(9.40 hodin)
(pokračuje A. Černý)
Pan Zaorálek vzpomněl neblahé události ze září 2001. Prakticky od té doby jsou vojáci Severoatlantické aliance pod vedením Spojených států amerických v Afghánistánu trvale přítomni. Jen se tu a tam nepatrně mění jejich počty. Dnes se pohybuje vojenská účast v misi ISAF zhruba na třiceti, třiatřiceti a čtyřiatřiceti tisících lidech, což je žalostně málo. Sami vojenští velitelé, a vždycky s přicházejícím jarem se to stupňuje, žádají usilovně o to, aby dostali jakékoliv posily, jakoukoliv podporu, protože se obávají jarní ofenzivy Talibanu. Tedy nejenže Taliban nezlikvidovali, jak původně očekávali, jedním zdrcujícím úderem vojenské mašinérie Spojených států, naopak, stává se z toho trvalý problém.
Nikdo nechce zpochybňovat, že je nezbytně nutné bojovat proti terorismu. Troufnu si ale tvrdit, a na rozdíl od kolegy Zaorálka budu tvrdit naprosto kategoricky, že bojovat proti terorismu je nutné, ale v žádném případě k výsledku nepovede nasazení vojenských sil a prostředků. Armáda zkrátka není určena k tomu, aby mohla efektivně bojovat proti terorismu.
Naskýtá se pochopitelně otázka, jak tedy proti terorismu bojovat. I na to existuje odpověď. Mezinárodní společenství se už mnohokrát zabývalo tímto problémem. Naposledy jsem si všiml takové zajímavé informace o tom, že v lednu americká administrativa deklarovala, že hodlá uvolnit dalších více než 10 miliard dolarů, opravdu velmi slušná suma na pomoc Afghánistánu. Trošičku mi kalí dojem z téhle té bombastické částky fakt, že více než 8,5 miliardy z těchto 10,5 má být vyčleněno právě pro ozbrojené složky, tedy pro onu armádní mašinérii, o které jsem před chvílí tvrdil, že ta rozhodně Afghánistánu nepomůže.
Česká republika se velmi intenzivně, jak už bylo řečeno, zapojuje do snahy bojovat v Afghánistánu proti mezinárodnímu terorismu. Není to tak dlouho, co jsme projednávali a vyjadřovali ve Sněmovně souhlas s vládním návrhem působení sil a prostředků Armády České republiky v zahraničních operacích, a v rámci toho jsme mimo jiné souhlasili, tedy Sněmovna souhlasila, zdaleka ne všichni členové Sněmovny, Sněmovna vyjádřila většinově souhlas s tím, aby na misi ISAF bylo uvolněno téměř 340 milionů korun. Už jsme tady dnes slyšeli čísla, která uváděl pan ministr, ze kterých vyplývá, že v podstatě další, téměř stejnou sumu chceme vynaložit jaksi nad plán. To nám nikdo při projednávání původního záměru na rok 2007 neřekl. Tedy už se dostáváme hodně přes půl miliardy.
Dovolím si ocitovat zase jedno zajímavé čísílko z předkládací zprávy, které s financemi souvisí. "Na obnovu Afghánistánu Česká republika uvolnila částku 25 milionů korun k financování humanitární pomoci." Troufám si tvrdit, že je to téměř nehorázné a že je to prakticky výsměch po tolika letech marného vojenského úsilí: když si celé společenství mezinárodní začíná uvědomovat, že tudy, tedy přes armádu, cesta nevede, tak my na humanitární pomoc vyčleníme 25 milionů korun, ale na vojenskou podporu více než půl miliardy. Je to velmi nepříjemné a navíc si troufám tvrdit, že to zdaleka tím nekončí.
Při jednání ve výboru pro obranu jsme nedostali uspokojivou odpověď na celou řadu otázek. Pan ministr se pokusil napravit alespoň v oblasti financí něco, ale ani tak nás nemůže uklidnit jeho předpoklad, že to je konečná částka. Je to opravdu odhad, tomu věřím, že je to odhad; jak to bude s konečnou částkou, teprve uvidíme.
Je celá řada věcí, které ještě nejsou úplně vyjasněné. Například mandát Rady bezpečnosti by měl vypršet už v říjnu 2007, kdežto naši vojáci by tam měli být ještě několik měsíců poté. Na naši námitku, že by asi bylo rozumnější uvažovat o jiných časových úrovních, jsme dostali jednoznačnou odpověď, že o tom přece nikdo nepochybuje, že to Rada bezpečnosti prodlouží, že je to čistě formální záležitost. Takže jinými slovy, budeme asi muset počítat s tím, že v Afghánistánu zůstaneme na věčné časy.
Troufám si tvrdit, že zcela neujasněná zůstává i samotná otázka rotací. Nevíme, kolik jich vlastně aliance zaplatí, nevíme, jestli budou dvě nebo tři, nevíme, jestli budeme mít dostatek personálu na to, abychom opravdu kvalitně dokázali pokrýt to, co nám ten operační plán vlastně ukládá.
Zkrátka a dobře, kromě technických nejasností je zde ale ještě jedna, a ta je daleko nejpodstatnější a nejdůležitější. Troufám si tvrdit, a prosím, aby teď nebyla má slova nijak překrucována - ano souhlasíme s tím, že bojovat proti terorismu je nezbytně nutné, že je to potřeba, že terorismus je velká hrozba třetího tisíciletí. Troufám si ale současně tvrdit, že prvotní rozhodnutí, že proti terorismu budeme bojovat především vojenskou silou za použití armády, a zatím všechno nasvědčuje tomu, že tudy cesta nevede, že to je od počátku chybné rozhodnutí. A jestli z tohoto od počátku chybného rozhodnutí budeme odvozovat cokoliv do budoucna, nemůžeme se dočkat nikdy toho, že bude naše jakékoliv další rozhodnutí správné.
Prosím tedy poslance jak středu, tak i pravicové, aby zvážili, zda budou stále tak velkorysí jako v uplynulých letech a zda bez jakýchkoliv prakticky diskusí a podmínek budou souhlasit s vysíláním našich vojáků do zahraničí. Já vás ujišťuji, že my svůj názor měnit nebudeme, že náš názor je konzistentní a že ani pro tuto misi ruku nezvedneme. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. O slovo se přihlásil pan poslanec Jičínský. Pane poslanče máte slovo. Prosím.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedo, kolegové, kolegyně, ta problematika, o které teď hovoříme, je vážná právě proto, že jde o vyslání našich vojáků do země, kde skutečně jim hrozí nebezpečí života. Hovořím o tom proto, že Česká republika má vzácnou výhodu, které se netěší všechny země světa, že svým způsobem žijeme v závětří velkých problémů a žijeme v období poměrného klidu a žádné mimořádné nebezpečí nám nehrozí. Samozřejmě terorismus je světový fenomén a nemůžeme ho vyloučit ani u nás, ale přesto jeho nebezpečí je relativně malé. To nás samozřejmě nezbavuje povinnosti starat se o to, aby tam, kde máme nějaké mezinárodní závazky, abychom je plnili.
Já svého času jsem na zahraničním výboru říkal, že bych dával přednost, kdyby naše vojenské angažmá v rámci NATO se soustředilo do oblasti Balkánu, kde máme řekl bych největší možnost pozitivně působit z důvodů historických, jazykových i jiných, a kdyby to dávalo jistou přednost, že by naše síly byly více soustředěny. Ale uznávám, že jsme se jistým způsobem svého času zavázali účastnit se této operace, že z ní nemůžeme prostě jednostranně vystoupit. Takže já ten návrh, který tady byl, budu podporovat podobně jako kolega Zaorálek, na rozdíl od kolegy Černého.
***