(9.50 hodin)
(pokračuje Rath)
Ať prostě ODS řekne na rovinu, že jí vůbec nejde o rovnoprávné postavení zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, ať řekne na rovinu, že jí vůbec nejde o ochranu spotřebitelů těchto zaměstnanců, pokud jde třeba o oblast zdravotnictví, služeb atd., ale ať řeknou, že jim jde o zájmy manažerů a úzké skupiny lidí, kteří se pohybují na top společnosti. Prostě je to logické, já to nezpochybňuji, myslím si, že každý má právo hájit zájmy určitých skupin, ale toto je jednoznačně neférové.
S tím v podstatě souvisí i dopad zákoníku práce ve zdravotnictví. Slyšeli jsme, jaké obrovské problémy udělá, slyšeli jsme, co všechno ohrozí. Dámy a pánové, ono je to složitější. Já vám schválně popíši, jak vypadá běžný rytmus lékaře bez takového zákoníku práce v našich nemocnicích. A já jsem ho zažíval mnohokrát. Začínáte třeba v pátek ráno v sedm hodin tím, že začínáte pracovat na svém oddělení, operovat, léčit pacienty, pokračujete - poté co vaši kolegové odpoledne odejdou - přes noc, pokračujete takto celou sobotu, celou neděli, v pondělí v sedm hodin se s kolegy opět sejdete na ranním hlášení a pokračujete do čtyř až pěti hodin odpoledne. Nepřetržitě, třeba jako úplně jediný lékař na jednotce intenzivní péče, jako jediný lékař na lůžkovém ARO, jako jediný lékař na interní či chirurgické ambulanci. Často se v průběhu těchto desítek hodin nejenomže nevyspíte, ale jste pod neustálým stresem a tlakem toho, jak vám přicházejí nemocní, kteří potřebují vaši plnou koncentraci a váš plný výkon. V pátek ho ještě dáte, v sobotu možná, v neděli už nevíte, jak se jmenujete, a v pondělí ráno už nevíte ani kde jste.
Toto bohužel trvá odnepaměti. Takto sloužili před padesáti lety moji rodiče, takto jsem začínal sloužit před sedmnácti lety já osobně a takto dnes stále slouží většina mých kolegů a přátel. Prostě řidičům kamionů my přikazujeme alespoň bezpečnostní přestávky, protože víme, že pokud by ten řidič jel nonstop, tak se z něho a z kamionu stává smrtící zbraň. Zajímavé je, že u lékařů, kteří v průběhu té doby operují, aplikují velmi nebezpečné léčivé látky a dělají spoustu dalších úkonů, rozhodují v podstatě od pátku od rána do pondělí do večera nepřetržitě o desítkách či stovkách lidí, kteří jim projdou rukama, nám to přijde desítky let jako běžné a přirozené. Já prostě nechci být v pozici pacienta, který tomu lékaři skončí v rukou v neděli odpoledne nebo v neděli večer.
Mohu vám říci, že většina kolegů se s tím samozřejmě vyrovnává různě. Nechci zabíhat do úplných detailů, ale není to nikdy normální. Měl jsem například jednu starší kolegyni, bylo to tedy na ní bohužel i vidět, která to řešila tím, že v pátek odpoledne se do svého lékařského pokoje vracela se dvěma plnými taškami potravin a v průběhu celé služby něco konzumovala, aby to psychicky vydržela. Někdo jiný si potají otevře láhev, někdo jiný to řeší řekněme různými paralelními vztahy na pracovišti, někdo se s tím vypořádává jinak, ale ani jedno není věc správná, žádoucí a hlavně dobrá jak pro zdravotníky a pro jejich rodiny, tak pro jejich pacienty.
Toto prostě tolerujeme. To nechceme vidět. My si alespoň uvědomujeme, že je to špatně a že se musí s tímto patologickým stavem něco začít dělat, a ne to řešit takzvaně postaročesku. Šlo to před čtyřiceti lety, jde to dnes, půjde to třeba i za čtyřicet let. Neohlížíme se na to, jestli to má nějaký dopad třeba na výsledek léčby pacienta, nebo nemá. Já si nedovolím spekulovat o tom, kolik desítek, nebo možná stovek lidí, nebo dnes možná už tisíců nebo statisíců lidí na tento režim za posledních šedesát let doplatilo. A my se prostě tváříme, že je to tak dobře, že to tak bylo vždy. Ale já přeji těm, kteří to tolerují, kteří to dokonce považují za správné a žádoucí, aby se tomu lékaři dostali do ruky v sobotu ve čtyři hodiny ráno, nebo dokonce v neděli ve čtyři nebo v pět hodin ráno.
Dámy a pánové, protože já takových služeb odsloužil desítky nebo možná stovky za svoji kariéru, tak dobře vím, o čem mluvím, na rozdíl od drtivé většiny těch teoretiků, kteří teoretizují o tom, že zákoník práce je špatně a že tato norma je naprosto správná. Jeden z prvních mých počinů jako ministra byl, že jsem si pozval alespoň ředitele přímo řízených organizací a řekl jsem jim: Páni ředitelé, toto je nepřijatelné, toto poškozuje a přímo ohrožuje stovky a tisíce pacientů, likviduje zdraví a životy stovek lékařů a jejich rodin. Musíte začít přemýšlet a pracovat na změně organizace práce. - A že to jde, vidíme v řadě zemí, které se s tím více či méně dokázaly vyrovnat. Není to jednoduché, provoz zdravotnických zařízení je skutečně specifický, není na to jednoduchý recept, který vyřeší internu v Motole stejně jako záchrannou službu ve Stodě. Každé zařízení musí hledat svůj specifický recept, jak naplnit ustanovení zákoníku práce. Ale proč by to ti ředitelé dělali? Je to práce, přemýšlení bolí. Oni by tam třeba museli sedět přesčas, soboty, neděle, diskutovat, počítat.
Já jsem si sám svého času počítal model jedné interní kliniky v Praze, jak splnit tento potenciálně nový zákoník práce se stávajícím počtem zaměstnanců.
(Z vládní lavice se ozvala rána.)
Nevím, jestli někdo za mnou prásknul pytlík. (Oživení v sále, smích.) Že už je to tak daleko, že po sobě střílíme?
Sám jsem se snažil to počítat. Dá to práci, trvalo mi několik hodin, než jsem tu metodiku vymyslel, ale dá se to vymyslet. Dokonce pak zjistíte, že by provoz v nemocnicích fungoval možná lépe než dnes při tradiční nesmyslné organizaci práce, která tam vládne po staletí, protože tak to bylo za císařovny Marie Terezie, tak to bylo za císaře Josefa, tak to bylo za tatíčka Masaryka a tak je to i dnes. Chce to práci, chce to dobrou vůli. Bohužel chuť se do toho pustit a problém vyřešit a chuť diskutovat, najít řešení a domluvit se třeba s lékaři je nulová. V této zemi chce každý jen nařizovat, každý chce jen velet, prostě bude to tak a tak, a s nikým se nediskutuje. To není možné v situaci, kdy se zavádí takováto nová norma, která musí a má ambici změnit organizaci práce ve zdravotnických zařízeních, protože bez tohoto tlaku si jen všichni někde v restauraci nad pivem zanaříkají, jak je to strašné, rozejdou se domů, a takto strašné to bude i za deset let.
Zákoník práce vytváří alespoň tlak. Já v tomto nejsem snílek, abych si myslel, že od 1. ledna budou všechny zdravotnické provozy dokonale vyřešeny. Nebudou. Jak jsem říkal, je to problém, který trvá desítky let, a budeme rádi, když se s ním vyrovnáme za několik příštích let. Prostě snahou. Někde to půjde rychle, na některém oddělení, v některé nemocnici to zvládnou třeba do března, jinde se s tím budou potýkat ještě za rok, ale musí mít snahu se s tím potýkat. Bez platnosti a tlaku toho zákoníku práce se nestane nic.
Opět jsme v Čechách, a tady se vše bere postaročesku. Problém se odloží, údajně s tím, aby se získal čas na jeho řešení, pak všichni, vyčerpáni tlakem a snahou o odložení problému, jdou odpočívat, aby zjistili, že proodpočívali celou dobu, kterou odkladem získali, aby se pak minutu před dvanáctou vzpamatovali a spustili nové bědování a nový nářek, že problém je příliš složitý a že je opět potřebný jeho odklad. Takto postaročesku ty věci vyřešit nejdou.
***