(15.50 hodin)
(pokračuje J. Dolejš)
A na další straně, toto byla strana 5 v tištěné verzi vládního programového prohlášení, strana 13, která hovoří o energetice, tak tam už se naprosto bez obalu nehovoří o vyzobnutí malého procenta akcií, ale o privatizaci podniku tak, aby byl podobně jako ty České dráhy rozdělen na jednotlivé významné segmenty a postupně privatizován celý. Takže si to ujasněte, jak jste to vlastně mysleli.
Daně, privatizace, hospodářská politika, to je všechno významné, ale z hlediska založení podstatné strategické orientace naší země je důležité ujasnit si energetickou koncepci. Já se nebudu lišit od svých předřečníků tím, že také já připomenu význam tohoto tématu a také já řeknu svůj názor, a to v tom smyslu, že toto téma je zpracováno jako momentální, systémově nepromyšlený kompromis, který má sloužit k tomu, aby to vypadalo, že jste se dohodli, i když ve skutečnosti ta dohoda ještě neexistuje.
Když se podíváme na diskutované, nikoli schválené, ale diskutované pilíře nové energetické politiky do budoucna propojené s tím, co se nyní řeší na úrovni Evropské unie, a to je energetická bezpečnost celé Evropy, tak je zřejmé, že nevystačíme pouze s tím, že budeme jako posvátnou mantru skloňovat úspory, liberalizace, alternativní zdroje. Ono totiž tak to bohužel není.
Je pravdou, že spotřeba na jednotku HDP energie v České republice je podstatně vyšší než v jiných zemích. V současné době je to o asi 70 % více, než je v Evropě, a tudíž je tady určitý potenciál toto snížit. Samozřejmě. Ale bylo by projevem určité neznalosti, jak funguje investiční proces a jaká je možnost masového nasazení nových technologií, určitým projevem nepodloženého technologického optimismu domnívat se, že ten řád úspor je takový, o kterém se tady píše, a že se to dá zvládnout v nějakém časovém intervalu, a dokonce že bychom takto měli vydělat na případné výpadky v bilanci výroby, popřípadě dovozu energie.
V České republice, když spočítáme spotřebu energie na obyvatele, tuším, že to je údaj z roku 2005, není úplně aktuální, ale pohybuje se kolem 5,5 tisíce kWh per capitam, na hlavu. A když se podíváte na velmi srovnatelnou zemi co do velikosti, ale na velmi nesrovnatelnou zemi co do energetické bilance a co do ekonomické úrovně, a to je Rakousko, tak tam zjistíte, že tato hodnota je takřka dvojnásobná. Jinými slovy řečeno, z toho se dá vyvozovat, že vzestup ekonomické úrovně, a o to nám jde, koneckonců chceme zkracovat ten hendikep, který máme vůči nejvyspělejším zemím Evropské unie, je provázen také růstem spotřeby energie, a to samozřejmě jak co do objemu, tak i na hlavu. Tudíž si myslím, že tady bohužel tyto věci nejsou zbilancovány.
Já se nechci přidávat v takovém tom mediálním sporu pěstovatelé šťovíku na jedné straně a jaderní dědci na straně druhé, kteří v nesmiřitelném střetu dokazují, řekl bych, prozíravost svých koncepcí. Ne. Všechny tyto formy mají samozřejmě své místo, ale musí být spočítány a zbilancovány, a to zbilancovány tak, že to nebude stačit vládě na dva na tři roky, ale energetické koncepce se stavějí s jistou rezervou a s tím, že zejména cenová hladina se nedá dostatečně kvalitně na dvacet let prognózovat, tak se promýšlejí s dlouhodobým výhledem.
A proto si myslím, že otázka energetické bezpečnosti je tak významná, že by neměl být přehlížen scénář, který byl zpracován ČEZem ve spolupráci s institutem v Řeži. Namítnete, že je to názor jedné strany. Ale tam jsou konkrétní propočty, které říkají, že v časovém období 2015 až 2020 se Česká republika stane z vývozce energie dovozcem. A když chcete energii dovážet, tak to má dvoje úskalí. Buď musíte mít stabilní a dostatečně silný vývozní ekvivalent, zkrátka za co to zaplatíme, a druhý problém souvisí v podstatě, že bez energie, to je jako tělo bez krve, nelze fungovat, ekonomika nemůže žít.
To znamená, že jsme fatálně závislí na těchto dodavatelích. A právě proto to Evropská unie, možná trošičku i aktuálně inspirována nedávnou krizí ve vztahu Bělorusko - Rusko, tak promýšlí. A myslím si, že tyto vazby je třeba umět zohlednit už z toho důvodu, že nám, a to všichni víme, kdo sledujeme tyto věci, že nám končí konkrétní výrobní kapacity, že nám v podstatě budou končit i konkrétní produktovody, které nás zásobují většinovým podílem naší energie. A že buď se budeme nějakým způsobem podílet na investicích, anebo to zaplatíme v cenách. Jiná možnost prostě neexistuje. V tomto ohledu je ekonomika nemilosrdná.
Toto téma samozřejmě je veskrze strategické, ale samozřejmě také veskrze ekologické. A já jsem vcelku rád, že naše politické spektrum disponuje i stranou, která věnuje větší pozornost těmto tématům, než jak se daří jednotlivým vnitřním ekologickým platformám ve velkých stranách, protože ony ty ekologické platformy ve velkých stranách mají těžký život a ne vždycky se prosazují. Ale na druhou stranu to chce věcný nepodjatý dialog a ne, řekněme, lámat některé věci na sílu. A bohužel, už tento první krok, který se projevil v dikci programového prohlášení, ukazuje, že ta svěží jarní zeleň už začíná poněkud žloutnout a že tento krok minimálně nedělá radost takovým těm upřímným zeleným voličům, ale to bych nechtěl, aby to vypadalo, že se začínáme přetahovat o voliče, ale těm, kteří se o životní prostředí zajímají, což jsou zejména mladší lidé, protože vědí, že v tom budou muset desítky let žít.
A jestliže někteří tvrdí, že to, co se podařilo na půdě ekologie dostat do vládního programového prohlášení, je průlom, obávám se, že jde spíše o politický marketing a že to nesouvisí s realitou, protože bych se musel ptát, musel bych se ptát, kde je promyšlená pasáž, která by se týkala udržitelného rozvoje kvality života občanů. A bohužel to, co se tam dostalo do programu, je jenom to minimum, které bychom stejně museli zavádět, ať by byla vláda tady oranžová, modrá, zelená, černá či pruhovaná. Prostě bychom to museli, protože jsme se zavázali Evropské unii, a navíc ještě jsme to, co musíme, nedokázali ani pořádně zbilancovat.
Energie je věc, která se nedá řešit na pětníku, nedá se dělat prizmatem dílčího zájmu. Chce to trochu velkorysosti, klidu na diskuse a uvědomit si, že musíme vnímat i tu diskusi v tom strategickém měřítku. Místopředseda Sněmovny Luboš Zaorálek o tom hovořil, že neprovázanost našich představ s těmi evropskými by byla jakousi spodní hranicí, jakousi limes inferior našeho budoucího konání. A já si osobně myslím, že to, jestli zelení budou schopni nás v tomto inspirovat, tak to možná rozhodne o tom, jestli dnešní debata byla skutečně, jak si mnozí myslí, takovou nazlato natřenou chatrnou chatrčí, anebo zda se podaří nás posunout pragmaticky v některých momentech aspoň trošku dále.
***