(10.20 hodin)
(pokračuje Fialová)
Předložené pozměňovací návrhy jste obdrželi včera na stůl, a proto je nebudu číst.
Závěrem bych jen chtěla na adresu pana premiéra podotknout, že v programovém prohlášení neměli také zvyšování finanční účasti občanů na zdravotnictví.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď bych požádal pana poslance Stanislava Grospiče a další bude pan poslanec Petr Braný.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, moje pozměňovací návrhy jste obdrželi včera na stůl v písemné podobě, a já se tedy nyní soustředím na krátké okomentování důvodů, které mě vedly k jejich předložení.
Musím v úvodu říci, že vládní reforma, tak jak je předložena v tisku 222, se domnívám, že je takovým konglomerátem a snůškou všeho nemožného, že nemá v podstatě racionální jádro nějakým způsobem ji upravovat, a chceme-li uchránit občany této země od negativních dopadů, které přináší, pak je třeba ji odmítnout. Přesto mě některé důvody vedly k tomu, abych přece jenom předložil alespoň tři pozměňovací návrhy, které reagují na některé výkřiky, které se mohou vyloženě negativně dotknout sociálně slabých skupin osob a odborových organizací.
V prvním případě nejde o nic více, ale také o nic méně než o kvalitu záchranné sociální sítě a o přežití hendikepovaných uchazečů o zaměstnání. Již po půl roce účinnosti zákona o pomoci v hmotné nouzi vláda totiž navrhuje vcelku zásadní systémové změny, a to odejmout kompetence úřadům práce a pověřeným úřadům obecním rozhodovat o navýšení částek k živobytí o 600 korun měsíčně u dlouhodobě nezaměstnaných ve stadiu hmotné nouze. Současný mechanismus má pak být nahrazen taxativním určením osob, které ze zákona na toto navýšení dosáhnou. Zřejmě se zde nedůvěřuje subjektivnímu posouzení a subjektivnímu rozhodnutí dvou na sobě nezávislých úředníků.
Navrženou koncepci nekritizuji, naopak vítám její uplatnění, ale v tom smyslu, že při schvalování zákona o pomoci v hmotné nouzi už poslanecký klub KSČM upozorňoval na závažná rizika záměru postavit dožití člověka na rozhodování úředníků. Závažný problém vidím v tom, že taxativně stanovená skupina osob, kterým bude obligatorně navýšena částka k živobytí o 600 korun, není komplexní. Vývojové tendence dlouhodobé nezaměstnanosti podrobně sleduji od roku 2000 a na základě tohoto poznání si dovoluji upozornit, že kromě individuálních osob jsou na českém trhu práce velmi obtížně zaměstnavatelní také uchazeči o zaměstnání starší věku 50 let. Na označenou sociální skupinu však vláda nepamatuje. Přitom umisťování uchazečů o zaměstnání starších 50 let do pracovního procesu se nedaří ani v podmínkách současné vysoké výkonnosti ekonomiky, ale ani při zvýšené péči úřadů práce o tyto osoby. Vím to od konkrétních případů na úřadech práce např. v Kutné Hoře, ale i v Ostravě, Brně a Hodoníně.
S ohledem na všechna uvedená fakta, která jsem v úvodní ministerské dikci novely vlády hledal, a zákona o pomoci v hmotné nouzi, která na dlouhodobě nezaměstnané padesátníky pamatovala, uvítal, po prostudování předlohy ale s politováním konstatuji, že vláda tuto významnou sociální skupinu hází přes palubu, tak jako většinu občanů v této zemi. Můj návrh tedy naopak požaduje, aby kromě invalidních občanů měli na automatické navýšení částky živobytí o 600 korun měsíčně nárok také dlouhodobě nezaměstnaní padesátníci ve stavu hmotné nouze.
Ve druhém případě si dovoluji nesouhlasit s vládní předlohou opakovaně zaplevelit český řád neprávními principy, které nabourávají solidárnost mezi lidmi. Hovořím o dikci nově navrhovaného odstavce 2 písmeno a) § 39 zákona o zaměstnanosti, která navrhuje vázat přiznání dávek v nezaměstnanosti na vlastní odpovědnost zaměstnance uchovat si svůj zaměstnanecký poměr. Jde o zcela bezprecedentní zásah státu do vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se navíc přímo vysmívá zavedeným pojistným principům pojištění proti nezaměstnanosti. Do zákona č. 582/1992, o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, je každý zaměstnanec povinen odvádět státu 0,4 % své mzdy nebo platu pro případ nezaměstnanosti. Zaměstnavatel pak přispívá 1,2 %. Při průměrné mzdě jde o 323 korun měsíčně a o 3881 korun ročně. Za posledních 14 let, to je od doby, kdy bylo pojistné zavedeno, o 65 644 korun. Za tyto částky má nezaměstnaná osoba evidovaná na úřadu práce od státu nárok na zprostředkování zaměstnání, a než se tak stane po omezenou dobu také nárok na podporu v nezaměstnanosti. Vláda navrhuje tyto podmínky změnit, sazbu pojistného zachovat, ale rozsah pojistného plnění zúžit pouze na případy nezaměstnanosti z organizačních důvodů, resp. na případy rozvázání pracovního poměru dohodou nebo běžnou výpovědí podanou zaměstnancem. V případě okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem z důvodu porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem nebo z důvodu permanentního porušování pracovní kázně po dobu šesti měsíců pojistný princip platit nemá a zaměstnanec, přestože poctivě platil pojistné, by v případě nezaměstnanosti obdržel pojistné plnění, tak dříve proplacenou podporu nedostane. Zaměstnavatel tak dostává do rukou významný nástroj, který zásadním způsobem mění poměr sil na trhu práce, zlevňuje pracovní sílu a vychází vstříc jednostranně zaměstnavatelům, tedy těm, jejichž zájmy tato vláda chce touto reformou hájit. Nástroj sil lze snadno zneužít, který může ovlivnit i samotné sjednávání mezd nebo podmínek práce.
Třetí pozměňovací návrh, který předkládám, se týká zdanění odborových a společenských organizací. Domnívám se, že vypuštěním bodu 53 v části prvé by byl zachován současný stav, kdy příjmy odborových organizací a společenských organizací by nebyly daněny. V opačném případě tímto bodem se navrhuje zrušit daňové osvobození příjmu z pronájmu vlastních nemovitostí a úrokových příjmů z termínovaných vkladů odborových organizací, podmíněné využitím těchto příjmů v oborově hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců podle zákoníku práce. Myslím si, že to je krok vlády, který jde v duchu toho, jak např. Ministerstvo práce a sociálních věcí zadržuje platby odborovým organizacím za výkon bezpečnosti práce zcela bezprecedentně oproti uplynulým letům již více než půl roku. Důvody tedy pro ponechání dosavadního řešení právní úpravy dále trvají.
Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Teď bych požádal Petra Braného. Je tady? Další by byla paní poslankyně Miloslava Vostrá.
Poslanec Petr Braný: Vážený pane místopředsedo, děkuji za slovo. Vážená vládo, kolegyně, kolegové, vážení hosté, hovoří se mi trošku složitěji k těmto otázkám, protože trávím v této ctihodné Sněmovně šesté léto. To prvé bylo velmi vlhko, vzpomínáme dodnes povodně, ostatní léta byla horká, o důvěře, nedůvěře, a dnes tu máme údernické legislativní pnutí. A já jsem měl tu čest, že jsem hlasoval o již pěti vládách za své krátké funkční období, které jsem zde, a měl jsem vždy věcné výhrady k programovému prohlášení, ale nikdy jsem nečekal, že to bude takto válcováno. Toto bych si odpustil, kdyby nebyl ten velký pozměňovací návrh pana předsedy vlády, to úvodní vystoupení. Rád obětuji další léto na hlasování o nové důvěře třeba vlády.
Ale teď věcně. Podívejte se, v rámci podrobné rozpravy k vládnímu návrhu předkládám celkem sedm pozměňovacích návrhů, z toho v pozměňovacích návrzích o ekologických daních jsou vlastně dva podbody a beru to jako jeden pozměňovací návrh, i když jsem si vědom, že mohou být hlasovány samostatně. Do pozornosti bych vám zejména chtěl upřít pozměňovací návrhy, které prošly v rozpočtovém výboru a dostaly podporu s tím, že první pozměňovací návrh, to nebyl můj pozměňovací návrh, který máte předložen na lavice, a má to celkem sedm stran, nebyl v rozpočtovém výboru projednáván.
***