(9.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Jen velmi stručně připomenu podstatu toho, čím jsem písemně interpeloval ministra spravedlnosti a na co jsem od něho obdržel písemnou odpověď, datovanou, jak máte v písemném podkladu, dnem 21. března 2007.
Troufám si tvrdit, že ve Sněmovně není nikdo, kdo by nevěděl o tom - a je to jistě dobře známo i ministru spravedlnosti - že české soudy se jen velmi těžce a zdlouhavě vyrovnávají s neoprávněnými majetkovými požadavky potomků a nástupců institucí a osob, které kolaborovaly s nacistickým Německem a které zradily v období nacistické okupace Československou republiku. V některých případech tyto neoprávněné požadavky ohrožují právní jistoty řádných vlastníků, tedy českého státu, obcí a dalších nabyvatelů tzv. konfiskátů už skoro dvacet let.
Dámy a pánové, dovolte, abych citoval z dokumentu, který vznikl v roce 2003 v Pardubicích a nese název Svědectví o pozadí čtyř velkých restitučních kauz v České republice. Říká se zde: "Za dobu, po kterou výše uvedené kauzy sledujeme, jsme se několikrát setkali s případy, kdy - zřejmě náhodou - zmizely ze spisů důležité dokumenty, kdy byl - jistěže neúmyslně - chybně zadán znalecký posudek, kdy úředník jaksi nedopatřením nedoručil důležité rozhodnutí jinému úředníkovi, a ten se - patrně omylem - proti tomu nehodlal nikterak ohradit. Je to hra osob dobře zorganizovaných, hrajících o čas a sledujících jediný cíl: prolomení Benešových dekretů a vrácení zemědělského majetku děsivého objemu spolu s množstvím kulturních památek nedozírné hodnoty zpět do rukou potomků těch, kterým byl tento majetek právem zkonfiskován."
Citát pokračuje: "Bylo by užitečné zamyslet se nad tím, proč se toto vše má stát pouze v České republice a ne i v ostatních signatářských zemích Pařížské mírové smlouvy z roku 1945. Proč jen u nás máme na něčí přání měnit poválečné uspořádání a hlavně, kdo a jak na těchto změnách bude profitovat? Téma restitucí plní po léta stránky všech našich novin a stává se pro některé lidi již nudným a ohraným článkem. A tak hrozí nebezpečí, že se nám jednou natolik omrzí, že jednoho dne mávneme rukou a necháme vše volně proběhnout. Prozřeme a svou chybu odhalíme teprve, až bude pozdě."
Zmíněný citát končí následovně: "My, kteří jsme dostali možnost poodhrnout roušku a nahlédnout do tajů restituční problematiky, která již dávno přestala být nápravou některých majetkových křivd a byla přeměněna ve zcela něco jiného, my jsme v tuto chvíli dospěli k závěru, že je na čase jmenovat konkrétní osoby a činit konkrétní opatření."
Pane ministře, i já jsem se tedy rozhodl něco učinit. Proto jsem vás oslovil. A chci k tomu podotknout: Tuto hru na zdržovanou do doby, než prý budou zrušeny prezidentské dekrety, hraje od roku 1992 ve sporu o Choltický zámek a další nemovitosti i Berthold Thun-Hohenstein, rakouský šlechtic s italským občanstvím. O zámecký mobiliář obec přišla, jak již několikrát - to zdůrazňuji - zaznělo zde v této Sněmovně, rozhodnutím Obvodního soudu Praha 1 z 12. května 1992, proti kterému se správce mobiliáře, Památkový úřad pro střední Čechy, neodvolal. Tyto kulturní památky pak byly v roce 1994 vyvezeny do Itálie. Povolení neoprávněného vývozu vedlo v květnu 2000 k odsouzení příslušné úřednice Národní galerie k peněžitému trestu 5000 korun. Respektuji samozřejmě rozsudek soudu, ale podotýkám, že podvodný dokument dala neoprávněná pracovnice Národní galerie na 31 položek, speciálně obrazů, do Itálie však bylo vyvezeno 65 položek a kromě obrazů se jednalo také o nábytek.
Nejenom že je trest uložený úřednici Národní galerie naprosto směšný v porovnání se škodou, která našemu státu vznikla, ale nikoho ani nenapadlo podívat se na kvalitu rozhodování soudu, který rozhodl, aniž by věděl o čem - mobiliář totiž nebyl vůbec specifikován - anebo prověřit porušení odpovědnosti pracovníka, který nesplnil povinnost podat v této věci odvolání.
Od roku 1999, vážení, probíhalo u Okresního soudu v Pardubicích projednávání dědictví a těžiště restitučního sporu bylo na radu samotného soudu přeneseno do dědického řízení s cílem dosáhnout zrušení konfiskace. Přitom samozřejmě soud jednal pouze s Bertholdem Thunem a obec Choltice nebyla účastníkem dědického řízení, a tudíž neměla jinou možnost než čekat.
Očekával jsem tedy informaci o konkrétních záměrech ministerstva, které povedou k řešení vlekoucích se restitučních sporů a sporů o splnění či nesplnění podmínek prezidentských dekretů. Nelze stále jenom předkládat důvody pro obhajobu tvrzení, že problém řešit nejde, ale je načase konečně hledat cesty a nástroje k tomu, aby možnost řešení byla. Konkrétní opatření očekávají samozřejmě účastníci restitučních kauz i veřejnost.
Velmi dobře si vzpomínám, protože jsem byl účastníkem těchto jednání, i na závažný problém ve zmiňovaných kauzách, to je nemožnost obcí obstarat si kvalitní právníky, kteří samozřejmě požadují za náročnou práci odpovídající odměnu. Za neúnosný - a mluvím opravdu prostřednictvím předsedajícího k panu ministrovi - a pro tuto chvíli dokonce bych řekl až zavádějící považuji právě panem ministrem použitý argument, že tyto spory mohou řešit jen nezávislé soudy. No, pane ministře, to přece v této Sněmovně všichni velmi dobře víme! Tak se přece nebudeme školit! Ovšem spory trvající léta díky průtahům soudních jednání by snad mělo ministerstvo sledovat a zejména by mělo vybavit justici podmínkami materiálně technickými a odborným zázemím tak, aby soudy mohly kvalifikovaně a rychle rozhodovat. Nezávislost soudů nevylučuje kontrolu, zda nedochází k neodůvodněným průtahům, a tím k blokování majetku fyzických a právnických osob.
Ne, neměl jsem na mysli to, aby pan ministr vstupoval do soudního řízení. To rozhodně ne! A také si nenechám takovou hloupost podsouvat. Ale připomínám praxi bývalého ministra spravedlnosti doktora Pavla Rychetského, který kontroloval, jestli nedochází k neodůvodněným průtahům. A samozřejmě, následně došlo i k finančnímu potrestání soudců. A mohl bych uvést konkrétní příklad třeba z Ústí nad Labem. Samozřejmě je jednoznačné, že ti, kteří nebyli ochotni včas realizovat již připravený soudní spor, tak zcela logicky museli počítat se sankcemi.
***