(16.40 hodin)
(pokračuje Dolejš)
A tudíž ono Německo nám bude ještě nějakou chvíli ekonomickou úrovní nepochybně vzdáleno. Ekonomickým rozměrem to je dáno. To je vis maior. Ale má to i ekonomickou logiku. A já si myslím, že bychom ji měli vnímat.
Někdy jsou připomínány zahraniční zkušenosti. Možné je podívat se někdy i do minulosti. První republika je často skloňována. Někteří ji označují jako pokus vybudovat demokracii humanizující v masarykovském slova smyslu. A konkrétně vzato, v oné prvorepublikové demokracii byly důchodové daně odstupňovány devatenácti sazbami. Takže ti kteří mají tento druh inspirace, by se mohli, myslím si, také zamyslet.
Pět či čtyři sazby u daně z příjmu fyzických osob je současná realita. My pouze navrhujeme, aby ta progrese byla zvýšena. To znamená, aby v tom horním decilu, pro těch horních deset procent, byla vyšší, aby ta solidarita byla znatelnější. Já si myslím, že lidé, kteří mají více než 33 tisíc měsíčně, unesou zachování současného stavu, tj. těch 32 %. Lidé, kteří mají tak velké příjmy - jsou i mezi námi, tzn. nad 83 tisíc - by klidně mohli platit 40 %.
Ale, řekněme si také na druhou stranu, že součástí našeho návrhu je nejenom někomu brát, ale také vytvořit prostor pro onu rovnost šancí. Právě ti, kteří mají nejnižší příjmy a kteří jsou vystaveni onomu pokušení vykašlat se na práci a říci si "dejte sem podporu", právě ti, když jim zvýšíme čistý příjem, se mohou chovat racionálněji, ekonomicky. A přináší jim to, samozřejmě, seberealizaci a vytváří to určité dlouhodobé návyky, což je v pořádku. To jsou lidé, kteří se pohybují v jiném kvantilu. Možná, že je to dvacet procent, možná, že ještě více. To jsou lidé, kteří mají příjem kolem 12 - 13 tisíc měsíčně. Na tyto lidi bychom neměli zapomínat, i když nejsou častými hosty v těchto prostorách. A když se tak podívám - dnes nejsou ani na balkonu. Možná, že se nebudou dívat večer ani na zprávy. Jsou to ale lidé, kteří jsou občané, kteří jsou voliči a kteří nejvíc potřebují pomoc. (Potlesk levé části sálu.)
Pokud jde o korporátní daň neboli daň z příjmů právnických osob, zaznamenal jsem jakési pozdvižené obočí či údiv, proč i zde chceme zavádět progresi, protože u této daně většina zemí má opačný směr. A je prý ekonomicky nezdvořilé zejména těm velkým firmám sdělit, že by mohly platit ne tolik jako v Německu, ne tolik jako ve Švédsku nebo ve Francii, ale přece jenom o trochu víc.
Připomínám, že vícesazbová konstrukce korporátní daně také není nějaký zlý úmysl můj osobní nebo kohokoliv dalšího z mých stranických kolegů. Je to systém, který funguje například ve Velké Británii, kde corporate tax má také dvě sazby. A je to věc, která je diskutována také českými odborníky. Například bych připomněl člověka, který není na penězovodu těch, kteří dneska volají po radikální reformě a po určitém typu pojetí reformy, ale přesto si ho odborně vážím, protože ho dlouhodobě znám - kolegu Václava Klusoně, který připomínal, že ta vícesazbová daň u korporátních daní je logická a je oprávněná.
Samozřejmě, to, co předkládáme, se možná nesetká s takovým úspěchem, aby to prošlo majoritně. Dokonce se může stát, že to v tyto letní dny bude hlas volající v poušti. Ale přesto se může stát, že přece jenom uvízne v hlavách a že ta debata o rozumné míře progrese tím začne. A já si skutečně myslím, že ta debata je namístě, že pokud ji neabsolvujeme, přinutí nás k ní realita. A bude lépe, když nás zastihne připravené.
Tady kdosi hovořil, myslím si, že to byl opoziční politik, opoziční poslanec, a logicky označil vládu a její reformu za hrobaře. Já se obávám, že to je ještě horší. Ona totiž - znáte z té bigbíťácké písně V mládí jsem chtěl být hrobařem - naše vláda je ten hrobař, který tady běhá s kolečkem hlíny. A zatím ve světě už vítězí kremace. A my bychom si měli říci, jak se vyhnout tomu, abychom nebyli pohřbeni, ať už tou či onou metodou. A ten hrobník, který si myslí, že tady s tím kolečkem hlíny si přivydělá, by si měl uvědomit, že také může jako hrobník skončit.
Děkuji za pozornost. (Potlesk z levé části sálu.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji. A nyní má slovo paní poslankyně Soňa Marková. A po ní je přihlášen pan kolega Zdeněk Škromach. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Soňa Marková: Děkuji. Vážená paní předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych se za poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy již opakovaně vyjádřila k předloženým změnám v oblasti zdravotnictví.
Otázka zdravotnictví je sice dlouhodobě velmi diskutovaná a stala se i předmětem ostrých sporů, ale fakticky k seriózní diskusi mezi odbornou a laickou veřejností nedošlo, a to i přesto, že o tom pan ministr Julínek mnohokrát halasně mluvil.
Zarážející je již samotný avizovaný cíl této takzvané reformy. Pacient by se měl postupně změnit z pasivního příjemce charity na informovaného zákazníka. Tvůrci reformy jsou tedy přesvědčeni, že zdraví je zboží, zdravotnictví je podnikání jako každé jiné a platí zde tržní principy. KSČM chápe zdravotnictví ale jako veřejnou službu a zdraví v žádném případě nepokládá za zboží či nástroj obohacování.
Pod záminkou plýtvání a zneužívání zdravotní péče občany i nutnosti navýšit příjmy do systému zdravotnictví se ruší nemožnost přijmout od pojištěnce úhradu v souvislosti s péčí hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a zavádějí se regulační poplatky. Předloženými asociálními návrhy se tak zvyšuje již dnes pro mnohé neúnosná dvanáctiprocentní spoluúčast pacientů. Znovu musím připomenout z tohoto místa, že ti, kteří dnes zcela bezostyšně tuto poplatkovou reformu předkládají, účelově zapomněli na svoje předvolební sliby zakotvené ve smlouvě s občany České republiky z 2. a 3. června 2006. Zde si všichni voliči mohli přečíst: Finanční spoluúčast ve zdravotnictví se nebude povinně zvyšovat. Zachováme ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění. A také - že se nebude snižovat životní úroveň důchodců. Opak je bohužel pravdou. Již nová léková vyhláška z dubna 2007 přinesla navýšení plateb za léky o více než deset procent, což je především pro sociálně slabší a chronicky nemocné téměř likvidační už dnes.
Vláda, místo aby komplexně a na základě vyjednaného politického konsensu po projednání s odborníky systematicky řešila dlouhodobé problémy ve zdravotnictví, chce zpoplatnit základní zdravotní služby a tím porušuje článek 31 Listiny základních práv a svobod, která je součástí české ústavy, kde se hovoří o tom, že každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, ale také mezinárodní pakt Organizace spojených národů o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 platný u nás od roku 1976. Zde se státy zavázaly, že uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví. Nemusím připomínat, že podle článku 10 Ústavy České republiky jsou mezinárodní úmluvy bezprostředně platné a mají přednost před zákonem.
***