(11.00 hodin)
Poslanec Vítězslav Jandák: Dámy a pánové, pane předsedající, vážená vládo, já bych chtěl možná jenom trošku a skutečně slušně vysvětlit panu premiérovi, o co tu jde.
Teď jsme byli v Americe, předtím jsme byli v Německu. Ale my jsme v této zemi. A tady trošku začíná probleskovat obava a strach, že toto, co je trošku nestandardní, může být znovu využito proti politickým protivníkům. To je to, proč se proti tomu stavíme. Já osobně proti tomu vůbec nic nemám, ať se bádá, a myslím si, že je nutné, aby se bádalo. Ale víte, demokracie podle mého názoru stojí na nějakých základních principech. A v demokracii se nemůže stát to, co se stalo v minulých režimech, ať byl rudý nebo byl hnědý. Ale je trošku strach z toho, že diktatura dneska není definována, jak jsem řekl, rudou barvou, hnědou barvou, ale může být - a teď se neurazte - modrou, oranžovou, žlutou, jakkoliv to nazveme. Takže ta obava je z toho, že to je trošku nestandardní model, který aplikujeme do demokratické společnosti, a že může být proto, že je nestandardní, využit politicky.
To je jenom na vysvětlení, pane premiére, děkuji vám.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní s přednostním právem místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek a pak svého přednostního práva využije paní poslankyně Kateřina Jacques jako předseda klubu zelených. Poté řádně přihlášený David Rath. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji, pane místopředsedo. Kolegové, já si myslím, že dokážu pochopit větu, kterou tady použil premiér, když řekl, že jde o to, abychom se snažili přijít na kloub tomu, proč vůbec ta totalita a ten režim, který tady byl, proč mohl fungovat tak, jak mohl. A rozumím tomu, když říká, že máme povinnost klást tyto otázky a snažit se na to přijít nebo tomu porozumět. A nemyslím si, že to tedy je chrochtání, protože pana premiéra znám. A já stejně jako on si myslím, že tohle jsou věci, které se musíme snažit pochopit.
Já se bojím ale toho, že když to podceníme, tak budeme produkovat stejné simplifikace, jaké tady existovaly v těch propagandistických brožurkách před rokem 1989. Když si vezmu text toho zákona, jeho slovník, jeho představy o tom, jak se té pravdy dobereme, když si přečtu, jak se budou vedoucí pracovníci redukovat z řad těch spolehlivých. Tyhle metody byrokratické, technokratické metody centralizovaného řízení, organizovaného řízení práce na historii. Prostě podle mě je vyloučeno, aby tohle vedlo ke skutečnému pochopení dějin.
Dovolte mi, abych řekl jeden příklad, který je velice silný. To je otázka holocaustu. Tím se zabýváme desetiletí. A doporučuji, dokonce i v češtině byla vydána kniha Modernita a holocaust původem polského historika Zygmunta Baumana, který říká, že je dost pozoruhodné, že 50, 60 let zkoumáme holocaust a nejsme schopni odpovědět na tu prostou otázku: Jak je možné, že Německo, jeden z nejcivilizovanějších a nejkulturnějších národů světa ve 20. století, bylo schopno organizovaně likvidovat lidi jako králíky v plynových komorách? To je přece strašná otázka. Jak je možné, že člověk kulturně vybavený, žádný člověk odněkud z buše, z křoví, někdo, kdo měl veškerou kulturu k dispozici, tak ten národ takhle selhal. Jak je možné, že se to stalo? Pochopili jsme to dneska? Není to tak, že dneska v naší společnosti industriální, průmyslové, nějakým způsobem vznikají podobné mechanismy, které něco takového umožňují? To je otázka, kterou klade Bauman.
Víte, kde on ale aspoň rýsuje tu odpověď? On říká, že to bylo v těch nejnenápadnějších věcech, které ten nacistický režim dělal. On říkal, to bylo v tom velmi jednoduchém způsobu, jak naznačoval těm lidem: oni jsou jiní než my - zpočátku velice jemně. To bylo v tom, jak dokázal získat i dokonce některé umělce, pracovníky médií. To je ta kniha Svůdná přitažlivost třetí říše, která vyšla v Německu, která popisuje, jak se celá - zjednodušeně - kulturní fronta, jak se říkalo, podílela na tom, že se lidem říkalo: jsou tady jiní než my. Rozumíte, po šedesáti letech jsme možná na začátku toho, že se snažíme zjistit, jak to bylo možné, že takovýto totalitní režim dospěl k tak zvěrským věcem. To není prostě jednoduchá věc!
Jestli pan premiér je tohle ochoten poslouchat, tak mu chci říci, že souhlasím s tím, že máme povinnost ptát se po tom, co tu bylo. Já pouze tvrdím, že nejsme schopni jako parlamentáři naplánovat historikům, jak to budou dělat. A teď nejde jenom o to, že tady je ten Senát, který to má volit. To je řekněme vyloženě stranická, politická věc. Ale prostě my toho vůbec nejsme schopni. Kdybychom si na to skutečně sedli jako politické strany a řekli si, že to budeme organizovat, tak musíme popravdě říci, že průměrný historik Ústavu soudobých dějin o tomhle ví více než my. Protože ten nějaký Zygmunt Bauman, který nám o tom začne něco zajímavého říkat, se nenarodí prostě v tom, co tady naplánujeme. Ten si prostě bude psát úplně bez nás, protože ten Bauman to dokonce píše někde v cizině, ani ne v tom Polsku, o kterém píše.
Já prostě tvrdím, že tento způsob organizace výzkumu, pokus mluvit o spolehlivých a bezúhonných, kteří nám budou garantovat, že budou říkat pravdu, je prostě naivní. To budou opravdu propagandistické brožury, a pak je to prostě plýtvání peněz. Vězte si nebo nevězte, o nic jiného mi nejde.
Děkuji. (Potlesk poslanců ČSDD.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: S faktickou poznámkou premiér Topolánek, poté Petr Pleva. Pane premiére, máte slovo.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Já vás samozřejmě překvapím. Já s Lubomírem Zaorálkem naprosto souhlasím, ale současně platí, a tato diskuse to jednoznačně potvrzuje, že jestli chceme opravdu v té věci něco udělat, tak nepokusit se je trestné. Tato diskuse mě ještě víc přesvědčila o tom, že nějaký takový instrument, institut potřebujeme, takže mě nepřesvědčil v tom, že Ústav paměti národa je zbytečný, ale naopak.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Nyní fakticky Petr Pleva, poté řádně přihlášená s přednostním právem Kateřina Jacques. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, dvě krátké poznámky.
Jednak srovnávat jaksi nacistické dělení lidí na ty správné a na ty špatné, výjimečné, vyvolené, na tu čistou rasu a ty další se současným stavem je myslím poněkud zavádějící. My nejsme ve chvíli, kdy navazujeme na demokratický režim, my jsme právě v opačném stavu. A teď si představte, že tady na místě Lubomíra Zaorálka řeční někdo z pohlavárů nacistické říše a říká, že je přece nemožné, aby proběhla denacifikace, aby se zakázalo aktivním členům NSDAP někde působit, že to je přece porušování lidských práv. Přijde vám to absurdní? Mně také.
Druhá poznámka o tom, jak budeme úkolovat historiky, v čem mají bádat a podobně. Vážení kolegové, já prosím, pokud k nějakému zákonu vystupujete, aspoň si ho prolistujte, když už ne přečtěte. Vím, že to tady není příliš zvykem v této Sněmovně, že se tady vystupuje k zákonům, které poslanci ani nečetli, jenom o nich slyšeli, ale prosím, pokud chcete takto fundovaně a zasvěceně o něčem hovořit, tak si přečtěte, o čem hovoříte.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Řada faktických připomínek se rozšířila, to znamená Radko Martínek, poté profesor Jičínský a potom doufám řádně přihlášená s přednostním právem Kateřina Jacques. Prosím, pane poslanče, máte slovo k faktické poznámce.
Poslanec Radko Martínek: Já se paní kolegyni omlouvám, ale nicméně jenom pár poznámek. Já jsem historik, jeden z historiků, kteří jsou tady v téhle síni. A nemělo by mě překvapovat už vůbec nic, ale nicméně mi dovolte, abych se s vámi podělil o jednu věc.
Mě neustále překvapuje, že lidé, kteří proti něčemu bojují, proti tomu bojují prostředky, které používal ten režim, ten systém, proti kterému bojují. Tenhle ústav má řešit problém nesvobody, problém komunistické diktatury. V tom minulém režimu zde přece byly tzv. ústavy marxismu-leninismu. Byly to ústavy, které přesně tímto způsobem, jako je tento zákon, vyčleňovaly určité období dějin, snažily se ho speciálně zkoumat, měly speciálně vybrané lidi, paní kolegyně Šojdrová, kteří jediní tam mohli přednášet a jediní mohli bádat. A my dneska bojujeme proti tomu systému, že vytváříme obdobný ústav naruby. Není to normální? Já jsem přesvědčen, že to není normální. My máme dneska výjimečnou možnost, abychom normálním způsobem mohli pátrat po tom, jaká byla minulost, a my nevyužíváme tuto zkušenost a místo toho opakujeme chyby, které jsme dělali v minulosti.
***