(15.10 hodin)
(pokračuje J. Dolejš)
K bilanci státního rozpočtu. Důležitá je samozřejmě oblast příjmová, protože ta vymezí, z jakého koláče vlastně budeme dělat onu rozpočtovou politiku. A názory na predikci příjmů se liší. Jedni tvrdí, že je v podstatě optimistická, protože vychází z oněch makroekonomických extrapolačních ukazatelů, druzí tvrdí, že je konzervativní neboli opatrná a že vlastně na konci roku budou ještě nějaké rezervy. Já se obávám, že spíš mají pravdu ti, kteří říkají že ta predikce je optimistická. Když se podíváme na odhad inkasa daně z příjmů právnických osob, které má dosáhnout až 9,7 % při ekonomickém růstu HDP 5 %, tak i když se vždy daň z příjmů právnických osob poněkud předbíhá před růstem ekonomiky, tak tento předstih je opravdu velký a vychází z mechanické extrapolace plnění letošního státního rozpočtu v polovině letošního roku. Ale od počátku příštího roku nastanou dost podstatné změny.
Druhá věc je inkaso nepřímých daní, tedy to, o co odrbeme onoho občánka přes DPH a spotřební daně. Tam je nárůst 17 %. Byl by možný, kdyby občan měl z čeho utrácet, popř. kdyby si mohl brát nezřízeně spotřebitelské úvěry. Ale ono se dá říct, že v příštím roce ta koupěschopná poptávka bude stažená, a tedy i tento nárůst je velmi optimistický.
Další problém na příjmové straně jsou již legendární evropské peníze. Představují jenom 7 % celého rozpočtu, to je pravda, ale zejména, protože jsou směrovány do významných projektů, ovlivní další vývoj a katastrofický stav připravenosti České republiky na čerpání v podstatě dvojnásobného objemu peněz než doposud je také poměrně známý.
Nyní bych se rád věnoval prioritám na výdajové straně. Co se dá výdajovými prioritami vlastně sledovat? Jednak udržet určitou sociální situaci v zemi a jednak ovlivnit rozvoj země, rozvoj ekonomiky.
Pokud jde o onu sociální situaci, nejcitlivějším parametrem jsou nepochybně důchody, také největší položkou, to je třeba přiznat. A jestliže jsem hovořil o tom, že v příštím roce budou zhruba 4 % nárůstu cen, tak v důchodcovských domácnostech ta situace bude odlišná. Prostě životní náklady důchodcovské domácnosti jsou ovlivněny jinou strukturou spotřebního koše. V tom spotřebním koši více než polovinu představují náklady na bydlení, náklady na energii, a neměl bych zapomínat ani na potraviny, u kterých se jednak zvedne DPH a jednak díky biopalivům mají i tuto tendenci ke zdražování. A z toho nám vyplývá, že růst životních nákladů důchodcovských domácností by mohl být až 8 %. Přitom na valorizaci je ve státním rozpočtu plánováno oněch známých 360 kaček, tedy 3,9 %. Vlastně nám důchodci v průměru - ošidný průměr, průměrná teplota v nemocnici, že - tak v průměru zchudnou o ony čtyři procentní body. Čtyři procentní body - co to je? A ono je to o tom, že možná si budou muset půjčovat, možná jim budou muset pomáhat vlastní děti, protože ona polovina spotřebního koše se může vyšroubovat až někam na dvě třetiny, tři čtvrtiny a tam už pak opravdu není kam uhnout. Takže ta valorizace by se měla promyslet v daleko větší míře, zvlášť když si uvědomíme, že na důchodovém účtu se kumulují a budou kumulovat přebytky. Víme, naznačilo to aspoň Ministerstvo financí, ale i Ministerstvo práce a sociálních věcí, že tyto přebytky se spíš plánují jako rezerva na případnou reformu důchodového systému v tzv. druhé etapě reformy veřejných financí. Reforma veřejných financí, reforma důchodového systému je nepochybně věc, o které se musíme seriózně bavit, ale není cílem ji dělat na úkor současných důchodců, kteří si zaslouží, aby hodnota jejich důchodů neklesala.
Dalším strukturálním problémem ve výdajích státního rozpočtu je oblast bydlení. Ta už se netýká jenom důchodců, ta se týká každého, kdo má tu smůlu, že bydlí v deregulovaném bytě, popř. že bude muset splácet hypotéku atd. atd. Je přece velmi varovný signál, možná i s ohledem na politické rozhodnutí, že zrušíme státní fondy, že Státní fond rozvoje bydlení je v podstatě bez příjmů, takže nemáme nástroj k řešení některých problémů v této oblasti. V daňové oblasti se zbavujeme podpory stavebního spoření, hypotečních zástavních listů, a vytváření rezervy na kompenzaci sociální situace těch, kteří bydlí v nevýhodných podmínkách, tedy příspěvky na bydlení, také neodpovídá situaci, protože schválením příslušného zákona o nájemném bydlení - a ten byl schválen ještě minulou vládou, dodávám - jsme vytvořili radnicím takové podmínky, že jdou na horní strop, že v absolutních číslech je to daleko horší, než se plánovalo, a že tudíž tady je velká mezera a ta by v rozpočtu měla být ošetřena.
Pokud jde o rozvoj ekonomiky, protože prorůstové funkce státního rozpočtu jsou také velmi důležité, zajímavé je srovnání dvou základních priorit. Jedna priorita, která by měla podporovat ten trvale udržitelný rozvoj ekonomiky, je podpořit oblast inovací, vzdělávání, vysokých škol, vědy a výzkumu. Vyčleněno je bohužel jenom 0,6 % HDP, přitom dlouhodobá vize je dostat se někam k 1 % z veřejných peněz, samozřejmě pak z privátního sektoru by se to mohlo dostat až někam ke 3 %. Na druhou stranu drahý beton, který by se měl rozlévat ve velkých dopravních stavbách, bude čerpán na základě harmonogramu výstavby klíčových dopravních staveb v objemu, který znamená v podstatě 3 % HDP ročně. Tak jaké jsou tedy priority? Vzdělaní lidé, inovativní chování firem, anebo moře drahého betonu?
Obávám se, že tady asi nemá cenu poměřovat "úspěchy" minulé vlády a současné vlády. I ta měla s molochem dopravních staveb své potíže a nemyslím si, že systémové řešení je vzpomínat na to, když Fond národního majetku ještě měl peníze. Prostě je nemá a budoucí privatizace jsou buď dílčí, drobné, nedosahující řádu desítek miliard, anebo představují ohrožení strategické pozice státu v takových podnicích, jako je ČEZ. A to by určitě dobré nebylo. A to teď nechci řešit investiční záměry ČEZ, jestli bude stavět Temelín nebo jestli bude stavět někde jinde po Evropě, to nechci řešit.
Takže jak je to s dopravní politikou této vlády, předchozích vlád? Jsme vůbec schopni rozseknout tento gordický uzel? Přitom signály máme. Je tady kritické vyjádření Národního kontrolního úřadu, jsou tady množící se reakce ekologických iniciativ a v neposlední řadě je tady i pozice, kterou zveřejnila v tomto týdnu společnost Transparency International. To nejsou žádné levicové či kryptobolševické instituce, to jsou normální instituce, normální společnosti a měly by být brány vážně.
Samozřejmě, šetřit se musí. Když se zeptáte kohokoli na ulici a sdělíte mu, jak drahou vlast ovinuly chmury, tak každý řekne: ano, šetřeme. Ale většinou se zeptá, jestli se začne šetřit tam, kde se plýtvá, jestli se začne šetřit u těch bohatších, anebo jestli se začne šetřit na těch, kteří se prostě nemohou bránit. To je největší problém, ale také největší memento směrem k té druhé etapě reformy.
Tady bylo řečeno, že nás čeká těžká politická volba, že nás čeká dokonce oběť. Oběť, protože v oblasti veřejných služeb bychom se měli zříci státem garantované jistoty, vzít si část grošíků a svěřit je kapitálovým fondům, privátnímu sektoru. Ale opravdu tato oběť je to, co zaručí perspektivu této zemi?
***