(11.10 hodin)
(pokračuje Vondra)
Česká vláda přistupuje k jednání s vědomím spoluzodpovědnosti za budoucnost Evropy a zároveň je hluboce přesvědčena, řečeno slovy Berlínské deklarace, že úspěch evropské integrace je třeba zachovat pro budoucí generace. Na tomto místě a na této cestě k tomuto společnému cíli si již opravdu nemůžeme dovolit další neúspěch. Proto tu před vámi deklarujeme, a zároveň s dobrou vůlí, také odhodlanost k realismu, střízlivosti a uměřenosti. Bude pro nás, pro vládu České republiky, velkou posilou, budeme-li vědět, že tato parlamentní komora tento postoj chápe a podporuje, byť i třeba s dílčími výhradami. I proto jsme připraveni skládat vám účty z výsledků jednání. Zároveň věříme, že je budete posuzovat z hlediska státnického, a nikoli úzce stranického.
Děkuji vám za to, že jste mě vyslechli. Text pozice, ze kterého vzniklo toto vystoupení, vám byl již minulý týden rozdán a máte ho k dispozici. Děkuji za pozornost. (Potlesk v části pravé poloviny sálu.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji místopředsedovi vlády Alexandru Vondrovi za toto úvodní slovo.
Ještě než zahájím všeobecnou rozpravu, dovolte dvě omluvy, které připutovaly k našemu stolku. První, kdo se omlouvá, je ze zdravotních důvodů pan poslanec Daniel Reisiegel, omlouvá se ze dnů 10. a 11. května. Druhá omluva je od ministra vnitra Ivana Langera, který se omlouvá na dnešní odpoledne. Tolik omluvy.
Nyní zahajuji všeobecnou rozpravu. Mám do ní tři přihlášky. S přednostním právem má první slovo místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek, poté je přihlášen pan poslanec Václav Exner a jako třetí pan kolega Jan Hamáček. Prosím, slovo má místopředseda Lubomír Zaorálek.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Vážení kolegové, dámy a pánové, tak jsme se konečně ve Sněmovně dočkali pozice České republiky při vyjednávání o ústavní smlouvě. To je něco, co jsme delší dobu požadovali, a naše návrhy zařadit to do programu Sněmovny byly neúspěšné opakovaně. Takže tady poprvé tu pozici máme. Není to zrovna ta pozice, kterou jsme chtěli, protože - upozorňuji - již ten název je o něčem jiném, než jsme vlastně vždy vyžadovali. Ono se to jmenuje Pozice vlády České republiky v rámci jednání o institucionální reformě Evropské unie. To znamená, tam vlastně ani ústavní smlouva není zmíněna, což samozřejmě také není náhoda. Ale nicméně blížíme se dá se říci tomu tématu, o kterém jsme tady chtěli ve Sněmovně mluvit.
Jen vzniká otázka, co teď si máme tady s tou pozicí počít. Je snad do Sněmovny dána proto, aby se tady vyslechl názor opozice a aby se ta pozice nějak upravila? Třeba aby to byla pozice víc než koalice, ale aby byly zahrnuty i názory opozice? No to určitě ne! Protože kdyby byl zájem tuhle pozici, která by samozřejmě - bylo by to správné - byla zároveň pozicí, která bere v potaz názory opozice, tak to už bychom dříve měli možnost se účastnit projednávání této věci ve výboru. Samozřejmě ta projednávání proběhla, ale abych řekl velmi stručně, jak vypadala, tak pamatuji si na jednání zahraničního výboru, kde za sociální demokracii jsme jasně požadovali, že nám jde o sociální dimenzi Evropské unie, protože dneska je řada států, které právě toto pokládají za věc, která by se měla posílit v evropské ústavní smlouvě, tak nám bylo řečeno panem místopředsedou Alexandrem Vondrou, že pouze s revolverem u hlavy by byl ochoten o něčem takovém uvažovat. Já tady dnes revolver nemám, tak zřejmě ani nemám šanci přimět představitele vládní koalice, aby o ústavní smlouvě uvažovali byť jen trochu blíže, tak jak o tom uvažujeme my. To znamená z těch zkušeností, které máme z toho projednávání, se nedá předpokládat, že by koalice tento dokument tady předkládala proto, aby se tady dozvěděla názory, které by chtěla vážně použít nebo se kterými by chtěla pracovat. Takže sice tady budeme pravděpodobně dnes mluvit a já tady mohu říci své výhrady, ale bohužel nečekám, že by se tím korigovalo i stanovisko vládní koalice. Cítím pouze jako povinnost to tady říci, ale ten dosavadní průběh debaty, kterou tady vedeme, mě nevede k tomu, že bych si myslel, že by to byla skutečně pozice České republiky, tak jak by se slušelo, ve které by se zvážily i názory opozičních poslanců a opozičních politických stran.
Tady bylo řečeno, že ten text nás překvapí tím, že bude podstatně vstřícnější, než jsme čekali nebo než jsme možná v minulosti slyšeli od některých reprezentantů koalice, jako je pan Zahradil, Vondra, potažmo dokonce i prezident, který dnes je v poměrném souladu s názory koaliční vlády. No víte, ono je to tak, že ve skutečnosti bylo upuštěno od těch názorů, které byly tak neudržitelné, že už je nebylo možné nahlas vážně v Evropě opakovat. To znamená to, co je tady jiné, a ono je to dramaticky jiné, protože jestli jsme ještě přednedávnem slyšeli pana Zahradila a další mluvit o tom, že nám vůbec v České republice nezáleží na tom, jak dlouho se bude vyjednávat, pět let a déle, o čas nejde, jde o kvalitu, se říkalo, tak tady se dočteme úplný opak. Tady je řečeno, že je naprosto urgentní, aby se jednání dokončila do roku 2009, protože Česká republika si nechce zatěžovat své předsednictví takovou komplikovanou věcí, jako je institucionální reforma. To je tedy unikátní argument, který ještě v unii asi nikdo neslyšel. Tímhle si my nechceme zatěžovat - jako břemenem - své předsednictví!
Nechci to rozebírat, jenom chci říci, že tohle je naprostý přemet, jestli donedávna v Evropě znělo, že Česká republika chce jednat léta a kvalita je prostě nade vše, dnes se dočteme, že to musí být hotovo do roku 2009.
Stejně tak, jestli ještě nedávno jsme slyšeli, že ústavní smlouva patří zakopat hluboko pod zem, tak tady se najednou uznává, že má sloužit jako dokument, s kterým se má pracovat. To je opravdu posun! Ale rozumíte, tenhle kotrmelec je tady jenom proto, protože tohle, co se říkalo doposud, už se vážně nedalo někde říkat.
Takže ta změna je sice obrovská, ale kupodivu výsledek není zdaleka tak skvělý, jak by se tady možná někomu zdálo, protože to, že jsme opustili některé nesmyslné postoje, protože to už jinak nešlo, ještě neznamená, že jsme se dopracovali dobré pozice České republiky. Protože pro mě je ten text zajímavý tím, že mně připadá, že ukazuje, že především vláda, nebo autoři materiálu se vyznačují buď nedostatečnou znalostí vývoje toho evropského integračního procesu, anebo snad záměrně uvádějí zkreslené a neúplné informace. Třeba o vývoji, který vedl ke vzniku evropské ústavní smlouvy.
Ono to souvisí s tím, co tady pan místopředseda Vondra řekl v úvodu. On tady v úvodu opakoval některé věty z materiálu, který tady máme. To bylo to, když třeba říkal, že nebyl Laeken naplněn, že ta laekenská dohoda, Laekenská deklarace - odpovědí na ni měla být ústavní smlouva, a v té pozici se říká, že se to vlastně nepovedlo, je zřejmé, že ten dokument je neprůchodný, nevyhovující, nepřispěl ke sjednocení postojů EU. Dokonce tady mluví o krachu. Prostě celá ta cesta podle vlády - tím začíná ta pozice - skončila neúspěchem a je to v troskách.
Já mám pocit, že se vůbec - jednak nechápu, jak na to přišla vláda, protože kdyby si přečetla ústavní smlouvu, tak by zjistili přece snadno, je to sice až v závěru, že se tam píše o tom, že se předpokládá jako možný vývoj, že čtyři pět zemí nebude ratifikovat úspěšně tu ústavní smlouvu. A říká se, že pokud se toto stane, tak se sejde evropská rada a bude se situace řešit. Pokud se prostě předloží dokument - a předkládají se k ratifikaci členským státům - tak samozřejmě se předpokládá také to, že se to někde nezdaří. Dokonce v ústavní smlouvě je takovýto postup zakomponován. Pokud vím, tak osmnáct států ratifikovalo, možná můžu počítat devatenáct, včetně Irska, dvaadvacet států se prohlásilo za přátele ústavy ze sedmadvaceti, a čím se vyznačuje tento dokument a v čem je to podle mě cizí tomu evropskému duchu, to je to, že tu je naprosté nerespektování faktu, že osmnáct zemí ten dokument ratifikovalo.
***