(16.30 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Já si myslím, že heslo "nebudem se s reformou špinit" je špatné heslo. Protože nad až konkrétně podanými návrhy je ta debata reálná, je ta debata věcná. Byť nemusí každý návrh uspět. Ale je-li podán, už nemůže být vzat zpět, musí se k němu postavit každý jako chlap, říci beru - neberu a proč neberu a možná, možná to bude začátek diskuse, která bude oproštěna od našich stranických chlívečků, od těch našich uzavřených ghett, kde si všichni pochválíme to své a dohromady se neumíme dohodnout.
Řekněme si také to, že i když tato vláda hasí požár petrolejem, tak přece jen ten požár nevznikl proto, že v posledních dnech nebo týdnech někdo škrtl sirkou. Ten problém je dlouhodobější a víme, že určité napětí ve veřejných financích existuje, že to napětí se nepodařilo snížit navzdory tomu, že ekonomika má minimálně střednědobě rostoucí trajektorii, a že tudíž i předchozí vláda tím, že snižovala daňovou progresi, že příliš ustupovala argumentu daňové konkurence, tak si sama podvázala možnosti řešení, omezila si svůj prostor.
Já připomínám pro ty, kteří v této místnosti seděli již před zhruba čtyřmi lety, že návrh reformy v roce 2003 byl také kritizován, byť to předkládala poněkud jiná politická kombinace. Tato reforma byla například označována jako jakýsi úřednický konstrukt, který nemá vizi, nemá koncepci a který podobně jako současný návrh příliš akcentuje oblast výdajovou a neřeší s jakýmsi pohledem do budoucnosti oblast příjmovou. Nevím, jestli lze označit za dramatické, ale v každém případě za podstatné snížení daňové progrese to, že za minulé vlády byly sníženy daně, jestli se dobře pamatuji, z 31 % na současných 24. Neexistovalo v té době reálnější řešení? Já se domnívám, že ano, a proto ať ve vládních lavicích či opozičních lavicích, položme si takto otázku, nespěchejme možná s odpovědí, ale dejme si tu práci. Dejme si tu práci, protože ona nás možná samotná ekonomická realita k těmto otázkám znovu přivede a znovu se nás bude ptát. Když ne letos, možná napřesrok, když to nebude rozpočet na rok 2008, možná rozpočet na rok 2009.
Já si dovedu představit situaci, kdy onen magický mezník, který je dán maastrichtskými kritérii, a to jsou slavná tři procenta deficitu na HDP, kterým se zaklínají v podstatě všichni, tak nenaplní ani ona drakonická zeštíhlovací dieta, kterou předkládá vláda, ale nenaplní to ani ono sociálně demokratické nicnedělání. Z toho prostého důvodu, že tam to napětí, ten nesoulad bilanční je už dnes založen. A když k tomu přidáme, řekněme, abych zbytečně nedenuncoval, není to kutilství, ale je to řekněme jistý účelový zásah do sytému daňové správy, finanční správy. Pokud se nám zhorší schopnost vybírat daně v příštím roce, tak zkrátka tři procenta toho deficitu stejně nenaplníme.
Státní rozpočet samozřejmě v roce 2008 bude významný argument pro to, aby se disciplinovaly řady, aby se řeklo, že rozpočet, který nebude mít oporu v dostatečně razantní reformě, že nebude reálný. Dokonce pan ministr i řešil, varoval, že by se dopustil demise. Inu, ministrů financí bylo hodně, dokonce za toto volební období, které trvá krátce, už jsme měli dva, jistě by jich mohlo být i víc. Ale v tom ten problém totiž není. Problém je v tom, že jestliže jsme schopni si připustit, že onu vybilancovanost státních financí jsme schopni dosáhnout buď škrty, které dělají z lidí oběti, anebo že si řekneme, že přidat na příjmové stránce nemusí být neekonomické, že asi ta racionalita tam někde bude, když to dělá spousta zemí kolem nás, a že tudíž tu zpátečku jsme mohli zařadit už daleko dřív a nemuseli jsme čekat na dnešní den a na dnešní debatu.
Navíc reformu veřejných financí měla provázet celá řada dalších opatření. Připomínám, že někdy v červnu na zasedání rozpočtového výboru Sněmovny bylo přislíbeno představiteli vlády, že reformu z důvodů dopadu na finance územní samosprávy, na místní rozpočty, bude provázet tzv. RUD neboli rozpočtové určení daní, aspoň v té minimalistické podobě, které by odstranilo nejhorší. Tento slib prostě nebyl splněn, a tudíž nespokojenost obcí, která samozřejmě, jsou tam ve hře určité parciální zájmy, kde je třeba hledat společný hlas, ale nespokojenost obcí jde do prázdna, je ve vzduchoprázdnu, a přinejmenším tento slib prostě splněn nebyl. A nedivme se představitelům Svazu měst a obcí, ať malých obcí nebo i těch větších, že jsou nespokojeni a že určitě tato reforma nebude jejich reformou, že se jí spíš obávají.
Já vím, že to třeba v Praze neřeknou nahlas. Praha je modrá velmi. Ale v koutku duše ty peníze, které jim budou chybět, velmi postrádají, a až přijde ten RUD, tak uvidíte, jak budou aktivní. Problém je, že když to bude řešeno jenom na bázi RUD, tak jenom přerozdělujeme peníze. Přendáváme je z jedné kapsy do druhé. Přidáme na výkon státní správy - nepřidáme. Narovnáme některá kritéria a koeficienty - nenarovnáme. Vezmeme peníze, které jsou na školství v centru a přidáme je regionálními školství - nebo nevezmeme. Ale to přendáváme jenom z jedné kapsy do druhé a to určitě není v pořádku.
Teď bych se rád zaměřil na podstatné pozměňovací návrhy, které jsou směřovány právě do oné příjmové stránky veřejných financí. Kolegové z koaličních řad, zejména ti pravicoví, zelené to zatím nechává chladné, se vůči možnosti daňové progrese stavějí ideologicky odmítavě. Kolegové ze sociální demokracie mlčí. A já bych jim rád řekl, těm i těm, že progrese není jenom o tom, že ji neodstraníme, ale že bychom ji skutečně měli zvýšit. A je pro to dobrý důvod. Jak principiální, protože ona progrese není ukázkou daňové nespravedlnosti, protože jestliže zavedeme, že každý člověk, fyzická jednotka či hospodářský subjekt přinese srovnatelnou jednotnou plošnou oběť, tak to ještě neznamená, že tato srovnatelná jednotná plošná oběť bude pro každého znamenat jednotnou ztrátu. Ono totiž toto pojetí daňové rovnosti není ve světě běžné, neuspělo ani v takových zemích, jako jsou Spojené státy, a přiznejme si, že koncepčně teoreticky má blízko k jakémusi pravicovému libertariánskému okraji, z určitých hlasatelů bych se nebál to označit za jakýsi anarchokapitalismus. Prostě fikce, že tímto způsobem se dá dosáhnout rovnosti. Ale v praktickém životě nejde o rovnost formální, ale o rovnost šancí, a rovnosti šancí se, marná sláva, nedá dosáhnout jinak než přerozdělováním, než solidárním přerozdělováním. A diskuse je pouze o tom, v jaké míře, jakým směrem.
Bohatší společnost, a opět vycházím z dat, nikoli z nějakých ideologických předpokladů, bohatší společnost je prostě fakticky daleko rovnoměrněji to bohatství rozdělené. Když nechci srovnávat nějaké exotické dálavy, stačí se podívat v Evropě. Podívejte se na Německo a na Itálii. Rozdíl mezi bohatými a chudými v Itálii je daleko větší než v bohatším Německu. To je realita.
***