(11.00 hodin)
(pokračuje Vondra)
Tyto atributy zbytečně vyvolávají dojem, že smlouva povede k vytváření nějaké nadnárodní státní struktury. Evropská unie je založena jako svazek rovnoprávných států ponechávajících si významné části své suverenity. Unie vykonává pravomoci, které jí členské státy svými suverénními rozhodnutími svěřují, a sama rozhoduje způsobem, jenž má být kontrolovatelný občany členských států. Zmíněné atributy zpochybňují naše porozumění tomu, co očekáváme od nové smlouvy. Budeme proto jako vláda spolupracovat jen na takovém budoucím smluvním rámci, na takové smlouvě, o které bude možno říci bez váhání, že členské státy zůstávají jejím pánem.
Jednou z nejvyšších priorit je zvýšení důvěry občanů ve smysluplnost a prospěšnost činnosti orgánů Evropské unie. Cesta k tomu vede přes posílení zmíněné subsidiarity a také proporcionality při naplňování jednotlivých záměrů unie, čili při provádění evropských politik. Princip subsidiarity je zde doslova zlatým pravidlem. Jeho dodržování vyžaduje demokratickou kontrolu a tu očekáváme především od parlamentů členských států. Proto jsme přesvědčeni, že kontrolní mechanismy předkládané v původním návrhu ústavní smlouvy je třeba ještě více prohloubit a umožnit národním parlamentům účinný přezkum legislativních návrhů Evropské komise. To se podle mínění vlády týká zejména jinak žádoucí spolupráce justičních orgánů v trestních věcech. Musí tu existovat i možnost odmítnout návrhy, které by těmto principům odporovaly.
Předpokladem transparentního fungování unie je jasné a přesné vymezení jejích pravomocí ve vztahu k pravomocím členských států. Tak, jak je založené na zásadě svěření zakotveném v platném článku 5 Smlouvy o založení Evropského společenství. Jsou to tedy členské státy, které prostřednictvím zakládajících smluv rozhodují, které pravomoci svěří Evropské unii a jaké si ponechají k rozhodování na národních úrovních. K oblastem, které mají být podle názoru vlády ponechány v kompetenci členských států, patří rozhodně důchodový systém, sociální zabezpečení, kultura, vzdělávání a zdravotnictví a také systémy přímých daní.
Koncepce rozdělující pravomoci na výlučné a sdílené, tak jak je obsažena v původním návrhu tzv. ústavní smlouvy, je podle našeho názoru pozitivním přínosem a přijatelným východiskem pro další jednání. Směřuje totiž k přesnějšímu vymezení dělby pravomocí mezi členskými státy a unií, což je jedna z našich priorit. Hned však dodáváme, že zejména v oblasti sdílených pravomocí je třeba jejich výčet a rozsah vymezit zcela jednoznačně, aby bylo napříště možné dodržování stanovených pravidel včas a demokraticky kontrolovat a zabránit tak, aby nemohlo docházet k překračování pravomocí unie proti vůli členských států.
Jsme přitom přesvědčeni, že musí být zajištěna možnost přesunovat výkon pravomocí oběma směry. Pokud existuje opt in, musí existovat také opt out. Musí být možný jak přesun pravomocí z členských států ve prospěch unie všude tam, kde je výkon na unijní úrovni efektivnější, tak i obráceným směrem. Ukáže-li se výkon pravomocí na unijní úrovni neefektivní, musí v souladu se zásadami subsidiarity existovat možnost přesouvat jejich výkon zpět na úroveň členských států. Princip, podle kterého členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se ji unie rozhodla přestat vykonávat, je ostatně již zakotven v článku I-12 návrhu Smlouvy o ústavě pro Evropu. Je však podle našeho názoru třeba zpřesnit pravidla, podle nichž bude možné provádět přezkum efektivnosti výkonu pravomoci na úrovni unie, a stanovit postup pro rozhodování unie přestat pravomoc v určité oblasti vykonávat. Vláda je pevně přesvědčena, že koncepce tzv. obousměrné nebo oboustranné flexibility s jasně vymezenou úlohou členských států a jejich parlamentů by posílila důvěryhodnost unie v očích občanů.
Nikdo z nás v tomto sále nejspíš nepochybuje o tom, že Evropská unie je unikátní projekt vycházející z evropského kulturního, náboženského a humanistického dědictví. K tomuto civilizačnímu odkazu neodmyslitelně patří také ochrana základních práv a svobod, která proto musí být nedílnou součástí jedné každé politiky Evropské unie. Jak to ale spolehlivě a jednoznačně zajistit? Jsme přesvědčeni, že evropský standard ochrany lidských práv je již dostatečně ošetřen v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě v roce 1950. Evropská unie se k němu přihlásila v ustanovení článku 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii. Nyní je především třeba umožnit přistoupení unie jako celku právě k této evropské úmluvě. Tím bude podle našeho názoru nejspolehlivěji zaručen jednotný standard lidských práv a svobod v Evropské unii a odstraní se nebezpečí, že ochrana lidských práv pozbude jednoznačnosti a určitosti přijetím rovněž právně závazné Listiny základních práv, která tvoří část 2 návrhu ústavní smlouvy. Navíc se domníváme, že vícekolejnost ochrany lidských práv by vedla k nepřehlednosti, která by nahrávala partikulárním zájmům států jednotlivců. Nový smluvní rámec Evropské unie by tedy podle názoru vlády neměl obsahovat samostatnou listinu základních práv, ale měl by zajistit přistoupení Evropské unie k evropské úmluvě.
Vláda vysoce hodnotí dosavadní otevřenost Evropské unie a úspěchy její politiky rozšiřování, jejímž dlouhodobým cílem je zajistit stabilitu a prosperitu v evropském regionu a jeho okolí. Na příkladu úspěšného rozšíření o deset nových členských států v roce 2004 lze výhody politiky unie v této oblasti jednoznačně ukázat právě na příkladu naší země. Vláda České republiky je tudíž přesvědčena, že Evropská unie by se ani napříště neměla stát uzavřeným klubem. Zároveň pokládáme za nezbytné zdůraznit, že členství v unii předpokládá splnění jasně stanovených kritérií, která byla pro kandidátské země na úrovni unie definována v Kodani. V politické rovině šlo o určité kvality demokracie, fungování právního státu, dodržování lidských práv a respektování práv menšin. V rovině ekonomické pak šlo o existenci fungujícího tržního hospodářství a podmínky ke korektní soutěži na trhu atd. Konečně šlo také o institucionální připravenost, tedy o schopnost převzít povinnosti vyplývající z acquis communautaire.
Máme s tím vším své vlastní zkušenosti z dob, kdy se tato kritéria brala velmi vážně. S odstupem času jsme si jisti, že náročnost byla na místě a že nám prospěla. Jasná pravidla pro další rozšiřování Evropské unie by proto měla být spolu s institucionální reformou zakotvena v novém či novelizovaném smluvním rámci unie tak, aby i v budoucnosti bylo možné uskutečnit další úspěšná kola rozšíření Evropské unie. Máme přitom na mysli zejména kandidátské země Balkánu a eventuálně i další.
Závěrem mi, vážené dámy, vážení pánové, dovolte zdůraznit, že základní kritéria a zároveň vodítka pro postup vlády při sjednávání nového smluvního rámce jsou dvě. Jednak nám půjde o to, abychom dosáhli prokazatelných záruk funkčnosti a akceschopnosti unie směrem dovnitř i navenek. Za druhé, ale nikoliv na posledním místě, nám půjde o dosažení záruk, že unie nebude zbytečně zasahovat do pravomocí členských států v těch oblastech, kde lze dosáhnout společných cílů na nižší než nadnárodní úrovni.
***