(10.00 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Takže i to je třeba mít na zřeteli. A uvádím to jako příklad o tom, že svoboda historického bádání o celé minulosti tady existuje, nejsou tu žádná tabu, čili já nevím, proč bychom měli vytvářet zvláštní ústav, který bude mít ideologickou kuratelu nad tím, jak se toto bádání koná.
Jestliže si přečtete podrobně tu preambuli k tomuto návrhu zákona, ta obsahuje celou řadu apriorních soudů o historickém vývoji. Jakkoli Ústavní soud by musel konstatovat, jako to konstatoval u zákona o protiprávnosti komunistického režimu, že tato preambule nemá právní význam, že to je ideologická preambule, přesto je to něco, co samozřejmě ovlivňuje společenské mínění. Možná že to je to, co si svého času přál Milan Uhde, aby učitelé dějepisu věděli, jak mají určité věci posuzovat. Je to v souladu se svobodou vědy, se svobodou projevu? Pokud nechceme si tyto otázky vážně klást, tak skutečně bychom takovýto zákon neměli nejenom předkládat, ale ani projednávat.
Já už jsem tu zmínil, že poprvé po sedmnácti letech se dostalo do návrhu zákona, že lidé, kteří patřili svého času třeba jenom velmi krátkou dobu k nějaké organizaci, nemají právo na to, aby byli příslušníky, aby se stali pracovníky tohoto ústavu. Musím říci, že jsem se skutečně za celou dobu polistopadového vývoje nesetkal, že by úzká skupinka určitých lidí si chtěla touto cestou zabezpečit pozice v nějaké státní instituci. To je skutečně unikát a i nad tím by se zástupci pravice měli zamyslet.
Já jsem poslouchal ono senátní slyšení, kde se připravoval tento návrh zákona o paměti národa, slyšel jsem tam také vystoupení Pavla Žáčka a musím říct, že tak subjektivistická hodnocení historie polistopadového vývoje jsem opravdu možná ještě nikdy neslyšel. A připomnělo mi to právě onu dobu komunistické historiografie, kdy historiografie byla povolána k tomu, aby soudila dějiny. A jestliže jsme se dostali do stadia, že ve vědě existuje svoboda, pak historie nemá roli soudit dějiny, pak historie jako nutně pluralistická společenská věda má úkol poznávat rozporný proces dějin, rozporné působení lidí, společenských skupin, mezinárodních vztahů v tomto procesu, a přirozeně nemůže dospět k jedněm a týmž závěrům, protože společnost je rozporná a názory jsou přirozeně pluralistické podle toho, z jakých pozic k nim lidé přistupují, a projevují se tu i přirozené generační rozdíly.
Takže znovu se vracím k tomu, o čem jsem mluvil. Když si přečtete onu preambuli k tomuto návrhu zákona, je tam ve shodě se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu charakterizováno čtyřicet let onoho režimu, jako by to byl režim stále stejný, jako by se nijak neměnil. A já už jsem tu ukázal, že se měnil. A kladu vám otázku: Byl v rámci toho srovnání nebo té totožnosti, kterou tak často užíváte a máte za to, že se chováte principiálně, byl možný v rámci nacismu Dubček nebo Gorbačov? Nejsme Gorbačovovi vděčni za to, co učinil? Takže jak můžeme takovýmto primitivním způsobem posuzovat celou tuto složitou dobu, kdy jsme prožili značnou část svých životů? A nemyslím si, že bychom měli, když se nad tím svým životem, ať už jeho délka v té době byla různá, zamyslíme, že bychom měli jenom ty pocity, které odpovídají oné preambuli. Je tu hodně lidí, kteří, jak říkám, pražské jaro ani nezažili. Ale jsou tu lidé, kteří v 60. letech byli - možná že velmi - mladí, ale nepochybuji, že mají z té doby ještě nějaké vzpomínky, nějaký pocit. A pokud budou upřímní, tak musí uznat, že v 60. letech v české společnosti byla atmosféra optimistická a pozitivní a že rozhodně byla z jistého hlediska, protože všecko je relativní, lepší než teď, protože lidé měli očekávání a čekali, že něco pozitivního se stane, a řekl bych, s vírou v budoucnost hleděli dopředu. Takže i toto patří k tomu historickému vnímání, historické skutečnosti.
A zamyslete se nad tím průzkumem veřejného mínění, který posuzoval elity předlistopadové a polistopadové, který vyslovil polistopadovým elitám jisté lichotivé uznání v tom, že je většina lidí považuje za lepší, tedy lepší ve smyslu odborném, nebo chytřejší než ty, kdo vládli v minulosti, ale zamyslete se nad tím, proč si většina lidí myslí, že předlistopadové elity byly z morálního hlediska - předlistopadové!, nemyslím elity 60. let, ale předlistopadové, normalizační elity - že byly morálně lepší než ti, kdo jsou dneska u moci. To jsou myslím vážná slova, která by nás měla vést k zamyšlení nad tím, jak je vůbec koncipován tento zákon a jestli jeho výchozí teze nejsou zcela pochybné.
A teď mi dovolte ještě jenom jednu poznámku, protože na straně ODS se setkávám s velmi zvláštním přístupem, který pro mne znamená pokrytectví.
Představitelé ODS se stavějí velmi zásadně k tomu vyrovnávání se s minulostí. Ale já se chci zeptat - je to otázka řečnická, nečekám odpověď - před volbami vyslovoval podporu Mirku Topolánkovi, předsedovi vlády a ODS, významný český folkový zpěvák - pokud není jenom folkový, pak rozšíření jeho repertoáru samozřejmě uznám - mám na mysli Jarka Nohavicu. Je to nepochybně významná osobnost naší hudební sféry. A jak známo, Jarek Nohavica byl na seznamu spolupracovníků s StB. Tak co? Zřekneme se této podpory dodatečně? Jak se zachováme? Co je morální? - Odpovězte si každý sám.
Říkám to jenom proto, že doba je složitá. Já jsem byl na seznamu nepřátelských osob, ale jsem dalek toho, abych pohrdal těmi, kdo o mně podávali nějaké informace, protože vím, že lidé, kteří o mně podávali různé informace, byli k tomu donuceni různými, někdy velmi nepěknými způsoby. To patří do naší doby, do naší skutečnosti. Vyrovnávejme se s tím tedy poctivě tak, jak odpovídá hodnotám právního státu. Ale prostě nesnažme se z těchto věcí dělati laciné mediální kauzy, kdy budeme velmi jednoduchým způsobem likvidovat lidi, když se ptáme, proč zrovna ten se teď objevil, proč se svého času objevil Tošovský atd. atd. To je velmi nebezpečná hra, která rozkládá tuto společnost. K ničemu dobrému to není. Zamysleme se nad tím, zda takto koncipovaný projekt není od ďábla a neslouží ďáblům.
Děkuji vám za pozornost. (Část poslanců tleská.)
***