(9.30 hodin)
Ministr financí ČR Miroslav Kalousek Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážený pane premiére, vážená vládo, vážené paní poslankyně, páni poslanci, dovolte mi, abych před úvodním představením jako dlouholetý pamětník diskuse o reformě veřejných rozpočtů připomněl některé základní body této diskuse, která se v této Sněmovně vede již déle než deset let.
V roce 1998 vláda Miloše Zemana předkládala první otevřeně deficitní rozpočet a ten rozpočet byl podpořen tehdy opoziční stranou za příslib, že vláda přikročí k reformě veřejných financí, protože deficitní trendy byly zjevné a byla dohoda, že tyto trendy budou ztlumeny a odstraněny. Miloš Zeman reformu přislíbil, nikdy za čtyři roky své vlády ji nerealizoval, nemusel, opoziční dohoda mu umožňovala pohodlné vládnutí bez jakýchkoliv reformních kroků a zvyšující se deficitní trendy byly zakrývány zapojováním mimořádných a neopakovatelných příjmů z prodeje majetku proti pravidelným a pravidelně se opakujícím výdajům. Ještě dnes Miloš Zeman rád říká, že jeho poslední rozpočet na rok 2002 měl deficit 46 miliard. Samozřejmě to není pravda, ten deficit byl 106 mld., protože na straně příjmů bylo zapojeno 60 mld. z prodeje majetku. Úplně stejně jako rozpočet, říkáme to zcela otevřeně, pro letošní rok není 91,3 mld., jak je v zákoně schváleno, ale skutečný deficit je 122 mld., protože na straně příjmů se počítá s 31 miliardami mimořádných a neopakovatelných příjmů.
V roce 2003 vzhledem ke stále narůstajícím deficitním trendům, vyjádřeným oním deficitem 106 mld. v roce 2002, tehdejší vláda Vladimíra Špidly konstatovala, že vývoj veřejných rozpočtů je neudržitelný, deficitní trendy narůstají, za ty čtyři roky samozřejmě podstatně více, a přistoupila k zásadní dohodě o reformě veřejných rozpočtů s cílem tyto deficitní trendy ztlumit a posléze odstranit.
Byl jsem účastníkem a spoluautorem toho scénáře a těch dohod, a tak vím - a teď prosím, abychom si ta čísla dobře pamatovali - že v případě, že by tento scénář z roku 2003 byl zrealizován, byly by pro rok 2006 konsolidované výdaje 938 miliard. V případě, že by se nestalo nic, onen krizový autonomní scénář konstatoval tehdejší výhled, že bychom se v roce 2006 v případě neúspěchu a nárůstu dalších deficitních trendů dostali k číslu dosahujícímu téměř 1 bilion 200 miliard.
To znamená, že v roce 2003 jsme se pustili s reformním odhodláním do konsolidace veřejných rozpočtů, kdy 938 byl plánovaný úspěšný cíl a 1,170 krizový scénář, když se nám nic nepovede. Skutečnost je 1,38. Skutečnost je horší než výhled krizového scénáře z roku 2003. Nepovedlo se nám na výdajové straně nic. Deficitní trendy prostě narůstaly, a narůstaly hůř, než jsme předpokládali v onom rizikovém scénáři z roku 2003.
Důvodů, proč k tomu došlo, bylo několik - stále klesající reformní odhodlání politické reprezentace, ale mnohem víc než onen svěží legislativní vánek, který na začátku roku 2006 vál Sněmovnou a na kterém neseme svůj podíl všichni, mnohem víc na tom svůj podíl nese, že jsme sami porušovali každý rok dva základní závazky, které jsme dali sami sobě a které jsme deklarovali i svým spojencům v Evropské unii v rámci konvergenčního programu. První závazek byl, že nepřekročíme nepřekročitelné výdajové limity, které jsme stanovovali v tomto konvergenčním programu každý rok, a každý rok jsme je překračovali. Jenom pro rok 2006 jsme je překročili o 41 miliard. To byly naše vlastní závazky, které jsme každý rok překračovali a porušovali. A druhý závazek, který s tím do jisté míry souvisel, byl závazek, že vyšší příjmy z vyššího HDP než předpokládaného budou zapojovány výlučně oproti snižování deficitu, nebudou zapojovány oproti vyšším výdajům. To je samozřejmě závazek, který souvisí s výdajovými limity, a ten byl logicky porušován. Díky mnohem vyššímu růstu HDP, než se předpokládalo z roku 2003, byl statickým ukazatelem deficit držen pod 3 % hrubého domácího produktu, nicméně vyšší příjmy, které jsme měli používat ke snižování deficitu, jsme zapojovali proti vyšším výdajům, a tak jsme projedli tři až čtyři dobrá léta. Dalo by se s jistou mírou expresivního vyjádření říci, že jsme si vytunelovali příznivý hospodářský růst a nepoužili jsme ho ke stabilizaci veřejných rozpočtů, ale ke zvýšení deficitních trendů.
Tady bych se rád vyrovnal s jedním mýtem - že dodržování maastrichtských kritérií je skutečnost, když v daném roce deficit nedosahuje více než 3 % hrubého domácího produktu. To, prosím pěkně, není pravda. Správná interpretace maastrichtského kritéria je dlouhodobá udržitelnost bilance veřejných rozpočtů tak, aby ani zdaleka nedosahovala 3 % hrubého domácího produktu. Jestliže se vejdu v jednom roce ve statickém ukazateli do 3 %, například v roce 2006 je to 2,95 %, ale je zřejmé, že rozpočtová legislativa a autonomní nárůst vykazují trendy neudržitelné, které rozevírají nůžky vysoko nad 3 %, jestliže v rezervních fondech je zablokováno 68 mld. jako kostlivec ve skříni, což samo o sobě jsou 2 % hrubého domácího produktu, jestliže je zřejmé, že ty trendy prorážejí onu hranici 3 %, tak v roce 2006 jsme neplnili maastrichtské kritérium, zrovna tak jako jsme ho neplnili v roce 2005, protože ani v jednom, ani v druhém roce se nedá hovořit o dlouhodobé udržitelnosti veřejných rozpočtů pod 3 %. Říkat, že v roce 2006 jsme plnili maastrichtské kritérium, je argument zhruba stejně relevantní a stejně správný jako argument toho chlápka, který vypadl z desátého patra a v pátém patře říkal: zatím je to dobrý.
Nezbývá tedy nic jiného, než po dalších čtyřech letech konstatovat - tak jako jsme v roce 2003 konstatovali, že jsme promarnili čtyři roky od roku 1998 - že jsme promarnili další čtyři roky a jsme v situaci samozřejmě o to horší, o to dramatičtější, o to složitěji se dostaneme na dlouhodobou udržitelnost pod 3 %.
To, co vláda nyní předkládá z obecného hlediska, bych si dovolil rozložit v oné diskusi, co je první a co je druhý krok. Tento první krok bychom mohli označit za odstranění největších následků minulosti, což jsou ony trendy porušování výdajových limitů a legislativního nárůstu veřejných výdajů, a před námi v dalších letech je odpověď na výzvy budoucnosti, což je především otázka stárnutí populace a nezbytných reforem penzijního systému a systému veřejného zdravotního pojištění.
***