(9.40 hodin)
(pokračuje Křeček)
Nepamatujete si to? Každou chvíli tady někdo byl. A měli pravdu? No samozřejmě že měli pravdu! Tito lidé, kteří stáli v čele demokratického Německa, byli členy celé řady organizací hitlerovských, jak to je v totalitním režimu možné. Jeden z nich dokonce byl podepsán na plánech výstavby koncentračních táborů. A hitlerovští generálové? Nepamatujete to? Generál Speidel, generál Heusinger? Hitlerovští generálové šli do vedoucích funkcí NATO. Ale proč se to dalo? No protože to nemá žádný význam. Význam mělo to, co tito lidé byli ochotni udělat pro demokracii, pro svobodný svět v té době, co jsou ochotni udělat dneska pro republiku, pro svobodu této země. A ne co udělali v minulosti. To je myslím rozhodující v této věci. A stále připomínat tyto věci je cesta do pekla.
Nedávno jsme vzpomínali Antichartu. No jistě, nemělo se to stát, nemělo to být. No ale copak je nám herecké umění pana Hrušínského nebo Wericha méně drahé a méně vzácné pro českou kulturu jen proto, že jejich podpisy jsou na té Antichartě? Toto chceme připomínat a na tom chceme stavět budoucí svět?
Hovoříme o vyrovnání s minulostí. No, možná že to vyrovnání s minulostí nespočívá ani tak v tom, kolik bývalých estébáků zveřejníme, ale v tom, jak se k tomu v současné době budeme stavět. Jestliže významný ústavní činitel řekne, že soud rozhodl o chrámu svatého Víta na základě komunistické vyhlášky, jako by zákon, kterým to bylo schváleno, nebyl potvrzen dnešním Ústavním soudem, jestliže pan Čunek řekne, že jeho vyšetřování je jako v padesátých letech - opravdu v padesátých letech se takto chovalo? Jestliže Mladá fronta napíše v souvislosti s restitucemi, že dědicem gestapa je český stát, takto se vyrovnáváme s minulostí? To je nepochopení minulosti, její krátkozraké používání na rozřešení dnešních problémů. Já se obávám, že v tomto smyslu je ten celý zákon postaven.
Jaký stát chceme vybudovat? Ten, co je v Polsku? Nedávno myslím Geremek napsal - ten, kdo dnes kritizuje v Polsku vládu, je buď komunista, nebo syn komunisty, nebo estébák, nebo syn estébáka. Takto si představujeme kritiku, takto si představujeme demokracii ve společnosti?
Já jsem vždy patřil k té menšině sociálních demokratů, kteří hlasovali pro lustrační zákon. Ne proto, že by ten zákon byl dobrý, ale protože pokud byl jednou přijat, nejde ho zrušit. Jeho zrušením bychom dali signál, který si dát nepřejeme. Ale to neznamená, nebo nevěděl bych to, co nedávno napsal Jacques Rupnik v týdeníku A2, že si musíme vybrat. Buď budeme mít lustrace, nebo právní stát. Obojí mít nemůžeme. Obojí mít nemůžeme a také si to musíme přiznat.
My jsme v situaci, kdy politika vyprazdňuje právo, kdy politici mají dojem, že právo je brzdí, takže do háje půjdou všechna právní ustanovení o ochraně osobnosti a všech těchto věcech, protože brání politice. Příklad Polska, příklad tohoto zákona je zcela zjevný.
Samozřejmě, jak si v této souvislosti nepřipomenout Kubiceho zprávu? Bylo tady o ní řečeno mnoho, zjevná policejní provokace, která ovlivnila volby. Ta je přece kořenem i u pojímání historie. Copak někdy bude moci brát od těchto lidí někdo jakékoliv sdělení vážně? Dovolím si to říci, i když se to mnohým nebude líbit. Plukovník Kubice hrozí demokracii v této zemi daleko více než dvacet nešťastníků, kteří za nějakých podmínek, které si neumíme představit, podepsali něco před čtyřiceti lety, kde jim to chce dneska pan Žáček omlátit o hlavu. To myslím není cesta, kterou bychom se měli dát.
Vyrovnání s minulostí. Hovořilo se o tom, že to není ideologické. No jak to, že to není ideologické, jestliže takoví historikové, jako je Kaplan nebo Křen, kteří odhalili celou řadu věci, nemohou zaujmout místa v tomto ústavu, naopak na ředitelské místo kandiduje bývalý aktivní normalizační svazák? To nám nevadí! Ale tito lidé jen proto, že byli kdysi členy komunistické strany a dávno své názory změnili, dávno ukázali své postoje, tak tam být nemohou. Jak to, že to není ideologické? Je to ideologické.
Já jsem přesvědčen, že s minulostí se nejlépe vyrovnáme tím, že uznáme lidskou důstojnost jako lidské právo, že nebudeme naplňovat ta slova pana Vaculíka, který řekl: Odstranili jsme komunismus, ale neodstranili jsme žádnou z příčin, které vedly k jeho vzniku, že nebudeme ponižovat lidi, že nebudeme přijímat zákony, které je ženou do zoufalství, tak jak se někdy chováme. To je cesta k minulosti, a ne že se stále budeme vracet k tomu, co býti nemělo. Litujeme toho, co bylo, ale pro dnešek to už nemá žádný význam. (Potlesk z řad ČSSD a KSČM.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu Křečkovi. Slova se ujme pan profesor Zdeněk Jičínský, připraví se pan poslanec František Bublan. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegové, kolegyně, zdá se mi, že pan poslanec Novotný, který zde jistým dramatickým způsobem uvedl jednání tohoto návrhu, je poznamenal skutečně velmi nešťastným způsobem. Já si neprovádím nějaké osobní kádrování mých kolegů, takže o panu poslanci Novotném nic nevím. Podle vzhledu bych řekl, že je to poměrně mladý člověk, který ani v době pražského jara ještě nežil, takže o těchto složitých proměnách minulosti nic neví, ale vzhledem k tomu, že je poměrně mladý, si ani nemyslím, že měl nějaké přímé styky s StB, takže s touto institucí také není seznámen tak, aby o ní mohl kvalifikovaně mluvit. Možná že v jeho rodině, to nemohu vyloučit, takových rodin bylo samozřejmě mnoho, byli lidé, kteří byli obětí minulého režimu, že přirozené pocity nenávisti, zášti a zloby se přenášejí na děti. To se stává. A já už jsem nejednou v minulosti mluvil o tom, že je velmi běžný příklad, že děti z komunistických rodin jsou dnes výraznými pravičáky. Jeden velký člověk tohoto druhu - mám na mysli jeho fyzickou postavu - sedí za mnou.
Takže berme na vědomí toto i jako konstatování určitých složitých rozporů, kterými společnost v minulých čtyřiceti letech prošla, ale těmito rozpory prochází nejen proto, že je to důsledek předchozích čtyřiceti let, ale proto, že doba je složitá. Budování demokratické společnosti po rozpadu onoho bilaterálního světa vůbec není jednoduché. Už jsem vám včera připomínal velmi zajímavou Bělohradského úvahu na stránkách Salonu. Říkám to jenom proto, abychom pokud chceme opravdu přispět k poznání minulosti a na základě toho plnit úkol, o kterém často mluvíme, aniž víme, co si pod tím představujeme, vyrovnat se s minulostí, abychom uznali určité tyto skutečnosti.
K panu poslanci Novotnému chci říci, že boj proti zločinům stalinismu v Československu, které se tady staly - a já to nikdy nepopírám, nepopíral jsem - v padesátých letech - začal ještě v rámci starého režimu, zejména po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Tento boj uvnitř komunistické strany ale měl své společenské reflexy, probíhal potom i v šedesátých letech. Já jsem se účastnil tehdy jedné rehabilitační komise, která se měla vyrovnávat s těmito zločinnými procesy ze začátku padesátých let. Tehdy jsem upadl do jisté disgrace, ale naštěstí v rámci pražského jara tyto ozdravné procesy dostaly širší průběh.
Jak víte, v průběhu šedesátých let a v procesu pražského jara bylo mnoho těch, kteří se staly oběťmi oněch zločinů stalinismu, rehabilitováno. Myslím, že bychom na to také neměli zapomínat.
***