(11.10 hodin)
(pokračuje Jacques)
V roce 2006 zaznamenalo Slovenské národní středisko pro lidská práva a řešilo 198 písemných podání kvůli diskriminaci, čili žádná lavina, žádný nápor. Bylo to všechno dobře zvladatelné. A s výzvou převést evropské normy do svého národního práva se vypořádal již poslední stát, náš soused Německo, a v tuto chvíli jsme skutečně poslední zemí.
Já bych ráda připomněla, a nebyla jsem u toho, ale pokud jsme, a tato Sněmovna schválila zákon o registrovaném partnerství, tak je třeba si v této souvislosti uvědomit, že jsme šli cestou podstatně radikálnější a dle mého názoru správnou. A kdybych tady v tu dobu bývala byla, tak bych jistě hlasovala také pro. Totiž šli jsme za hranice toho, na čem se může shodnout celá Evropská unie, jelikož jeho přijetím vznikla práva pozitivní, zatímco zákon proti diskriminaci, o kterém jednáme v tuto chvíli, je převážně vymezením základních negativních práv, čili toho, co někdo nesmí dělat někomu druhému. Jsme tady skutečně o krok pozadu za tím, co představoval zákon o registrovaném partnerství, který si podporu Sněmovny a našeho Parlamentu získal.
To, co jsme tady řekla, však nejsou hlavní důvody, proč zde stojím a hovořím ve prospěch této úpravy. Pro mě klíčový důvod, proč návrh podporuji, je ten, že zákon přinese zlepšení pro oběti, a především potenciální oběti diskriminace, protože já jeho hlavní přínos spatřuji především v jeho osvětovém efektu. A tady budu možná souznít i s tím, o čem hovořil ministr spravedlnosti pan Pospíšil, že skutečně nemůžeme sázet pouze na to, že právní úprava něco bude regulovat, jasně to vydefinuje a tím už se sám ten efekt dostaví. Tak to není. Ale už samotná debata o tomto zákoně, to, že bude uživatelsky komfortní, to, že veřejnost s ním bude seznámena, bude to prostředí kultivovat. A z tohoto pohledu si myslím, že je ten osvětový efekt nezpochybnitelný.
Moje profesní i osobní zkušenosti mě přesvědčily, že diskriminace příslušníků různých menšin a skupin je u nás velmi rozšířeným jevem. A musím se tady velmi striktně vymezit vůči svému kolegovi Markovi Bendovi, který tady hovořil o tom, jako kdyby ti lidé se skutečně něčeho negativního dopouštěli. Ale tak to prostě není. Oni jsou příslušníky nějaké skupiny, ať už volbou nebo tak, že se nemůžou od této skupiny distancovat. A z tohoto pohledu mi ta vaše argumentace nepřipadala nosná.
A v mnoha ohledech jsem přesvědčena o tom, že naše společnost zatím nemá ani jasné povědomí o nepřijatelnosti určitých forem jednání. A v tom tkví ten základní problém. A to nejde jenom o diskriminaci rasovou i etnickou, která se čas od času dostává do popředí debat a je předmětem veřejných diskusí, ale vedle toho existují i velmi rozšířené praktiky různých způsobů znevýhodňování, ústrků nebo ignorance, kterým jsou vystaveny například osoby starší nebo tělesně postižení. A zajímavé je přitom zjištění, nakolik je povědomí o problematice diskriminace mezi veřejností vágní a zcela nejasné. Na jedné straně je pojem diskriminace často užíván, a dovolím si říci že i zneužíván, nesprávně všude tam, kde se někdo domnívá, že dochází k určité nespravedlnosti nebo poškozování. Na druhé straně jsme však opakovaně svědky případů, kdy si ten, kdo se diskriminace dopouští, vůbec není tohoto svého jednání vědom. A ve všech těchto případech je dobře vedená osvěta prostředkem pro postupné odstranění problémů, ale musíme mít také skutečně nějaký právní nástroj se v případě, že k něčemu takovému dochází, účinně bránit.
Přijetím jednoho zastřešujícího zákona, a o tom už tady bylo také hovořeno, se vyhneme nežádoucímu bujení právních předpisů, a to si myslím, že by mohlo získat sympatie těch z vás, kteří váhají, protože si zajistíme, a o tom už jsem hovořila já sama, uživatelský komfort a také snadnější chápání problematiky diskriminace v naší společnosti. A to se potvrzuje v zemích, které mají již dlouhodobější zkušenosti.
Antidiskriminační zákon má za sebou už dlouhý a spletitý příběh a řada z vás se na něm podílela a mohli jsme si vyslechnout řadu výhrad. Některé zazněly už dnes a budou zaznívat jistě i v druhém a v třetím čtení. A většina těch negativních argumentů si myslím, že byla někde už vyvrácena, a to i opakovaně. Ale jeden mýtus přetrvává a i dnes to tady zaznělo. A je to představa, že zákon příliš omezuje smluvní volnost a vnáší do našeho právního řádu zbytečné regulace. Já se domnívám, že je to omyl, protože antidiskriminační zákon a antidiskriminační orgán, v tomto návrhu zákona veřejný ochránce práv, mají chránit občany, kteří se sami hlásí o svá práva. A v tomto smyslu je dle mého názoru založen na tradičních liberálních a konzervativních hodnotách, které kladou právě důraz na to, aby občan ke svému životu a překážkám, které mu případně stojí v cestě, přistupoval odpovědně a také aktivně. A antidiskriminační zákon může napomoci tomu, aby se více občanů mohlo postarat o sebe sama a nemuseli se, tak jak o tom hovořil Marek Benda, spoléhat pouze na společnost a stát. A z tohoto pohledu nepředstavuje jeho přijetí jen formální naplnění závazků vůči Evropské unii, ale posun ve skutečném vytváření společnosti rovných šancí.
A velmi se přimlouvám za to, abychom se schválením předkládaného návrhu vydali cestou k reálnému prosazování a uplatňování hodnot vlastních civilizované Evropě a zákon, byť v této minimalistické podobě, schválili. K těm výhradám, které zaznívají z řad komunistických poslanců, a já tady souhlasím s paní ministryní Stehlíkovou, že zpravodajská zpráva paní kolegyně Rujbrové nebyla pouze zpravodajskou zprávou, ale něčím více, a já se k těm výhradám budu zřejmě vyjadřovat až v rámci druhého čtení, protože nepochybuji o tom, že se tady ve druhém čtení nad tímto návrhem setkáme.
Moc pěkně vám děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Kateřině Jacques a prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Anna Čurdová.
Poslankyně Anna Čurdová: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, nejprve mi dovolte, abych se vyjádřila k tomu, o čem tady hovořil pan kolega Benda, protože téměř by se dalo říci, že my jsme dva urputní souputníci stojící každý na jiné straně barikády, co se antidiskriminačního zákona týče.
Já bych mu chtěla poděkovat za to, co tady řekl, protože jasně ukázal, že antidiskriminační norma není jenom normou, kterou vyžaduje přijmout Evropská unie, ale že je také střetem dvou pohledů na svět. Že je o tom, jaká je představa, a jaká je tedy i politická představa, o hodnotě člověka. Na jedné straně hovoříme o tom, že člověk je zodpovědný hlavně a jenom sám za sebe, že je legitimní, aby byl diskriminován, aby byl často na základě diskriminace i pronásledován, a kdy snižujeme jeho základní úctu sama k sobě, a samozřejmě toho druhého pohledu na svět, který naopak říká, že úcta k lidem a k člověku je součástí civilizace, ve které žijeme a ve které se pohybujeme.
Já jsem nesmírně ráda, že vláda se hlásí k zodpovědnosti, kterou má s přijetím tohoto zákona, a že jej vypracovala. Z druhé strany je mi líto, že v minulém období se nenašel alespoň jeden zodpovědný senátor z politické strany, která v Senátu převažuje, aby dal hlas zákonu, který bylo potřeba přijmout, protože ty výhrady, které tady zaznívají dnes a zazněly v projevu jak paní ministryně Stehlíkové, tak pana ministra Pospíšila, tak to nám hrozilo už i v minulém období. Takže jaká teda byla zodpovědnost minule a jaká je tedy nyní? Jak se liší? Možná že teď je ta vládní i s tím přístupem, nebo s tím euroskeptickým přístupem, který hlavní vládní strana má.
Ale dovolte mi nyní vrátit se obecně k tomu, co to vůbec diskriminace je, protože mám pocit, že řada z vás, jak tady sedíte, se s ní vůbec nesetkala a že vůbec ani nepředpokládáte, že někdo z vašich blízkých by mohl být diskriminován, ať už jsou to vaše děti, vaši vnuci nebo eventuálně vaši manželé, manželky, přítelkyně, přátelé.
***