(11.20 hodin)
(pokračuje Čurdová)

Kolem tohoto návrhu se objevuje množství mýtů a polopravd, koneckonců už nás všechny zásobuje agentura CEVRO s tím, ať tento zákon nepodpoříme, takže by možná také bylo možné říct, jak tedy vlastně se vládní koalice k tomu staví a jestli chce podporu ze strany opozice, aby byl zákon schválen, nebo nebyl. Na různých extrémních příkladech, kterými nás bombardují e-maily a v obálkách, je nám dokazováno, k jak absurdním situacím přijetí antidiskriminačního zákona může vést. Dovolte mi proto několika větami tyto mýty a polopravdy vyvrátit.

Je pochopitelné, že se lidé od sebe odlišují svými schopnostmi, vlastnostmi, talentem či inteligencí, a proto je v řadě případů rozlišování mezi lidmi naprosto oprávněné. Avšak domníváte se, že je správné rozlišovat mezi lidmi např. na základě jejich rasy nebo zdravotního postižení? Má být člověk odmítnut třeba v zaměstnání, při vzdělání nebo u lékaře pouze pro svoji barvu kůže nebo věk? Proč se řada občanů, kteří jsou nezaměstnaní a je jim více než 50 let, setkává s odmítnutím, že je nikdo nezaměstná, protože jsou staří? Proč řada i našich významných podniků začíná připravovat podpůrné projekty, které se jmenují 50+? Doufám, že se všichni shodneme na tom, že barva kůže, vzdělání nebo přístup k lékařské péči nemůže být důvodem k jakékoli diskriminaci. A právě pouze rozlišování na iracionálních či oprávněných důvodech má být podle antidiskriminačního zákona zakázáno. Názory, že tento zákon učiní konec jakékoli odlišnosti mezi lidmi, je proto třeba odmítnout, protože jsou naprosto absurdní.

Je pravda, že zákaz diskriminace přináší určitou regulaci společenských vztahů, ale kde by společnost byla, kdyby se její vztahy neregulovaly? Antidiskriminační zákon omezí pouze naši svobodu rozhodovat na základě předsudků a stereotypů, které ve společnosti přežívají, a nejenom v oblasti diskriminace. Takové omezení ale není v rozporu s hodnotami moderní civilizace, ke které se chceme řadit nebo snad už řadíme. Svoboda prostě nemůže být a není bezbřehá a není možné ji využívat k ponižování druhých. A svoboda také není jenom o právu, ale je i o povinnosti a zodpovědnosti, povinnosti a zodpovědnosti nás všech.

Diskriminace v jakékoli podobě narušuje důstojnost každého člověka. Zkušenost nám ukazuje, že pouhé ústavní zakotvení rovnosti je k jejímu odstranění naprosto nedostatečné. Proto je také potřeba přijmout potřebnou legislativu, proto je potřeba přijmout antidiskriminační zákon, který zakotví zákaz diskriminace a přinese nástroje, které v denní praxi umožní se skutečně a efektivně bránit. I když samozřejmě je to možné už i v této chvíli, ale ochrana oběti diskriminace je naprosto, naprosto nedostatečná.

Je třeba také zdůraznit, že zákaz diskriminace nebude nekonečný, jak často mylně tvrdí jeho odpůrci. Naopak zákon stanoví, v jakých situacích, komu a jakým způsobem bude ochrana před diskriminací poskytována. Právní úprava diskriminace podpoří všechny, kterým předsudky a stereotypy brání v tom, aby se plnohodnotně zapojili do společnosti. Přijetím tohoto zákona se zařadíme do rodiny vyspělých zemí, ve kterých je zákaz diskriminace a respekt jednoho k druhému považován za běžnou součást života.

To je tedy obecně k zákonu, byť sama osobně mám obrovský problém podpořit normu, kterou nám předložila vláda. Protože zákon, který nám předložila, neodpovídá standardům tak, jak jsou přijímány v zemích Evropské unie.

Paní ministryně Stehlíková tady kroutí hlavou a samozřejmě, že se mnou nesouhlasí. Paní ministryně, na to bychom - prostřednictvím pana předsedajícího - samozřejmě mohly vést dlouhé debaty a říkat si také, s kterými zeměmi se chceme srovnávat, jestli chceme dosáhnout toho skutečně vysokého evropského standardu, nebo jestli nám stačí jenom tak proplouvat těmi vodami, abychom něco měli, co bude k této věci potřeba.

Samozřejmě mě nesmírně mrzí, že zelení v této chvíli, kteří i ve vystoupení paní kolegyně Jacques se tady postavili jednoznačně na stranu rovnosti příležitostí a za přijetí této normy, tady zřejmě ustoupili až za hranu svého programu, protože si myslím, že kdyby měli tu možnost a nelpěli pouze na vládních seslích, na kterých sedí, tak by museli požadovat daleko větší a tvrdší požadavky v této oblasti, tak jak byly v jejich programu.

Paní ministryně Stehlíková také v jednom komentáři řekla, že tento zákon bude pružnější a blíže k lidem. No upřímně řečeno, já mám obavu, aby ta pružnost toho zákona neznamenala katapultáž obětí diskriminace někam daleko daleko od spravedlnosti. A dovolte mi znovu zopakovat na tomto místě, že v první řadě jde o úctu člověka k člověku.

Ačkoli jsem již několikrát říkala, že ten zákon je skutečně minimalistický, že v něm chybějí některé instituty, které by měly v tomto zákoně být, přesto budu navrhovat posunutí tohoto zákona do druhého čtení, ale s tím, že samozřejmě poslanecký klub sociální demokracie přijde s celou řadou pozměňujících návrhů, které se budou snažit tuto normu posunout k evropskému standardu tak, abychom se nemuseli před občany naší země stydět. Zároveň žádám, aby byl zákon určen také komisi pro rovné příležitosti.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Čurdové. Nikdo další se do rozpravy nehlásí. Hlásí se paní poslankyně Eva Dundáčková, takže prosím.

 

Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedající, pane ministře, paní zpravodajko, paní a pánové, plně respektuji rozhodnutí vlády předložit antidiskriminační zákon, ale v návaznosti na to, co zde bylo řečeno, mi dovolte, abych alespoň zrekapitulovala stávající právní úpravu. Nemohu se totiž jako právník, ani jako poslankyně a už vůbec ne jako žena a jako členka tohoto zákonodárného sboru smířit s představou, že zde zaznělo z úst mých předřečníků, že snad jsme republikou, jsme státem, jsme demokratickým systémem, ve kterém nejsou právně zakotvena pravidla, která by bojovala proti diskriminaci. Diskriminaci jakékoli, diskriminaci podle pohlaví, podle rasy, barvy pleti, jazyka, víry, náboženství, politického či jiného smýšlení. To přece, prosím, není pravda. A pokud snad si toho nejsme vědomi, dovolte, ta rekapitulace bude poněkud delší, ale pravděpodobně je nezbytná, protože jinak budeme donekonečna poslouchat, že potřebujeme jednu právní normu, která jen proto, že se jmenuje antidiskriminační zákon, změní naše myšlení, změní svět a změní právní stav v České republice.

Z hlediska ochrany před diskriminací jsou nejvýznamnější Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod. Svoboda myšlení, svoboda svědomí a svoboda náboženského vyznání jsou zaručeny článkem 15, stejně jako možnost jejich veřejného projevu v článku 16. Každý v České republice má právo na svobodné národnostní sebeurčení, přičemž příslušnost ke kterékoli národnosti nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu - článek 24 Listiny práv a svobod.

Prosím, já čtu deklarace, které jsou přímo obsaženy v jednotlivých právních předpisech v České republice.

Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu - článek 26 odst. 1, jakož i právo na vzdělání podle čl. 33 a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací - článek 26 odst. 3. Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky - článek 28. Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím - článek 21 odst. 4 Listiny. Každý má právo sdružovat se v odborových organizacích podle článku 27 Listiny základních práv a svobod.

Listina obsahuje i prvky pozitivní diskriminace, když vyjmenovaným subjektům poskytuje zvláštní ochranu zejména v pracovněprávních vztazích. Článek 27 tak stanoví obecnou úpravu s odkazem na prováděcí zákon. Podle tohoto ustanovení ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP