(10.50 hodin)
(pokračuje Topolánek)
Co je nutí nakonec k tomu, že - a tady reaguji na kolegu Jičínského - případně podepíší nějaký úvazek.
Já jsem velmi rád, že vzpomněl Jarka Nohavicu, je to můj kamarád, a on si nese ten svůj kříž. Na jeho případu je vidět, že ty struktury a lustrační zákon fungují. On neztratí popularitu, dále zpívá. Možná má lepší texty, daleko mrazivější. Lustrační zákon v tomto případě přece nefungoval tak, jak o tom hovořil kolega Jičínský. Fungoval pozitivně. A neznamená to, že bych se ho musel vzdát - ne toho lustračního zákona, myslím svého kamaráda Nohavici.
V každé zemi, a já chci říct, že nedávám rovnítko mezi genocidu, totalitu a autokracii, kde taková genocida, totalita a autokracie je poražena, a ať už revolučním nebo evolučním způsobem, tak dochází k vyrovnávání s touto genocidou, totalitou a autokracií. V případě té revoluční změny je většinou tím vyrovnáváním myšleno vyrovnávání účtů, nové násilí, nová nespravedlnost, a koloběh se opakuje. V případě změn spíše evolučních je vyrovnávání myšleno spíše jako vyrovnávání s minulou realitou, popis té reality. Daleko spíše se tomu vyrovnávání dá říci synonymum pokora, kdežto to předešlé revoluční, k tomu vyrovnávání synonymum odveta. My hovoříme spíše o té pokoře a o těch informacích, a ne o té odvetě sedmnáct let po 17. listopadu 1989.
Každá země si to vyrovnávání představuje jinak. Je jinak nastavena, má jinou tradici, někdy taky odvahu. Ve Španělsku, v postfrankistickém Španělsku, to řešili tak, že celá řada vysokých státních úředníků ty černé frankistické kabáty odložila do skříně a v několika generacích ten problém sám od sebe zmizel. Španělsko je velká země, mohla si to dovolit.
V Německu vznikl Gauckův úřad. Každý z vás, kdo viděl film oceněný posléze Oskarem Životy těch druhých, musel vidět to, co v našich kinech nevidí. A české filmy, možná snad s výjimkou Hřebejkova Musíme si pomáhat, tu materii nezpracoval nikdo. Mrazivá výpověď o fungování Stasi a humanistické vyznění toho filmu na závěr. Němci měli odvahu postavit Gauckův úřad, kde ten popis, nejenom to, kdo zrazoval, ale jakým mechanismem k tomu byl donucen, až po informace naprosto detailní, kdo to v té jejich státní bezpečnosti Stasi, organizoval, se dovíte všechno. Jak to, že Němci byli schopni tohle udělat a my toho schopni nejsme?
Já vás velmi vlídně žádám, všechny demokraty v této Sněmovně, abyste Ústav paměti národa podpořili. Myslím si, že to dlužíme nejenom těm, kteří těch čtyřicet let měli problémy s totalitární mocí, ale dlužíme to svým dětem a těm novým generacím, které mají právo neopakovat stejné chyby. Mají právo na detailní informace z tohoto období.
Já vám děkuji. (Potlesk pravé části sálu.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl pan premiér Mirek Topolánek. S faktickou poznámkou Petr Pleva, po něm faktická poznámka profesora Jičínského. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, mám faktickou poznámku k projevu kolegy Grebeníčka.
Ne vždy se vyplatí vytáhnout starý projev, který byl napsán k jinému zákonu, a pak z něho citovat, protože přestože Památník doby nesvobody a Ústav paměti národa zní podobně, jedná se o zcela jiný zákon. Například jím citovaná doba roků 1945 až 1948 již tady zahrnuta není. Jím citované vytrhávání archivních fondů ze státních a oblastních archivů a přesun do tohoto ústavu nového tady v tomto zákoně není. Tady se pouze říká, že ústav má možnost si na vlastní náklady pořídit kopie, což samozřejmě pan kolega Grebeníček jako historik jistě ví, že to je značný a zásadní rozdíl.
Takže všechny ty námitky, které byly sice pravdivé, ale k úplně jinému zákonu, a všechny tyto námitky, které byly skutečně velmi relevantní jako zabránění nebo oddálení dalšího bádání, jsou zcela odstraněny v tomto zákoně. Naopak tento zákon přispívá k bádání.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. S faktickou poznámkou profesor Jičínský, poté faktická poznámka Miroslava Grebeníčka. Prosím, pane profesore, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Děkuji. Dvě stručně poznámky k vystoupení pana předsedy vlády.
Za prvé. Nemyslím si, že po listopadu 1989 u nás není politická svoboda včetně svobody bádání. Není tu žádné tabu, pokud jde o historii, a historická věda dokázala, že se podstatnými tématy dokáže zabývat. Není tu žádný zvláštní impuls k tomu, abychom zřídili nějakou instituci, která má usměrňovat - zdůrazňují usměrňovat - a posuzovat, co je historická pravda o minulém období. To je první otázka. První otázka a první poznámka.
Druhá poznámka. Pan předseda vlády hovořil o Gauckově ústavu a o zkušenostech s vyrovnáním se s minulostí v Německu, tedy v bývalé NDR, která se stala součástí Spolkové republiky Německo. Chci říci, že je podstatný rozdíl mezi lustračním zákonem, který byl přijatý v Československu ještě za československé federace, který vychází z principu kolektivní viny, a mezi tím, jak tyto věci byly řešeny v Německé spolkové republice.
Možná že vám něco říká jméno Manfred Stolpe. Manfred Stolpe je protestantský farář, který byl obviňován ze styku se Stasi. On tyto styky nepopíral, ale neprokázalo se, že by z těchto styků plynulo něco negativního, že by tím někomu ublížil. Manfred Stolpe byl ministerským předsedou Brandenburska-Meklenburska a potom byl v další spolkové vládě ministrem dopravy. To je podstatná skutečnost a podstatný rozdíl, který bychom si měli uvědomit, protože princip kolektivní viny, který jsme zavedli lustračním zákonem, je ostudou našeho právního řádu.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní s faktickou poznámkou kolega Grebeníček, potom s faktickou poznámkou pan poslanec Vítězslav Jandák. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Nejprve k Petru Plevovi. Já jsem jednoznačně zdůraznil a citoval, že dělám retrospektivu. A pokud jsem se vyjadřoval k archivním materiálům, mluvil jsem o původní předloze, kterou jsme dostali od Senátu.
Ale já chci reagovat hlavně na vystoupení premiéra Topolánka. Dovolím si tvrdit, že na takové ideologické tlachání či natvrdlost a chrochtání se těžko reaguje, protože neobsahuje žádnou poctivou analýzu založenou na faktech, nýbrž názory, domněnky a imprese autora, který podle potřeby míchá lži a polopravdy.
Dámy a pánové, mně jde především o samotný pojem paměť národa. Vždyť český nárok, to je dnes zhruba deset milionů lidí, z nichž každý má svou vlastní osobní paměť. Jiná je samozřejmě paměť komplice bratrů Mašínových Milana Paumera, který v nedávné době v Lidových novinách vyčítal prezidentu Klausovi, že členové jejich odbojové skupiny nedostali dosud žádný metál. A samozřejmě od jeho paměti se dozajista velice odlišuje paměť pozůstalých po onom pokladníkovi, kterého výše jmenovaní bratři v rámci své odbojové činnosti zavraždili a oloupili o peníze určené na mzdy pro zaměstnance jeho podniku.
Dámy a pánové, nezbude zřejmě nic jiného, než přenechat celou záležitost skutečným odborníkům historikům. Nevím, jestli je vám známo, ale nic nepotvrzuje s odstupem času náznaky americké vlády, že britský hudebník John Lennon představoval hrozbu pro národní bezpečnost Spojených států amerických. Prokázalo se to po 25 letech a dokázal to kvalifikovaný historik, a ne někdo s ideologickou a politickou předpojatostí.
Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Těsně na hranici času.
Vítězslav Jandák s faktickou poznámkou. Po něm s přednostním právem Lubomír Zaorálek, poté přihlášený David Rath.
***