(15.00 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Ale podívejme se na strukturu zaměstnanců, tak jak pobírají mzdy, a zjistíme, že velká část jich je pod průměrem oněch 21 000 korun měsíčně. A ani nemusíme zkoumat jednotlivé kvantily, stačí nám už ten signál, že medián, tedy střední hodnota, je na pouhých osmnácti tisících. Z toho také vyplývá, že důchodová situace domácností je podstatně horší, než by naznačovaly průměrné ukazatele, a že 58 %, jak uvádějí aktuální statistiky, domácností má potíže vyjít s platem. Žije ze dne na den.
Za této situace, kdy podstatná část zaměstnanosti je tvořena veřejným sektorem, je velmi necitlivé, když objem prostředků je plánován pouze 1,5 % nárůstu. To už tady bylo řečeno, že vlastně ve skutečnosti to bude víc, protože se může šetřit na lidech.
Jak vypadají reálně ty úspory? Vláda ve svém programovém prohlášení slíbila v podstatě do roku 2010 vytěsnit ze státní sféry zhruba 40 000 zaměstnanců. To jsou ona 3 % ročně. Reálně to vypadá tak, že rozpočet na rok 2008 je kalkulován na úbytek pouze 0,9 %. Je to víceméně v centrálních institucích, částečně se to týká některých vybraných příspěvkových organizací. V regionálním školství, kde je to nejvíc citlivé, tak tam se zřejmě rozsvítila dočasně červená stopka. Zatím se o tom neuvažuje. Ale uvědomme si, že optimalizace sítě školských soustav v regionálním školství je v rukou modrých krajů a že do krajských voleb v roce 2008 se to pravděpodobně nezmění. Takže ty mzdové nárůsty jsou tam opravdu velmi malé. Pokud jde o centrum, chtěl bych upozornit na to, že už vloni i předloni jsme tady připomínali fakt, že normální plánování mzdových prostředků ministerstev je založeno na tom, že vykazují mrtvé duše a pak si ty peníze prostě přerozdělí. Takže ona reálná úspora, ono snižování byrokracie je pouze chiméra.
Zamysleme se tedy nad tím, jestli by růst platů ve veřejné sféře při těchto skutečnostech neměl být vyšší. Jsou tady požadavky odborů, ale měly by tu být reálné alternativní ekonomické propočty, protože si myslím, že v této sféře přidat lze, aniž bychom se museli děsit oné poptávkové inflace, o které se začíná po několika letech znovu v České národní bance hovořit.
Pokud jde o sféru samotných veřejných financí, tady je takřka evergreenem a klíčovým tématem debat nad státním rozpočtem deficit státního rozpočtu. Je to jakési magické číslo, na kterém se dokazuje úspěšnost té či oné vlády. Když si vezmeme čísla do minulosti, zjistíme, že to není tak, že minulá vláda byla stoprocentně rozhazovačná a současná vláda je stoprocentně úsporná. Prostě je tady kolísavý trend a ten kolísavý trend je zřejmě způsobený tím, že jedna věc jsou politické sliby směrem k určitým ekonomickým skupinám a druhá věc je autonomie chodu veřejné sféry, kdy prostě ohrožení prostého fungování některých veřejných institucí znamená, že se ty peníze s jistým časovým zpožděním zase přidají. A proto to kolísá.
Takže jsme zažili v roce 2005, že nám vylezl deficit vysoko a Česká republika se dostala do režimu nadměrného schodku směrem k Evropské unii. Pravděpodobně totéž hrozí za rok 2007, až se vše spočte a uzavře. Na druhou stranu v roce 2006 se ta čísla stlačila pod hodnotu 3 % při vědomí toho, že na konci roku se omezilo čerpání rezervních fondů, že se nám zlepšila salda fondů na sociální pojištění, a že tedy v celkové té bilanci, měřeno metodikou ESA 95, jsme se dostali do rozumnějších čísel.
Je návrh na rok 2008 začátek nového trendu? Obávám se, že nikoliv, že je to opět pouze pokus na začátku volebního období vypnout hruď a v dalších letech to bude mnohem a mnohem složitější. Ono totiž zastavit některé tendence není tak jednoduché. Co se dá na rozdíl od oněch deficitů, které jsou řekněme dány i umem vykazování určitých čísel a je to dáno od jednoho fiskálního roku k druhému? Tak dlouhodobé trendy lze nacházet v oblasti vývoje státního či vládního dluhu. A tento roste skutečně dlouhodobě, roste už asi deset let a má dynamiku kolem 10 % ročně, tedy překračující růst HDP, což je jeden smutný fakt. Druhý smutný fakt je, že tak jak nám narůstají i úroky, tak se prodražuje dluhová služba. A jenom v příštím roce náklady na dluhovou službu pohltí dvě třetiny plánovaného deficitu státního rozpočtu. Když k tomu připočteme rozsah státních záruk, je toho tam zhruba za 200 miliard a některé možná mohou propadnout, navíc některé neplánované arbitráže, tak se dostáváme do velice problematických čísel.
Výhledově bychom se měli strefit nejenom do střednědobého výhledu, ale i do konvergenčního programu, který se každoročně projednává. Plán na příští rok je hezký, možná účetně splnitelný, ale pokud ve výhledu se dovídáme, aniž by bylo koncepční řešení zejména na příjmové straně, že se má deficit snížit v roce 2009 na 2,6 a v roce 2010 dokonce na 2,3 %, tak se obávám, že ani David Copperfield by nedokázal z těchto čísel vytvořit něco hmatatelnějšího, a že když se rozsvítí světla, zjistíme, že na pódiu je to poněkud jinak.
Samozřejmě že pro nás je zajímavé, jestli v nějakém časovém výhledu budeme schopni plnit parametry stabilní ekonomiky, kdy veřejné finance budou tak stabilní, abychom mohli rozhodnout, zda v termínu 2012-13, uvidíme, přijmeme euro. Ale ten problém přece není jenom v tom, jestli chceme, nebo nechceme euro.
Patřit do eurozóny a platit silnou měnou je jistě příslušenství k silnému ekonomickému uskupení. Má to i dlouhodobé výhody. Ale krátkodobé a střednědobé nevýhody při špatně nastaveném startu mohou být velkým hendikepem. Teď nemám na mysli to, co se běžně mezi prostým a neinformovaným lidem šíří, jak budou mít české mzdy a evropské ceny a jak je ošidí, až jim budou přepočítávat důchody a jejich úspory. Mám spíš na mysli to, že vláda se dobrovolně zříká určitých nástrojů prorůstové politiky, kdy ta konvergenční neboli dobíhající trajektorie ekonomiky se vlastně změní a přestaneme dobíhat ten vyspělý západ, vyspělou část Evropské unie, a zakonzervujeme se někde na těch osmdesáti procentech průměru ekonomické úrovně Evropské unie jako celku a Evropské měnové unie zvlášť. A to by jistě byla špatná zpráva pro obyvatelstvo, protože koneckonců by to muselo zaplatit ono.
Ještě jeden parametr tady byl diskutován. Byla to daňová kvóta. Daňová kvóta je pro ekonomy takové běžné číslo, ale obyvatelům je třeba vysvětlit, že v podstatě vypovídá o tom, jak je stát solidární, jak řeší, jakým velkým rozsahem řeší přerozdělováním některé problémy - vyrovnávání regionů atd., sociálních skupin. Jestliže bychom měli formulovat náš cíl z hlediska ekonomického rozvoje i sociální stability jako udržet současnou daňovou kvótu, a vláda v podstatě plánuje podstatné snížení této daňové kvóty, tak je to o onom zbavení se nástrojů ovlivňování věci. Někdy se argumentovalo, že kolísání daňové kvóty je vyvoláno autonomně. Tentokrát se ale jedná o záměrný plán a ten rozdíl není malý. V současnosti je to 36 a nějaké desetiny procenta. V roce 2010 už se má daňová kvóta dostat až na 33,5 %. To je rozsah onoho odzbrojování naší vlády.
***