(9.50 hodin)
(pokračuje Jičínský)
To, že se potom tento proces zbrzdil po sovětské okupaci, to je jiná skutečnost, ale patří to do té složité historie naší doby a měli by se tím zabývat i ti, kdo tak snadno činí rovnítko mezi nacismem a komunismem.
Chtěl bych se jich zeptat, a je to řečnická otázka, jestli si myslí, že by v rámci nacismu mohlo vzniknout takové vnitřní reformní hnutí, které vedlo k tomu, co nazýváme pražským jarem a co bylo a stále je v celém světě předmětem obdivu. Není to ovšem předmětem obdivu u nás, protože pro pravici se to nehodí. Jsem zvědav, jak v roce 2008, pokud bude tento zákon přijat, bude tento Ústav paměti vzpomínat 40. výročí pražského jara a jak bude posuzovat Dubčeka anebo ty, kdo tehdy zvali sovětská vojska sem. Myslím, že si pamatujete, že byla nedávno v Maďarsku velká vzpomínková akce na rok 1956, na maďarské povstání. Přijela tam řada prezidentů včetně českého prezidenta a to je myslím i námět, abychom uvažovali, jak se budeme chovat v roce 2008 v souvislosti s pražským jarem. Je to, myslím, velmi vážný námět k úvaze právě v souvislosti s takto koncipovaným návrhem Ústavu paměti národa.
A jenom ještě drobnost ke kolegovi Novotnému. Během dvaceti let po sovětské okupaci jsem byl na docela čelném místě v seznamu nepřátelských osob tohoto režimu a v roce 1981 proti mně bylo vzneseno obvinění z trestného činu podvracení republiky. Takže já myslím, že ta skutečnost opravdu není tak jednobarevná, abychom ji jako dnes nějací přebarvení svazáci líčili jenom jednou barvou. Tak tomu není. Pokud opravdu chceme být důstojní roli, pro kterou nás sem občané zvolili, tak se aspoň trošku důstojně chovejme. Pokud jsme jenom hloupí, snažme se hloupost překonat, pokud jsme zaujatí, snažme se překonat zaujatost a snažme se jednat pokud možno odpovědně a věcně. To je něco, co bych si přál při jednání o Ústavu paměti národa.
Myšlenka Ústavu paměti národa je jistě myšlenka ušlechtilá, ale ne každá myšlenka ušlechtilá se realizuje tak, že odpovídá původnímu záměru. Musím tady uvést krátkou historii. Tuto ušlechtilou myšlenku znehodnotili hned v počátku lidé, kteří sem přicházeli už předtím s návrhy, které jsme zamítli, s návrhy na zřízení Ústavu nesvobody, do kterého chtěli zahrnout i léta 1945 až 1948. To byla samozřejmě složitá léta a možná, že už je tu málo lidí, kteří si pamatují období po roce 1945. Ale rok 1945 z hlediska českého národa byl rokem osvobození. Cožpak mu předtím nehrozilo tzv. endlösung? Neviděli jste náhodou nedávno dokumentární film Večeře u Wansee? Heydrichovy plány, co se má stát s českým národem? Tak jenom proto, že tato tři léta potom v důsledku mezinárodní situace vyzněla v rozdělení Evropy a že tedy Československo spadlo do sféry sovětského vlivu, můžeme zpětně toto posuzovat jinak, než to bylo? Můžeme, protože taková je představa historie, která se dělá na objednávku. A to je právě koncepce tohoto Ústavu paměti národa, která je nešťastná.
Jenom ještě na doplnění. Ústavněprávní výbor přijal usnesení, a teď to slovo, které řeknu, je v uvozovkách, "díky" hlasu poslance Melčáka. I to, myslím, o něčem svědčí.
Teď k vlastní problematice. Celkově si myslím, že platí obecná myšlenka velkého německého filozofa Högela, že jediné poučení z historie je, že se z ní nikdo nikdy nepoučil. Ale to, prosím, nechť posoudí každý sám. Pravice se tady řídí tím, co Orwell má jako devizu ve svém románu 1984: kdo kontroluje minulost, kontroluje budoucnost, kdo kontroluje přítomnost, kontroluje minulost. A v tomto jsou právě ony ideologicko-politické záměry spojené s tímto návrhem zákona. Je mi ovšem líto - a tady připomínám to, co říkal kolega Křeček, když zmiňoval slova Jacquesa Rupnika, což je politolog, který problematiku českou a československou a problematiku postkomunistických zemí velmi ovládá, protože o ní napsal řadu knih, že skutečně máme na vybranou, budeme-li pěstovat hodnoty právního státu, anebo budeme-li rozvíjet lustrace a tyto věci, které jsou s hodnotami právního státu v rozporu. Zdá se mi, že vytvářející se spojenectví naší vlády s vládou bratrů Kaczynských v Polsku pro českou demokracii nic dobrého neprokazuje, a docela se toho obávám.
Vážení kolegové, kteří tak hájíte tento ústav a koncepce, na kterých je založen, přece jenom byste se měli podívat na ústavu, na Listinu základních práv a svobod a na základní myšlenky, které jsou v těchto základních zákonech našeho státu vtěleny jako právní základy naší státní a společenské existence. Je tam také řečeno, že stát se neváže na žádnou ideologii. Vy chcete, aby se vázal ze zákona na ideologii antikomunismu. To je v rozporu s článkem Listiny základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod zná svobodu projevu, zná svobodu vědy. Tak jak je koncipován tento ústav, popírá tyto základní principy ústavy, a to ani nemluvím o tom, že teprve po sedmnácti letech se stalo něco, a to skutečně překvapilo mou představivost, že do zákona bude zahrnuto, že členové nějaké organizace nesmějí být pracovníky tohoto ústavu. To je samozřejmě protiústavní, ale říkám, teprve po sedmnácti letech se toto dostalo do ústavy. Tak pokud takový návrh bude přijat, rozšířím toto pozoruhodné ustanovení, aby to nebyli jenom členové KSČM - KSČ, pardon, KSČM není tehdejší organizace - ale aby to byli také členové Svazu socialistické mládeže, protože to byla organizace, která připravovala své členy pro vstup do strany. Takže z tohoto hlediska není důvodu dělat rozdíly.
Zatím až dosud, pokud jde o historickou vědu, historická věda se rozvíjela svobodně. Pokud to pan kolega neví, tak nejvíc prací po mém soudu, i když nemám přesnou bibliografii, o zločinech stalinismu u nás z 50. let napsal právě již zmiňovaný Karel Kaplan. To byl původně také komunistický historik, ale který v procesu oněch rehabilitačních proudů na základě poznání skutečnosti zaujal stanovisko jiné, kritické, odešel do ciziny, po listopadu se vrátil. Tyto knihy, které částečně vydával venku, ale zejména až po listopadu je mohl vydat, vydal a já myslím, že podávají velmi podrobný obraz o tom, čím se zabývají.
***