(16.30 hodin)
(pokračuje Bursík)
Princip té reformy je v tom, že ekonomickým nástrojem motivujeme podnikatelské subjekty k efektivitě a jim se to vrací tím, že se jim snižují odvody sociálního pojištění. Je to tzv. duble dividend, je to dvojí výhra. Na jedné straně chráníme ekonomickým nástrojem životní prostředí, protože podle ekonomické teorie to, co vy jste zdůraznil, tím nástrojem, který nejvíce ovlivňuje spotřebitele, je cena na jedné straně. A na straně druhé tomu podnikateli se to vrací zpátky tím, že se snižuje povinné pojištění. Například ve Spolkové republice Německo po pěti fázích ekologické daňové reformy se snížilo sociální pojištění - povinná platba - o 1,2 procentního bodu. Za prvé.
Pokud jde o ty kompenzace, tak ty kalkulace - obraťte se na ministra financí, který připravuje sadu tří zákonů, které půjdou do Sněmovny.
Já myslím, že ta kalkulace vaše nebude hrát. Je potřeba k tomu říct jako ukázku jednu věc. To zdanění elektřiny činí jedno euro na megawatthodinu, což je řekněme 27 korun na průměrnou maloobchodní cenu elektřiny, která dělá, nevím přesné číslo, bude to kolem 3500 korun za megawatthodinu. 27 korun z 3,5 tisíce je zhruba 0,7 % nárůst ceny elektřiny. A podívejte se na to, co nám dělá ČEZ. Meziroční nárůst silové elektřiny o 14 % a pro domácnosti se to projeví nárůstem mezi sedmi a devíti procenty. Tak se jenom podívejte, že to je ne o řád, to je dvacetkrát větší navýšení meziroční ceny, které my tady absolvujeme v současné době, oproti té sazbě, která je vlastně nastavena jako minimální sazba podle směrnice 96.
Proto také já tvrdím, že ta první fáze daňové reformy není nic jiného nežli institucionální zavedení té reformy. Ale efekt ekologický a efekt ekonomický bude prakticky nulový. A ten teprve nastane v té druhé fázi od roku 2010.
Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Dobrá. Takže můžeme skončit. Další interpelující pan poslanec Pavel Hrnčíř se obrátí na Martina Římana s limity Evropské unie pro obnovitelné zdroje. To daleko neutečeme. Prosím, máte slovo.
Poslanec Pavel Hrnčíř: Děkuji. Vážený pane ministře, jak jsem řekl již při své interpelaci na pana premiéra Mirka Topolánka, členské státy Evropské unie se na summitu v Bruselu dohodly na velmi ambiciózním cíli snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o 20 % a převést je na obnovitelné zdroje. Z vyjádření vašeho ministerstva vyplývá, že pan premiér po celou dobu jednání summitu byl s vámi v kontaktu. Z toho usuzuji, že jste o postoji České republiky na tomto summitu vlastně spolurozhodoval. Víte tedy dobře, pane ministře, nejenom o kladných důsledcích této dohody, ale i o těch možných záporných, nebo o těch rizicích, která mohou nastat, až budeme jako Česká republika tuto dohodu naplňovat. Neskrývám, že jednou z obav je, že naplnění těchto ekologických cílů se může projevit v navýšení ceny energie. Například prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl se obává i existenčních dopadů na některé průmyslové obory.
Vážený pane ministře, mohl byste říci své stanovisko k této velmi důležité dohodě, kterou bude muset naplňovat zejména resort průmyslu a obchodu? Zeptám se i vás, stejně jako pana premiéra, jestli nebude mít tento záměr negativní vliv na konkurenceschopnost České republiky.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím ministra Martina Římana. Pět minut prosím máte k dispozici.
Ministr průmyslu a obchodu ČR Martin Říman Děkuji, pane předsedo, za pět minut. Pokusím se je využít, pokusím se neopakovat to, co tady před chvílí říkal pan premiér na podobné téma.
Faktem je, že energetické otázky jsou dneska jak v politické debatě v České republice, tak i v politické debatě na úrovni Evropské unie velmi frekventovány. Je to, dalo by se říct, nové téma, které tady ještě před krátkým časem nebylo. A dá se říci, že právě díky tomu zdvojení té debaty jak na vnitro-, tak na mezinárodní úrovni to je téma senzitivní, frekventované. Koneckonců, kdy naposled bylo tolik interpelací na toto téma v minulém volebním období?
Já s tou historií, ne hysterií, ale historií, jsem poměrně dobře seznámen. Zúčastnil jsem se před Radou premiérů Rady ministrů energetiky v Bruselu asi před pěti týdny, kde vlastně ministři jakoby předžvýkávávali tuto problematiku pro zasedání hlav států a předsedů vlád jednotlivých členských států. Na toto zasedání jsem jel s mandátem vlády, to tady zmiňoval pan premiér, který byl dohodnut ve vládě, což u stanovisek pro jednání v Evropské unii nebývá příliš časté, protože se ty věci většinou meziresortně dohodnou na podstatně nižších úrovních, nicméně byl jsem vybaven mandátem 20 % indikativní cíl, tedy obnovitelných zdrojů na primárních zdrojích energie, a 10 % biopaliv jako závazný cíl.
Kupodivu závěr Rady ministrů byl přesně takový, s jakým mandátem jsem tam jel. Tím nechci tvrdit, že jsem ho prosadil proti vůli všech ostatních členských 26 zemí. Tomu tak skutečně nebylo. Bylo to dáno spíše tím, že stejný mandát, nebo stejný názor, měla v té době předsedající předsednická země, to znamená Německo, německý ministr hospodářství.
Nicméně čas oponou trhnul a o čtyři týdny později na Radě Evropy, tedy té nejvyšší úrovni, Německo evidentně jako předsedající země změnilo svůj názor. Dokázalo o změně toho názoru přesvědčit i několik dalších zemí, jakkoliv na Radě ministrů názor na závazný cíl ve věci 20 % - poměrně ostře se proti tomu ohradila řada členských zemí, řekl bych větší polovina, tak ten názor byl evidentně za ty čtyři týdny změněn.
Výsledek je takový, jaký je. Já osobně ten výsledek nepovažuji za úplně nejšťastnější prostě proto, že je to cíl politický. Evropská komise, když jej navrhovala, nepředložila žádná tvrdá data, na základě kterých by bylo vidět, že prostě je to cíl splnitelný. Jakýsi trošku úhybný manévr spočívající v tom, že oněch 20 % neplatí plošně pro všechny země, ale bude diskutováno o tom, kdo bude mít více a kdo méně, ten manévr by byl vcelku v pořádku, kdyby na základě oněch tvrdých dat analytických bylo zřejmé, zda pak součtem těchto vydiskutovaných národních kvót se dostaneme k závazným 20 %. Taková analýza podle mých znalostí neexistuje, a proto to pro Evropskou unii bude poměrně značný oříšek. Já když jsem poslouchal většinu ministrů na zasedání Rady, i těch, kteří jaksi byli pro závazný cíl, tak jsem měl pocit, že mluví ve stylu "ano, 20 % pro všechny, jenom ne pro nás".
Poslední poznámka ke konkurenceschopnosti. Já myslím, že to není problém České republiky. Je to také problém České republiky, ale primárně je to prostě problém členských zemí Evropské unie a Evropské unie jako celku, protože tady se pouští do jistého dobrodružství, které nemá ve zbytku světa zatím žádnou odezvu. A je to otázka, jestli ta odezva přijde. Pokud ne, tak samozřejmě je to do budoucna jisté znevýhodnění konkurenceschopnosti.
Děkuji.
***