(12.00 hodin)
(pokračuje Zelenková)
Je nesporné, že budoucnost historického projektu evropské integrace bytostně závisí na přijetí nějaké modifikace dokumentu, kterému se pracovně říkalo euroústava, nyní nově, jak jsme slyšeli, smluvní rámec. Německo se v rámci svého předsednictví ujalo těžkého úkolu posunout po dvouletém období reflexe celou záležitost dopředu.
Jak chce naše vláda pomoci evropské integraci, to jsme před chvílí všichni slyšeli. Naše vláda má problém s evropským ministrem zahraničí, naštěstí jen s pojmem samotným. Kompetence, jimiž má být tento institut nadán, jí naštěstí nevadí. Skoro to vypadá, že naše vládnoucí garnitura má potřebu demonstrovat svůj kverulantský postoj vůči Evropské unii, roli jakéhosi enfant terrible, na druhou stranu ale je natolik realistická, že ví, že ty nejextrémnější požadavky stejně prosadit nemůže. Jeden čas to dokonce vypadalo, že se spokojí s odstraněním pojmů, jako je ústava, jako je evropský ministr zahraničí apod., které by nedej bože mohly být vnímány jako atributy evropské státnosti. Nejnovější informace ale hovoří např. o požadavku Jana Zahradila na tzv. červenou kartu, kterou prosazuje spolu s Polskem. Když k tomu přidáme odmítání mechanismů hlasování v Radě Evropské unie, jak je dosud definován návrh stávající euroústavy, dále potom požadavek na tzv. oboustrannou flexibilitu - zde jde o sdílené kompetence, o kterých hovořil před chvílí pan místopředseda Sněmovny - a když to všechno dáme dohromady, máme před sebou komplex destruktivních opatření jednoznačně zacílených proti integračním procesům v Evropské unii. Dokonce nejen proti jejich dalšímu postupu, ale vedoucí dokonce k destrukci i toho, čeho již v integraci dosaženo bylo.
Tato nešťastná politika by v konečném důsledku mohla vést k tomu, že by se mohla postupně realizovat představa dvojrychlostní, někdy se říká vícerychlostní, Evropy. Tato představa není některým kruhům v Evropské unii zas tak vzdálená, i když stále platí, že se jedná o nepřijatelný vývoj. Prostě se může stát, že země, které chtějí integraci posunovat dále, protože vědí, že v globalizovaném světě toho malé evropské státy samy o sobě mnoho nesvedou, vytvoří pevné jádro a ostatní se ocitnou mimo tento hlavní proud. Proč by se země, které chtějí prohlubovat integraci, proč by se země, které chápou její hluboký a historický smysl, měly stále zlobit s kverulanty, jimiž typickými příklady je Polsko a bohužel také Česká republika? Integrační procesy mohou být realizovány pevným jádrem těch zemí, které o ně prostě stojí. Francie se svým novým prezidentem patří mezi ně. Ti, kdož se nezapojí, budou patří k bezvýznamnému zbytku.
Věřme, že naše vláda postupně pochopí, že dovést naši zemi do bezvýznamného prostoru, do slepé uličky by nemělo být cílem jejího snažení. Pochopit to není zas tak složité.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, paní poslankyně. Prosím pana kolegu Zdeňka Jičínského, který je pátým přihlášeným. Zatím šestým, posledním, je pan kolega Jan Schwippel. Prosím, slovo má pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, kolegové a kolegyně, projednáváme tu velmi vážné téma za poměrně malé účasti a malého zájmu Sněmovny, což se už někdy tak stává, protože význam tématu a zájem o ně bývají někdy v nepřímé úměře. Ale přesto je to věc velmi důležitá, protože v České republice jde o to, jak se postaví k základním trendům soudobého vývoje, které jsou charakterizovány prudkým rozvoje globalizace a vznikem nových ekonomických, a nejen ekonomických mocností v Asii, mám na mysli Indii a Čínu zejména, což mění celou světovou mapu a mění také pozici v tomto ohledu Evropy.
Za dosavadního stavu věci se dá říci, když bychom hovořili o tom, co lidé posuzují jako kvalitu svého života, taková kritéria kvality života, spokojenosti s ním, že kritéria nebo jejich výše je nejlepší v evropských zemích. Z tohoto hlediska je nepochybně v zájmu České republiky, aby Evropa si tuto svou pozici udržela i nadále, byť podmínky a nároky na to se stávají stále řekl bych náročnějšími, a v rámci řady evropských zemí, a myslím, že to musíme domyslet i do politiky v České republice, se stávají nároky na rozvoj vzdělanosti, na rozvoj vědy a na spojení vědy s jejich praktickou aplikací. A zřejmě zejména v takových malých státech možnosti takového rozvoje vědy a jejího propojení k praktickému využívání jsou velmi omezené a musí se tak dít na širší bázi, což je i součástí Lisabonské strategie.
Ta až dosud v této oblasti tak velký efekt neměla, ale myslím, že Česká republika jako země, kde tyto možnosti nepochybně jsou větší, než reálně jsou využívány, že by o tento aspekt integrace měla mít podstatně větší zájem. Což klade vůbec otázku vztahu České republiky, její vlády k procesu dalšího rozvíjení Evropské unie. O tom se hovořilo hodně jak v poměrně podrobném vystoupení místopředsedy vlády Alexandra Vondry, tak o tom hodně hovořil zejména i Lubomír Zaorálek. Já to nechci opakovat, jenom chci několik poznámek.
Jde o to - v tomto směru považuji vládní stanovisko i vystoupení místopředsedy vlády za určitý pokrok oproti minulému stavu, za jisté zreálnění pozic vlády, pokud jde o její někdejší až ideologický euroskeptický postoj. Myslím, že vláda si uvědomila, že asi není pro Českou republiku optimální, je-li zařazována mezi skupinku zemí, které mají k Evropské unii a k evropské integraci negativní postoj, a to příliš blízké spojení s Polskem, když vezmeme i v úvahu vnitřní politiku vlády bratrů Kaczynských, tak to rozhodně není něco, co by České republice dodávalo na prestiži. Ale nejde tady jenom o tyto momenty. Jde i o určité postoje - a Alexandr Vondra jako člověk, který se v zahraniční politice pohybuje dlouho, to ví asi lépe než většina z nás, že tato změna postoje je důležitá. Ale je důležité i měnit obraz, který Česká republika a její vláda spolu s prezidentem republiky v evropském mínění uvnitř Evropské unie vytvořili.
***