(9.30 hodin)
(pokračuje Vondra)
Celkové nezajištěné náklady pro celou dobu nasazení se odhadují ve výši asi 282 mil. korun a budou hrazeny z rozpočtu kapitoly Ministerstva obrany.
Vysláním polní nemocnice na dobu delší než jeden rok a převzetím role vedoucí země dochází k naplnění podmínky pro uhrazení části finančních nákladů na základě schválených pravidel aliance ke společnému financování operací. Z částky 141 mil. korun určené na dopravu osob a materiálu očekáváme ze strany aliance refundaci nákladů ve výši 112,5 mil. korun, což představuje asi 80 % celkových přepravních nákladů a zhruba 40 % celkových nákladů spojených s vysláním této polní nemocnice.
Pane předsedo, dámy a pánové, žádám vás, aby Poslanecká sněmovna schválila předložený materiál. Děkuji.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane ministře. Prosím vás, abyste se posadil ke stolku předkladatelů.
Tento materiál projednal výbor pro obranu, jehož usnesení jsme obdrželi jako sněmovní tisk 133/2. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj výboru pro obranu pan poslanec Jan Vidím, informoval nás o jednání výboru a přednesl návrh usnesení Poslanecké sněmovny. Pane zpravodaji, máte slovo.
Poslanec Jan Vidím: Děkuji pěkně. Vážený pane předsedo, paní a pánové, stručně vás seznámím s usnesením č. 24 výboru pro obranu ze své 10. schůze z 6. února. Výbor pro obranu doporučuje Poslanecké sněmovně vyslovit souhlas s vysláním polní nemocnice Role 2E Armády České republiky do sestavy Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil ISAF pod vedením Severoatlantické aliance v Afghánistánu v počtu do 70 osob na dobu 12 měsíců ode dne vyslání.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Tento návrh projednal iniciativně i zahraniční výbor, jehož usnesení jsme obdrželi jako sněmovní tisk 133/1. Nyní prosím zpravodaje zahraničního výboru pana poslance Tomáše Duba, aby se ujal slova. Pane zpravodaji, máte slovo.
Poslanec Tomáš Dub: Děkuji vám za slovo, pane předsedající. Přeji hezké ráno.
Dámy a pánové, já bych chtěl říci, že zahraniční výbor 2. února též projednal tuto problematiku za účasti ministryně obrany, zástupce NGŠ pana generála Pupiše a politického ředitele zamini Martina Povejšila a po mé zpravodajské zprávě přijal vůči Sněmovně usnesení č. 45, které doporučuje Poslanecké sněmovně vyslovit souhlas s vysláním polní nemocnice Role 2E Armády České republiky do sestavy Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil ISAF pod vedením Organizace Severoatlantické smlouvy v Afghánistánu v počtu do 70 osob na dobu 12 měsíců ode dne vyslání.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Zahajuji všeobecnou rozpravu, do níž se mi přihlásil písemně pan poslanec Černý, ale přednost dostane pan místopředseda Zaorálek. Pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji, pane předsedo. Tak to je ten bod, ke kterému jsem chtěl vystoupit.
A tady jsem se tedy chtěl opravdu obrátit na pana místopředsedu Alexandra Vondru, protože nechci zpochybňovat samotné vyslání polní nemocnice, protože to chápu jako skutečně závazek, který máme vůči této akci NATO, ale chtěl bych upozornit na to, že situace v Afghánistánu, to je součást vlastně té debaty, která se vede v současné době, protože ono to souvisí s celou tou politikou vyhlášenou původně nad osou zla Irák-Írán-Severní Korea. Nicméně shodou okolností první intervence se nedělala do jedné z těchto tří zemí, ale byl to tuším v roce 2001 právě Afghánistán, to byla první intervence, která byla provedena v situaci, která vznikla po událostech 11. září.
Ta bilance těch intervencí, a mluví se především o Iráku a Afghánistánu, dnes je poměrně velmi těžká. Situace v obou zemích je nesmírně složitá. Analýzy, které jsou k dispozici, ukazují, že čistě vojenské řešení sotva může vést k výsledku.
Nechám stranou Irák, protože to je samostatný problém. Ale když si vezmeme Afghánistán, tak ten počet vojáků, který tam bude i potom, co se navýší ten kontingent, který tam je, nejenom tedy o české vojáky, ale i o ty další, kteří tam pravděpodobně přibudou, tak ten počet vojáků se zdá být stále poměrně hluboce nedostatečný pro to, aby se ten vývoj situace tam zásadně změnil. Vím, že se provádí celá řada věcí, jako je například to přehrazení hranice s Pákistánem a podobně, které by měly zabránit tomu, aby přibývalo těch zločinných nebo teroristických skupin, které napadají vojáky NATO v Afghánistánu. Přesto, jak jsem se zabýval těmi analýzami a prognózami, tak nejsou zrovna povzbudivé. Předpokládá se, že uspět v Afghánistánu bude velmi obtížné, téměř nemožné, a dokonce čistě vojenská řešení, na tom je snad shoda, ta sama v této chvíli sotva mohou postačovat.
My tam v této chvíli, pokud tedy to říkám přesně, zvyšujeme ten kontingent vojáků tuším ze 152 na 290 a něco, je to tedy prakticky dvojnásobné zvýšení vojáků. Je to poměrně značný kontingent. To je to, co říkám, že o tom prostě stojí za to mluvit. My tam budeme mít skoro 300 vojáků. Víc, než jsme dokonce předpokládali ještě v minulém roce. Je to tedy v situaci, kdy - opakuji, já nezpochybňuji polní nemocnici - se ale ptám. Kromě toho vojenského, vojenské části, zvyšování počtu vojáků, je možné mluvit také o politickém řešení té situace? Jinak tam prostě ty vojáky posíláme do scénáře, který se může vyvíjet poměrně velmi špatně. Za to neseme odpovědnost. Myslím si, že bychom o tom měli mluvit a že máme povinnost o tom mluvit.
Dokážete, pane místopředsedo reagovat na tuto otázku?
Předseda PSP Miloslav Vlček: (Ne.) Dobře, děkuji. Písemně se mi přihlásil pan poslanec Černý. Další písemnou přihlášku nemám. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Alexander Černý: Děkuji. Vážený pane předsedo, pane premiére, vládo, vážení kolegové a kolegyně, dovolte mi, abych v podstatě navázal na to, co pan místopředseda Zaorálek už začal. Budeme se pravděpodobně nepatrně lišit, jak už je obvyklé, když hovoříme na podobná témata, a to jen v tom, že sice uvažujeme téměř shodně nebo podobně, ale ne vždycky máme odvahu dotáhnout svoje úvahy do závěrečného finále.
Určitě si během letošního roku ještě mnohokrát užijeme diskuse na téma, jak je nám příjemné či nepříjemné, jak citlivé je uvažovat vůbec o tom, že by na našem území byli cizí vojáci. Kdyby tady měla trvale být nějaká vojenská základna, asi bychom velmi, velmi zvažovali, jestli budeme souhlasit s něčím takovým. Když jde o opačnou situaci, když vysíláme naše vojáky, naše lidí do zahraničí prakticky kamkoliv, nejsme až tak moc obezřetní. Obvykle procházejí podobné návrhy Poslaneckou sněmovnou velice hladce, o Senátu vůbec nemluvím.
My jsme tady mnohokrát zdůrazňovali, jaký je náš vztah k zahraničním misím, a upozorňovali jsme na to, že je vlastně jedna jediná výjimka, kdy jsme připraveni zvednout pro naši účast v zahraničí ruku, a to je v situaci, kdy je to pochopitelně se souhlasem přijímajícího státu, kdy to není v kolizi s usnesením například Rady bezpečnosti a podobně. Ale hlavně musí jít o humanitární charakter takové akce, takové operace. Prostě musí to být něco, co by evidentně pomohlo zemi, do které chceme naše vojáky vyslat.
Vyslání 70 lidí polní nemocnice by na první pohled mohlo vypadat jako takový akt humanitární pomoci, jako, jak pan ministr před chvílí řekl, vlastně výraz naší ochoty přispět ke stabilizaci dejme tomu Afghánistánu. Troufnu si ale tvrdit, že tomu tak rozhodně nebude. Už v tisku samotném je tentokrát naprosto jednoznačně vyjádřeno, že cíl těch našich zdravotníků po dobu 12 měsíců je úplně jiný. Dokonce je zde výslovně napsáno. Čtu z předkládací zprávy: "V souladu s operačním plánem není předpokládána humanitární aktivita nemocnice." To pochopitelně nevylučuje, že naši lékaři tu a tam neošetří nějakého zraněného Afghánce. Ale je nasnadě, že priorita našeho kontingentu bude v tom, aby pomáhala ozbrojeným silám, aby podporovala vojenskou činnost.
***