(13.40 hodin)
(pokračuje Bratský)
Pan Pavel Žáček hovořil o nutnosti modernizovat práci a o tom, že to není politická, ale společenská objednávka. To bylo myslím také důležité sdělení, abychom si uvědomili, že se jedná o společenskou současnou objednávku, proč tento ústav vzniká.
Pak vystoupil pan historik archivář Blažek, který nám sdělil právě tu informaci, která od té doby už proběhla v tisku, že dodnes byla zpřístupněna 3 až 4 % svazků. Sdělil nám, že v západní cizině je zcela obvyklé, že po 30 až 50 letech se plně otevírají archivy, čili to je ta doba, o které bychom se měli bavit, že i kdybychom šli na úsek zhruba 50 let, tak vlastně celá 50. léta už by měla být zcela a plně otevřena, to znamená do toho dejme tomu pražského jara úplně beze zbytku bez diskusí a ty ostatní tam bychom měli bádat nad tím, které části svazku živých ještě utajovat.
Pak vystoupili ještě pan Smetana a pan Petr Choura jako archiváři. V podstatě pan Smetana spíš kritizoval, pan Choura nás upozornil na to, že by měl mít ve vínku Ústav paměti národa i mezinárodní spolupráci s archivy z dalších zemí. Zmiňoval důležité archivy v Moskvě, ve Varšavě a v dalších našich okolních zemích, které tehdy byly součástí lidově demokratického společného zřízení a různých organizací, například Varšavské smlouvy a dalších.
Já jsem to zopakoval proto, že řada z vás ty výstupy z něho nedostala. Já jsem nedávno dělal jeden seminář. Každý z vás bude z něho mít připraveno jako výstup CD, kde budou kompletně všechny projevy, abyste věděli, co kdo řekl. Teď jsem se snažil aspoň v krátkosti ten seminář pro vás zpřístupnit, co tam kdo z odborníků říkal. Pracovali jsme ve výborech. Mnozí se činnosti věnovali hodně. (Velký hluk v sále.)
Chci jenom připomenout, že ve výborech, kde já jsem zasedal, jsme přijali řady pozměňovacích návrhů i kolegy Grebeníčka, i kolegy Jandáka. Byly zahrnuty do materiálů, které máme před sebou v této chvíli. Když jsme seděli ještě včera na výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, shodli jsme se společně na spoustě pozměňovacích návrhů, pro které jsme hlasovali velkou většinou. Až v samotném závěru jsme pak hlasovali sedm hlasů proti sedmi hlasům, jedna kolegyně se bohužel v té chvíli už nezúčastňovala jednání výboru. Čili výbor nepřinesl závěrečné usnesení, ale na všech těch věcech, na kterých jsme se shodli a kde jsme hlasovali opravdu velkým množstvím hlasů přítomných pro, mnohé ty návrhy jsme zpracovali řekl bych určitě věcně a pro dobro věci.
Já pevně věřím, že po podrobné debatě, až se vrátíme k hlasování nad jednotlivými návrhy jednotlivých kolegyň a kolegů, se můžeme dostat k tomu, když si vzpomeneme na tuto práci ve výborech, že některé z nich prohlasovány budou, vylepší možná ještě materiál, který máte před sebou. Nebudu ho měnit, nebudu se vracet až do doby před Bílou horu, že vám bude stačit ta doba od roku 1938 až po tu závěrečnou dobu roku 1989, případně do současnosti, že se vrátíme k těm konstruktivním návrhům a budeme moci odhlasovat větší většinou než o pouhý jeden dva hlasy návrh zákona, který může badatelům a historikům zpřístupnit scelené archivy pro jejich práci. Rozhodně to nebude znepřístupňování archiválií ani zamezení přístupu některým badatelům. V žádném případě. Naopak získají ucelené možnosti a získají i možnost vstupu do těch částí archivu, které jim v současnosti byly utajené.
Na závěr mi dovolte, abych jenom řekl: Můžete se někteří pokusit zamezit vzniku Ústavu paměti národa, to samozřejmě. Ale historickou pravdu nezastavíte ani jí nezamezíte, v žádném případě, a jednoho dne stejně vyplave na povrch.
Děkuji.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Než dám slovo dalšímu přihlášenému, chci oznámit, že pan poslanec Zaorálek má náhradní kartu č. 9.
Dalším, který vystoupí v rozpravě, je pan poslanec Ohlídal. Připraví se pan poslanec Benda.
Poslanec Ivan Ohlídal: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, já ve svém vystoupení na rozdíl od svých předřečníků budu velmi stručný. Mám totiž jenom jednu otázku k předkladatelům a podporovatelům této zákonné předlohy.
Mnozí z vás, kteří podporujete vznik ústavu, se vyjádřili, že StB, Státní bezpečnost, byla zločineckou organizací. To je samozřejmě pravda. StB byla skutečně zločinnou organizací. Je však tedy otázka, jestli je možné využít výtvorů zločinecké organizace k pravdivému poznání naší nedávné minulosti. Je jasné a ví se to, že v materiálech StB je spousta lží, spousta falzifikátů, které, jak mnozí historici říkají, nelze vůbec ani odhalit. Čili si vám dovoluji položit otázku: Myslíte, že ústav, který bude pracovat na bázi takovýchto lživých, aspoň třeba částečně lživých materiálů, může pravdivě zmapovat naši minulost? Je to otázka, na kterou bych byl rád, kdybyste mi odpověděli.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Ohlídalovi. Žádám o slovo pana poslance Marka Bendu. Po něm je přihlášen pan kolega Zdeněk Lhota.
Poslanec Marek Benda: Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane předsedo vlády, vážené dámy, vážení pánové, doufám, že jsem podle Sobotkova kádrovacího systému dostatečně oprávněn zde vystoupit, takže si to dovolím. Byl jsem přihlášen již dávno ráno, ale faktické poznámky to všechno zdržují.
Chtěl bych zareagovat na některé části rozpravy, které tady zaznívají a které myslím svědčí o nepochopení návrhu zákona. Tady stále znovu a znovu odeznívá, že budou vytahovány nějaké jednotlivé příběhy, jednotlivé kauzy, tu zpěváků, tu herců, tu politiků, jak je to smutné, jestli byl někdo zlomen, a jakými způsoby byl zlomen. To přece není účelem zkoumání minulosti. To jsou přesně ty účelové materiály, které se vytahují jednou za čas, aby se někomu uškodilo.
Účelem zkoumání minulosti je poznat systém, je poznat to, jakým systémem, jakým způsobem Státní bezpečnost a další služby a složky dokázaly lámat občany této země, jakým způsobem byly využívány zdánlivě nevinné výpovědi udavačů, spolupracovníků vědomých či nevědomých, kteří neměli nikdo z nich pocit, že na svého kolegu říkají něco strašně zásadního. Jenom prostě problém byl ten, že když to ta Státní bezpečnost měla od těch deseti lidí a přišla za tím člověkem a věděla o něm, co ráno snídá, s kým byl v poledně na obědě a co si četl v půl páté za knihu, tak ho prostě zlomila, protože z ní měl takový strach, že tohle všechno ví. A to jsou všechno ty výpovědi, které je třeba dát dohromady. A to je ten systém, který my potřebujeme znát a vědět a kterému se potřebujeme bránit. Proto je snaha o zřízení památníku doby nesvobody, ne kvůli jednotlivým příběhům.
Já občas říkám, že nejděsivější dobou čtyřicetiletého komunistického běsnění tady nejsou padesátá léta, ale normalizace. Padesátá léta aspoň měla jasného nepřítele, aspoň ti lidé měli pocit, že za něco bojují. Co bylo temnou dobu této země opravdu, je normalizace, je situace, kdy v roce 1968, 1969 tady máme většinu národa stojícího při vstupu sovětských vojsk na tom Václavském náměstí, a o tři roky později máme všechny u voleb. 99,9 procenta volí jednotnou kandidátku Národní fronty. Jak se toto mohlo stát? Kde se objevily tu Husákovské hrozby o nedozírných následcích? Jak bylo možné, že ještě dva tři roky předtím měl chuť se o něco pokusit, že se nechal totálním způsobem zlomit?
A tam je přece klíč v tom fungování celého bezpečnostního aparátu toho, že kdokoliv se pokusil vystrčit hlavu, tak okamžitě po něm šli, všech těch estébáků, kteří obcházeli školy, na kterých jsem studoval, a žádali o to, aby mi od základní školy dali špatný posudek, a všech těchto. Tohle jsou věci, které musíme zmapovat. A kdo se tváří, že ne, že to je kydání špíny, tak opravdu nerozumí tomu, že takový systém se velmi jednoduše může vrátit, že tu je zásadní otázka poznat, jak totalitní moc manipuluje se svými občany, jakým způsobem je láme.
V prvním čtení a od těch odborných hlasů zaznělo několik zásadních výhrad. První byla rozbití archivů. Zaznívala opakovaně. Pozměňovací návrh na ni zásadním způsobem reaguje. Nedochází k vynětí zákona z režimu archivního zákona. Celý archiv bezpečnostních složek bude jedním archivem, dokonce s tím, jak jsem již říkal ve svém úvodním slovu zpravodaje, že bude přecházet do Národního archivu v roce 2030.
***