(11.00 hodin)
(pokračuje Stehlíková)
Ještě bych vás chtěla upozornit na zdánlivý detail, nicméně si myslím, že pro vás jako pro zákonodárce je důležitý. Jedná se o to, že další z navržených novel v částech druhé až sedmé zákona se týká doplnění a zpřesnění existujících právních norem a zvláštní poslání tam má změna zákona o pojistné smlouvě a zákona o pojišťovnictví. Cílem těchto změn je splnit požadavky směrnice 113 z roku 2004, aby mohlo být nadále používáno pohlaví jako určující faktor při stanovení výše pojistného a pro výpočet pojistného plnění a vyjmenovaných druhů pojistných smluv. Pokud by tyto výjimky nebyly ve stanovené lhůtě náležitě upraveny zákonem, další používání kritéria pohlaví v této oblasti by mohlo být v rozporu s právem Evropského společenství.
Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi, abych vás na závěr znovu upozornila na důležitost projednání předloženého návrhu z hlediska našeho členství v Evropské unii. Již o tom mluvil pan ministr Pospíšil. Chci vám říci, že již před vstupem České republiky do Evropské unie měla Česká republika povinnost sbližovat vnitrostátní právo s právem Evropského společenství na základě asociační dohody. Transpozice antidiskriminačních směrnic tak začala dílčími novelami stávajících předpisů již v roce 1997. V roce 2000 došlo k novele zákoníku práce. V roce 2000 však Evropská unie přijala nové směrnice, především tzv. směrnici rasovou, kterou už nebylo možné pro její široký záběr efektivně implementovat formou dílčích novelizací. Právě v této době vznikla myšlenka především na základě doporučení britských expertů vytvoření zastřešujícího antidiskriminačního zákona, což se v této situaci jeví jako nejvhodnější postup.
Já se nebudu vracet k důvodům nepřijetí této normy v minulém volebním období. Chci jenom znovu podtrhnout, že plynutím času se náš skluz vůči evropskému právu zvětšuje a situace je stále napjatější. Jak už zmiňoval pan ministr, v současné době máme čtyři řízení pro porušení Smlouvy o založení Evropského společenství, z toho jsou dvě řízení ve fázi tzv. odůvodněného stanoviska. To znamená, že odůvodněné stanovisko představuje precizní právní rozbor konkrétních nedostatků národní legislativy, to znamená nejedná se o nějakou obecnou politickou deklaraci. Tvrdou realitou je, že nyní musíme očekávat žalobu Komise před Evropským soudním dvorem. Pokud nedojde ke změně, soudu nezbude, než konstatovat porušení smlouvy. V tomto případě stanoví soud rovněž lhůtu k nápravě a následně finanční sankce. Reálně tak má Parlament České republiky poslední možnost, aby se zabýval antidiskriminačním zákonem v běžném legislativním procesu, a nikoliv ve stavu legislativní nouze. Navíc je zapotřebí upravit ve stanovené lhůtě zákonem některé výjimky z aplikace zásad rovného zacházení v oblasti pojištění.
Pevně věřím, že vy všichni jako členové zákonodárného sboru ctíte zásadu, že smlouvy zavazují, a otevřete proto svým dnešním hlasováním možnost, abychom vážně diskutovali o tom, jak tyto naše evropské závazky v oblasti zákazu diskriminace naplnit.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji paní ministryni. Teď bych udělil slovo panu poslanci Marku Bendovi, který se už předtím řádně přihlásil písemně. Prosím, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážení páni ministři, vážené dámy, vážení pánové, já jsem chtěl k této věci říct trošku obecnější poznámku, která myslím, že se zapomíná, a myslím, že by měla být řečena a měla být vyslovena.
Jako něco automatického se bere, že diskriminovat je nesprávné, že diskriminovat je něco strašně špatného a musíme s tím za každou cenu bojovat. Já to pokládám za jeden z největších omylů moderní společnosti. Každá společnost přirozeně diskriminuje. Všichni jsme četli Rychlé šípy v dětství, někteří je čtou teď svým dětem, kteří nemluví s hochy, kteří kouří nebo kteří mluví sprostě. To je přece normální způsob, jakým se společenské výstřelky v normálním společenském životě vytlačují a ukazuje se na ně, že jsou špatně. Stejně tak to známe samozřejmě z podnikání, protože jsou prostě tací, se kterými se obchodovat může, protože se chovají slušně, a jsou tací, se kterými se obchodovat nemůže, protože se chovají neslušně. Známe to i z politiky dokonce. Prostě některé strany nacistického nebo komunistického typu jsou registrované řádně, ale slušní lidé s nimi nemluví.
Tento omyl vznikl v okamžiku, kdy jsme se pokusili přenést jinak správnou tezi, že stát se ke všem svým občanům chová zcela stejně a že stát není ten, kdo má právo někoho diskriminovat, protože si ho vybere a řekne: zrovna ta nebo ona kategorie lidí podle nějakého kritéria se mi nelíbí, že ten stát je tím, kdo se má chovat absolutně neutrálně, protože každý člověk má svoji hodnotu sám o sobě a ta hodnota mu není dávána státem, ale je to jeho hodnota, jeho jako lidské bytosti. A z tohoto hlediska je úkolem státu, aby se ke všem choval neutrálně a nebyli žádní, kteří jsou zvýhodněni nebo znevýhodněni.
Tak došlo k pokusům, a opakovaným pokusům, přenášet tyto zákazy diskriminace do soukromoprávních vztahů. Já to opravdu pokládám za jeden z největších omylů. Když člověk studuje zemi, kde se tohle rozjelo ve velkém stylu, a to jsou Spojené státy, a přečtete si pak součet všech potenciálně diskriminovaných skupin, tak vám vyjde asi 300 % obyvatelstva. Pak není vůbec jasné, kdo by vůbec ještě mohl diskriminovat, protože každý je v nějaké potenciálně diskriminovatelné skupině. A hlavně se dochází do absurdit, že jakoby nejhodnotnějším občanem společnosti je lesbická Afroameričanka bez vyznání. Mně to připadá absurdní a nechci se takového světa dožít.
Tolik myslím, že je třeba říci obecně k tomu návrhu antidiskriminačního zákona, protože si myslím, že je prostě omylem, je omylem Evropské unie a budeme se muset s tím nějakým způsobem vypořádat.
Na druhou stranu uznávám, že vláda se maximálně snažila, aby nerozšířila naše povinnosti ani o milimetr. Já myslím, že budeme muset ještě přezkoumat onu pasáž přenosu důkazního břemene v pracovněprávních a dalších vztazích na potenciálně diskriminující osobu, zejména v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, které už vykládalo § 143a odst. 2 občanského soudního řádu, publikované pod č. 419/2006, které se pokusilo vymezit poměrně pečlivě meze tohoto rozhodnutí.
Ale to je asi opravdu na jednání ve výborech. Jestli jsme opravdu dnes v situaci, že bohužel na tomto místě já buď můžu vyzvat vládu, aby podala návrh na vystoupení z Evropské unie, anebo musím tuto normu pustit, tak já poctivě říkám, že tuto normu pouštím, i když mi nad tím krvácí srdce.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců ODS.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Marku Bendovi. Nyní bude hovořit paní poslankyně Kateřina Jacques. Jako další se z místa přihlásila paní poslankyně Čurdová.
Poslankyně Kateřina Jacques: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych na rozdíl od mého předřečníka kolegy Marka Bendy vyjádřila svoji podporu vládnímu návrhu zákona o rovném zacházení.
Těch důvodů je celá řada. Některé už tady zazněly. Já osobně pociťuji skutečnost, že se Česká republika stala a v tuto chvíli je jediným státem Evropské unie, který nebyl schopen dostát svým závazkům a převzít antidiskriminační směrnice, za ostudnou. A tvrzení, že český právní řád je již dnes s evropskými normami plně v souladu, které tu a tam zaznívá i z úst některých odborníků, považuji bohužel jenom za zbožné přání anebo vědomé klamání veřejnosti. To už ať si přebere každý sám.
Já bych tady ráda připomněla, že například na Slovensku byl antidiskriminační zákon přijat v roce 2004 a zkušenosti s jeho fungováním jsou velice pozitivní a nedošlo ani k naplnění těch obav, které předtím zaznívaly a objevují se i tady u nás, že by agenda stížností na diskriminaci byla nezvladatelná, že by tento institut byl zneužíván.
***