(10.50 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás požádal, abyste tento návrh propustili do dalšího čtení, aby o něm bylo možno seriózně diskutovat na ústavněprávním výboru. Předpokládám, že ta diskuse se povede jak v rovině věcné, tak v rovině politické. Konstatuji, že já jsem rád, že vláda tento návrh zde předložila, protože - jak jsem již uvedl v úvodu - je povinností odpovědné vlády reagovat na mezinárodní závazky, které máme a které vyplývají například z členství v Evropské unii. A toto je též hlavní důvod, proč tento návrh zde byl předložen, přestože předpokládám, že též povedeme diskusi o tom, zda současné prostředky platného práva antidiskriminaci jako takovou již dostatečně neupravují.
Dámy a pánové, já vás prosím, pusťte tento návrh do dalšího čtení, do druhého čtení, tak aby bylo možno o tomto návrhu seriózně diskutovat v jednotlivých výborech. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji, pane ministře. Prosím paní poslankyni Zuzku Bebarovou-Rujbrovou, aby nám řekla také své stanovisko. Prosím.
Poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová: Dobrý den. Kolegyně a kolegové, dovolte, abych i já se vyjádřila k vládnímu návrhu zákona o rovném zacházení, tedy k tisku 253. V České republice se lidským právům věnuje, byť často formálně, celá řada institucí a jejich ochranu, jak zde už zmínil pan ministr, máme promítnutu i do legislativy, kdy základní předpis kromě ústavy představuje především Listina základních práv a svobod, což je samozřejmě rovněž norma ústavní síly. A ochranu těchto práv máme zakomponovánu i v celé řadě dalších zákonů. To, že se žádná z těchto norem nejmenuje antidiskriminační, neznamená, že naše stávající legislativa diskriminaci umožňuje. A pokud ano, tak pouze pozitivní, která je naší společností všeobecně akceptována. S naplňováním to bývá někdy obtížnější.
Pan ministr zmínil i osud předcházejícího pokusu o předložení návrhu antidiskriminačního zákona z minulého volebního období. Tehdy na neschválení tohoto návrhu se podílely především poslanecké kluby KSČM a ODS. Komunisté byli neúspěšní se snahou o zrušení takzvaných lustračních zákonů a Občanská demokratická strana tehdy odmítala snahy o pozitivní diskriminaci některých ohrožených skupin občanů.
Dnes je to právě vláda vedená Občanskou demokratickou stranou, která pod tlakem požadavků Evropské unie je nucena o přijetí tohoto zákona usilovat. A o to více jsem byla zvědavá, jak se s tímto požadavkem vyrovná. Musím konstatovat, že se jí to překvapivě podařilo, a to dokonce, aniž by upustila od svých dosavadních postojů.
Jestliže předcházející předloha byla kompilátem již platných antidiskriminačních ustanovení obsažených v jiných zákonech a směrnic Evropské komise omezujících diskriminaci, včetně té, kterou jsme dosud vnímali jako pozitivní, tedy oprávněně zvýhodňující některé skupiny obyvatel - mohu zmínit dřívější odchod žen do důchodu, ochranu zdravotně hendikepovaných v pracovněprávních vztazích a podobně - tak aktuální návrh zavádí skutečně jen to nejnutnější, k čemu nás zavazují směrnice Evropské unie, a při související novelizaci již platných zákonů dokonce vyškrtává zčásti již existující antidiskriminační nadstandard. O pozitivní opatření ve vztahu k ohroženým skupinám občanů se ani nepokouší. Omezením zákazu diskriminace na pracovněprávní a obdobné vztahy, sociální zabezpečení, přístup ke zdravotní péči a vzdělání, které jsou zde postaveny do roviny přístupu ke zboží a službám, fakticky a formálně zavazuje jiné, aniž by s aktivními opatřeními příliš počítal i ze strany státu. Dovolí lidem, aby se o svá práva soudili, což mohou již dnes. Umožní nevládním organizacím, aby na problémy upozorňovaly, a ty to, pravda s malým výsledkem, již v současné době dělají, a vynaloží náklady na zřízení 15 míst v Úřadu veřejného ochránce práv, kterému hodí dozor nad naplňováním zákona na krk. Jestliže předchozí pokus počítal s odmítnutím diskriminace z důvodu politického či jiného smýšlení nebo členství v politických stranách nebo v politických hnutích, v návrhu se pro odmítnutí nerovného zacházení s lidmi jiného názorového přesvědčení, než má vláda, tentokrát místo nenašlo.
Mohla bych pokračovat, ale úvodní slova pana ministra potvrzují moji skepsi o tom, s jakým přesvědčením vláda do snahy zamezit diskriminaci v České republice ve všech vztazích skutečně jde. Souhlasím s panem ministrem v tom, že tato Sněmovna by měla rozhodnout, zda tato předloha je pro nás dostatečná. Já sama jsem připravena předložit celou řadu pozměňovacích návrhů. Ale dopředu avizuji, že pokud by návrh měl zůstat v současné podobě, asi bych jej nedokázala ke konečnému hlasování doporučit. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď bych otevřel obecnou rozpravu a ptám se, kdo se hlásí. Vidím, že se hlásí paní ministryně jako první. Prosím, paní ministryně Stehlíková, máte slovo jako první.
Ministryně vlády ČR Džamila Stehlíková Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Děkuji také paní zpravodajce za vzorný politický projev, který trošku překročil svým politickým nábojem meze zpravodajské práce. Nicméně bych zde ráda podotkla několik důležitých věcí, které paní zpravodajka zmínila.
Ano, je to pravda. Zákon vymezuje oblasti, na které se vztahuje, a jedná se o každodenní život občanů. To znamená definuje ekonomicko-sociální segmenty života občanů, jako na příklad sociální zabezpečení, zdravotní péče, vzdělání, přístup ke zboží a ke službám. To znamená zákon se nebude vztahovat na sféru občanského a politického života, kam spadá například regulace církevního a náboženského života, sdružování občanů, výkon politických práv či úprava voleb. Stejně tak zůstává mimo sféru zákona oblast soukromého a rodinného života.
Myslím si, že to je tak správné, protože ty oblasti sociálního, profesního, každodenního života občanů jsou oblastmi, kde nejčastěji dochází k diskriminaci. Například na základě věku či pohlaví. A máme se tímto zabývat a umožnit každému občanovi, pokud se cítí být diskriminován z těchto důvodů a v těchto oblastech, aby se mohl sám svých práv dobrat v občanskoprávním řízení. Naopak posilujeme postavení jednotlivce a neomezujeme ho v jeho osobních volbách a preferencích týkajících se dejme tomu soukromého, politického či náboženského života.
Chci říci, že zákon obecně definuje základní pojmy a definuje diskriminaci, což je vlastně definice, která chybí našemu právnímu řádu, neboť ze zákoníku práce vypadla v očekávání právě schválení antidiskriminačního zákona, ale zároveň definuje přípustné formy rozdílného zacházení. To znamená, že v této věci velice precizně přebírá ustanovení evropských směrnic.
Chci vás ujistit, že obdobně postupují i ostatní země Evropské unie. Nejsme nijakou výjimkou, a když se podíváme do antidiskriminačních zákonů našich sousedů, ať už na Slovensko, kde byl antidiskriminační zákon schválen v roce 2004, nebo do Německa, kde byl ten zákon schválen v minulém roce, tak nalezneme identické definice. V podstatě jsme vedeni snahou evropské harmonizace a hledali jsme kompromis, který zároveň ještě usiloval o to, aby ta naše norma, kterou předkládáme, byla stručná.
Když se podíváte na to, že ten antidiskriminační zákon definuje oblast, která doposud nebyla podchycena v českém právním řádu, je nesmírně stručný, je to pouze 18 paragrafů, a v podstatě nepřispívá k existujícímu trendu bujení právního řádu. Ovšem snahu po větší jednoduchosti, po větší transparentnosti brzdila nezbytnost přesné transpozice komplexních a podrobných ustanovení evropského práva, takže jsme ve spolupráci s Legislativní radou vlády nalezli ideální kompromis dle mého názoru a věřím, že pro vás jako pro zákonodárce tento problém není nový, komplexnost nebo složitost evropských norem, a že budete v tomto ohledu přistupovat k hodnocení návrhu realisticky.
***