů ve školství se vede i do současné doby.
Stojí zde na jedné straně evidentně logický požadavek, aby kraje ve své zřizovatelské působnosti mohly plnohodnotně financovat své školy z vlastních příjmů, jak koneckonců předpokládá i zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a nést tedy nejen právní, ale plnohodnotnou finanční zodpovědnost za fungování svých, tedy krajských škol. Druhý názor, prezentovaný v minulosti Ministerstvem školství a někdy také školskými odbory, zvýrazňuje výlučnost školské oblasti s tradiční vysokou finanční ingerencí státu. Tato výlučnost ve financování byla ještě zvýrazněna školským zákonem, podle kterého mj. krajská samospráva a ovšem také obecní samosprávy nemohou do financování přímých nákladů ve školství, byť pouze formálně, zasahovat. Myslím, že je třeba zdůraznit i v Poslanecké sněmovně, že školským zákonem vznikla zcela absurdní situace, kdy o legitimní části svého rozpočtu krajské samosprávy vůbec nemohou rozhodovat.
Chtěl bych také možná okomentovat některé připomínky zaznívající proti převodu prostředků do daňových výnosů krajů, převodu prostředků na tzv. přímé náklady v regionálním školství.
Připomínka první. Možnost krajů používat daňové výnosy, tedy i prostředky převedené ze školství, zcela volně bez jejich účelového určení. Myslím, že odpověď je zcela jednoduchá a zcela na místě. Kraje totiž stejně jako obce vznikly proto, aby ve své samosprávné působnosti rozhodovaly o záležitostech dříve připadajících do kompetence státu s daleko větší místní či regionální znalostí. A souhlasím s panem ministrem financí potud, pokud prohlásil, že v případě, kdy stát měl pocit, že tímto převodem kompetencí na kraje dojde ke snížení jeho zodpovědnosti za oblast regionálního školství, neměl pak regionální školství na kraje vůbec převádět.
Na příkladu obcí a krajů se také dlouhodobě ukazuje, že do oblasti školství investují mnohem více, než kolik dostaly převedeno prostředků do svého rozpočtového určení daní. Myslím, že je dobré zopakovat dva údaje. Velmi přesvědčivé údaje. Do rozpočtového určení daní v roce 2002 byla převedena částka na tzv. regionální školství, ale pouze na hrazení provozních nákladů, bez platů učitelů, bez Prahy, ve výši 3,388 miliardy korun. V roce 2007, tedy pět let poté, kraje na tyto účely, na úhradu provozních nákladů vynaložených dle schválených rozpočtů 5,512 miliardy korun. To je o více než 2,1 miliardy, tedy 62 % více.
Připomínka druhá. Vznik rozdílných podmínek financování ve školství v jednotlivých krajích. Odpověď se opět nabízí. Stát převodem daňových výnosů do rozpočtového určení daní se přece nevzdává své pravomoci určovat platové tarify a základní náležitosti v oblasti školství. Kraje tak jako v jiných oblastech své činnosti budou mít možnost naopak rozhodovat o svých prioritách ve vztahu ke školství a tyto záměry finančně podpořit.
Třetí připomínka, možná i částečně relevantní. Připomínka ve vztahu k rozpočtové připravenosti krajů zvládnout finanční zatížení v oblasti přímých nákladů ve školství při perspektivě zvyšování platů. Zde samozřejmě může existovat určitá obava, a to i na straně krajů, pokud bude stát platové poměry navyšovat bez ohledu na rozpočtové možnosti krajů. Na druhé straně zadluženost krajů dosáhla k 31. 12. 2006 částky zhruba 7 miliard korun, a to v podstatě na velké infrastrukturní projekty, což činí zhruba pouze 16 % současných daňových příjmů krajů. Částka tedy nesrovnatelná s nedobrou kondicí státního rozpočtu a především zadlužení státu.
Jakkoli bude převod výdajů na školství do daňových výnosů samospráv vždy předmětem vášnivých debat, jsem přesvědčen, že tento převod je ve prospěch jak státu, státního rozpočtu, tak přinese prospěch nejen krajům, ale i samotným školám.
***