(10.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
V této diskusi zatím chybí promyšlená a fundovaná definice pojmu či obratu vypořádání se s minulostí. To je abeceda, kterou bohužel tato předloha postrádá. Hovoří se o nezbytnosti odtajnění, zpřístupnění a zveřejnění dosud uzavřených dokumentů, o odhalení, morálním a faktickém odsouzení i dodatečném trestání viníků zločinů a jejich dobrovolných i nedobrovolných pomahačů, o nutnosti intenzivního neustálého připomínání minulého bezpráví a zločinů totalitního režimu zejména mladé generaci - to všechno tam opravdu je, ale zmíněná definice v žádném případě.
Podle mého názoru základem takovéhoto vypořádání se s minulostí by mělo být především co nejúplnější kritické a vědecky pravdivé poznání a pochopení oné doby, tedy její systematické zkoumání, přesné popsání, pojmenování a vysvětlení událostí, objasnění jejich příčin a souvislostí, zjištění míry účasti, motivaci a dispozici jejich aktérů atd. Tento zásadní vědecko-poznávací úkol nelze v žádném případě splnit pouhým soustředěním a sebeúplnějším vytěžením dokumentů bezpečnostních orgánů bývalého totalitního režimu. Jejich vytržením z historického kontextu, jejich neustálým akcentováním a přeceňováním jejich skutečné výpovědní hodnoty paradoxně vzniká jednostranný a zkreslený obraz historické reality oné doby. Na vytváření její vědecky pravdivé, tedy kritické a vyvážené komplexní historiografické reflexe by se měly koordinovaně podílet všechny zainteresované odborné, výzkumné a vzdělávací instituce. Bez takovéhoto soustavného programového přístupu není vypořádání se s minulostí možné a nic na tom nezmění ani zřízení sebevětšího a maximálními financemi i pravomocemi vybaveného specializovaného ústavu.
Z hlediska současné koncepce - teď budu velmi konkrétní - českého archivnictví znamená zřízení Ústavu paměti národa pouze neorganické vyčlenění, soustředění i účelové otevření určitých skupin dokumentů archivních fondů a části fondů nebo také z pohledu běžných badatelů jejich znepřístupnění ve specializované mimořádné instituci. Znamená narušení provenienčních principů rozdělení organických spisových celků, jejich umělé soustředění mimo kontext ostatních dobových pramenů a jejich exkluzivní, či dokonce monopolní využívání pouze vybranými badateli, členy ústavu, případně vyšetřujících orgánů, nikoli tedy pro účely především vědecké a poznávací, ale převážně pro účely bezpečnostní, prověřovací či lustrační, politické a ideologické.
Jediné, co na této opakované iniciativě má smysl, je iniciování badatelské činnosti, jež by uváděla ve známost, využívala a zprostředkovávala nejširší veřejnosti především odborně fundované výsledky vědecké, to je zejména akademické a vysokoškolské historiografie.
Dámy a pánové, dnes ráno jsem měl tu čest poslouchat z televizní obrazovky, možná to nazvu duelem, jednoho z nás, poslance, a historika - odborníka. Tam jsem pochopil, jaký propastný rozdíl je mezi politickým fanatismem a skutečnou vědou. Ano, nejde o žádné zpětné zrcátko, ale poměřováno ústavou i Listinou základních práv a svobod, o zbraň hromadného ničení v oblasti politických a základních lidských práv. Historie tu je až na posledním místě, ta skutečná, jak se odehrála. Hlavní motivy navrhovatelů zřízení Ústavu paměti národa a těch, kdo stojí za nimi, jsou politické, ale i ekonomické a možná i osobní.
Podle představ senátorů má Ústav paměti národa podřízený přímo Senátu stát desítky milionů korun ročně a zaměstnávat na 250 pravicí spolehlivě prokádrovaných osob. To je číslo mnohem větší, než máme nyní ve vysoce fundovaných příslušných odborných ústavech.
Dámy a pánové, leckdo se při čtení toho, co zplodili či podporují velcí senátní myslitelé typu pana Mejstříka, Štětiny či Pavlaty, kteří nedávno navrhovali z politických důvodů zrušit i Mezinárodní den žen, může bavit. V úpravách svého návrhu senátoři neznalí dějin vlastní země přidali totiž politické instituci, kterou si chtějí zřídit, jako úkol dokumentovat v případě československého státu za období vlád KSČ mimo jiné - cituji doslova - zločiny válečné pro potřeby mezinárodních soudních institucí. Tak je to tam uvedeno. Naprosté historické bezvědomí senátorů, touha hledat válečné zločiny a válečné zločince v době 45 let mírové politiky státu, je k popukání, stejně jako jejich snaha v zákonné normě deklarovat ochotu zesměšnit se s tím u mezinárodních soudů. Leda že by Senát dospěl k sebereflexi a chtěl k mezinárodním soudům hnát dnešní generály a vojáky z Afghánistánu a ty senátory, kteří zvedali ruku pro podporu amerických protiprávních válek a pro účast v protiprávních válečných akcí USA v Iráku a Afghánistánu. To by návrh musel být o Ústavu paměti současného militarizujícího a válčícího českého kapitalismu.
Dámy a pánové, závěr. Podávám návrh na zamítnutí návrhu zákona o Ústavu paměti národa a o změně některých zákonů, ve znění komplexního pozměňovacího návrhu. Pane předsedající, z mé strany je to vše.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. S přednostním právem se přihlásil předseda vlády Mirek Topolánek. Chápu faktickou připomínku kolegy Plevy, ale vzhledem k tomu, že jsem evidoval ještě před ním přihlášku s přednostním právem a už jsem oznámil, že vystoupí premiér vlády ČR, Petru Plevovi udělím slovo k faktické poznámce hned po něm.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, abych oddělil humornou vložku v závěru vystoupení mého předřečníka, humorně začnu, a pak se budu vážně věnovat materii, kterou máte před sebou. Na poslední věty kolegy Grebeníčka se hodí z Černých baronů "plány imperialistů zhatí naši vepři boubelatí".
Stál jsem u zrodu a byl jsem jedním z iniciátorů ještě jako senátor tzv. památníku doby nesvobody. Byl samozřejmě zamítnut. Ústav paměti národa je koncipován trochu jinak. Předkladatelé se poučili, je to daleko lépe připravená norma a cíl je jasný: vyrovnání se s minulostí, sběr informací, hledání "kořenů zla", kde vzniká mechanismus totalitních režimů. Nám se za sedmnáct let nepodařilo to, co se podařilo některým našim sousedům. Velmi toho lituji.
Předřečník v mnoha řečených a sofistikovaných větách řekl fakticky velmi prosté: Ne, nechceme, aby se naše děti a nové generace dozvídaly, jaké jsou kořeny zločinů komunismu, případně jiných totalitních režimů. Kde se berou mechanismy, které uvrhnou tolik lidí do nesvobody.
***